Gornok a král

Gornok zachmuřeně četl zprávu.

Drahý Gornoku,
slyšel jsem o Tvých úspěších a slávě, a chci, abys ses dostavil do Dalwarnu. Bude se konat slavnost na počest Tvou i jiných. Budeš povýšen a veleben. Tvůj bratranec Rotharf Druhý Dalwaranský.

Trpaslík vzdychl, sroloval svitek a vložil do kapsy. Přemýšlel, jak se odtud dostane Dalwarnu, hlavního trpasličího města. Budu se muset přidat k nějaké karavaně jedoucí tímto směrem, pomyslel si. Rozhlédl se po hospodě. Poslíček, který mu dopis předal, už zmizel, zřejmě dostal zaplaceno předem. Lidé, elfové, orkové i trpaslíci všude okolo popíjeli a nikdo se nezajímal o něj ani o jeho dopis. Dopil korbel, hodil na stůl několik mincí a vyšel putyky.

Znovu si povzdychl a vykročil na náměstí. Stánky přešel bez povšimnutí a zamířil k obchodníkům připravujících se odjet a shánících ozbrojený doprovod.

„Dobrej! Nejedete tady někdo směr Trpasličí hory?“ křikl Gornok.

„Já ano, mistře trpaslíku. Vezeme do Trpasličích hor zásoby. Chcete se k nám připojit?“ otázal se jakýsi tlustý člověk.

„Ano,“ odpověděl Gornok, „jsem nájemný ochránce. Kolik?“

Člověk se zamyslel. „No, věřím, že jste dobrý bojovník, takže tak 10 zlatých. Berete?“

Byla to hrozná cena, ale trpaslík neměl chuť handlovat o pár zlaťáků. „Dobrá. Kolik nás je?“

„Vy, tři barbaři a jeden mág, pro případ, že by nás napadli vlkodlaci.“

Trpaslík si odfrkl. Co by dělali vlkodlaci u Trpasličích hor?

„Dobrá. Kdy odjíždíme?“

„Teď hned. Žádného dalšího ochránce nepotřebuji.“

Za chvíli skutečně vyjeli. karavana se skládala ze čtyř vozů, z nichž každý byl tažen dvěma koňmi a na každém seděl jeden válečník. Mág jménem Lessen seděl vepředu s obchodníkem. Byl mladý a namyšlený. Gornok vůbec neměl mágy moc rád, ale když byla magie na jeho straně, nevadila mu. Trpaslík vyhnal z hlavy myšlenku na magii a až do večera přemýšlel o tom, proč si Král trpaslíků povolal zrovna jeho.

Večer se utábořili hned u cesty, rozdělali oheň a vyprávěli si historky. Tak to šlo asi týden.

Osmý den odpoledne zaslechli temné vytí, vrčení a pohyb v nedalekém lese.

Gornok seskočil z vozu a připravil se svou Damligovu sekeru, kterou vzal z drakova pokladu. (viz Gornok a mág) Jeli ještě asi hodinu, a pak zaútočili.

„Powerni!“ zakřičel Gornok a připravil se k boji. „Zastavte a připravte se na útok!“ zakřičel na obchodníka. Ten s vystrašeným obličejem přikývl a začal vydávat příkazy vozkům.

Trpaslík si rychle prohlížel útočníky. Powerni se skládali ze skřetů, orků, ogrů, temných elfů a lidských odpadlíků. Používali znetvořená zvířata různých druhů. Teď viděl asi dvacet skřetů, několik lidí, orků a jednoho ogra. Oddychl si, že tu nebyli žádní elfové, protože mají moc přesné šípy. Někteří lidé měli luky nebo kuše, ale nebyli tak přesní jako oni.

Napřáhl sekeru a s bojovým pokřikem vyběhl proti nepřátelům. Koutkem oka viděl barbary, jak vytahují kyje a meče a také se hrnou do bitvy. Mága nikde neviděl.

Jeho kouzelná sekera rozetnula prvního skřeta. Gornok se vyhnul napřažené zrezivělé šavli a dalšímu skřetovi zarazil ostří do břicha. Sotva stačil vytáhnout svoji zbraň, lidský odpadlík mu sekl po hlavě. Trpaslík skočil na zem, vytrhl skřetovi dýku z pasu a přišpendlil člověku nohu k půdě. Ten zařval, pustil meč a začal se věnovat své noze. Gornok se odvalil a postavil na nohy. Zachytil prosebný pohled barbara, nad kterým se skláněl ork. Trpaslík vytáhl od pasu házecí sekeru a hodil jí. Ork padl mrtvý a barbar ho proklál mečem. Gornok ukázal zvednutý palec, když uslyšel těžké kroky. Otočil se a díval se přímo na třímetrového ogra s kyjem velikosti vrby. Skočil doleva a hodil další sekeru, tentokrát proti ogrovi. Ten svým kyjem udělal prohloubeninu v zemi tam, kde předtím stál trpaslík. Když sekera dopadla na jeho panděro zařval, vytáhl si ji a odhodil přímo na nic netušícího orka. Ten byl chudák okamžitě mrtvý.

Gornok využil ogrovy nepozornosti, oběhl ho, a vší silou ťal do páteře. Sekera se modře zableskla a ogr znehybněl. Potom padl k zemi. Gornok vydechl, v mysli pochválil svou kouzelnou sekeru, ujistil se, že je ogr mrtvý, a vytáhl do boje proti dalším útočníkům. Zahlédl dva mrtvé barbary, třetí byl zraněn, a mág se pořád neukázal. Skřetů bylo stále mnoho, víc než mohli zvládnout. Gornoka něco napadlo. Rychle vytáhl z kapsy kouzelný kámen, který kdysi vzal od člověka Dankora. Tímto kamenem přeměnil Dankor, Gornokem zabitého, elfa na nemrtvého. Trpaslík se nadechl a hodil kámen na hlavu mrtvého ogra. Jakmile se ho kámen dotkl, ogr sebou škubl a pomalu vstal. Otočil se na Gornoka a čekal.

„Rozumíš mi?“ křikl Gornok. Ogr pomalu přikývl. „Pomoz nám. Zabij všechny orky, skřety a lidi na tomto poli! Rozumíš?“

Ogr znovu přikývl, zvedl svůj kyj a vyšel proti útočníkům. Gornok se mírným strachem sledoval, jak ogr zabíjí své překvapené bývalé spolubojovníky. Za chvíli bylo po boji, zbytek skřetů a lidí utekl. Ogr se otočil na Gornoka. Ten mu přikázal: „Půjdeš s námi. Budeš mne poslouchat! Jasné?“

Ogr opět pokýval hlavou a zařadil se na konec karavany. Gornok s obchodníkem mezitím pohřbili mrtvé barbary a ošetřili raněné. Na obchodníkův vystrašený tázavý pohled neodpovídal.

Zbytek cesty proběhl v klidu. Pokud někdo chtěl zaútočit, po pohledu na nemrtvého ogra si to rychle rozmyslel. Nemrtvý obr si mezitím za pochodu hnil, v noci hlídal a jinak poslouchal rozkazy. Mága našli schovaného v jednom z vozů, jak se celý třese strachy. Když mu gornok vysvětlil průběh bitvy a po pohledu na jejich nemrtvý doprovod mág znovu omdlel, ale jinak se nic nedělo.

Když konečně dorazili do prvního trpasličího města, Gornok se rychle rozloučil, převzal odměnu s příplatkem, a vyšel směrem k Dalwarnu. Při cestě přemýšlel, co s ogrem.

„Do Dalwarnu ho vzít nemůžu, to by mne pěkně přivítali. Musím ho tady někde nechat,“ přemýšlel Gornok nahlas. Zkusil tedy poručit ogrovi, aby tady zůstal. Ogr sice zůstal stát, ale pak Gornoka napadlo, co s ním udělá Rotharf, až se to dozví. Pak mu řekl:

„Vykopej velkou jámu, vlez do ní a pokus se zase zakopat.“

Ogr poslechl. Vykopání jámy mu nervalo dlouho, ale jakmile do ní vlezl, mohl se jen mírně zasypat, a to nestačilo. Gornok si vzdychl, a začal házet zeminu na ogra. Asi po dvou hodinách práce byl teprve spokojený. Vydal se zase na cestu.

Gornok se v Dalwarnu, hlavním městě trpaslíků narodil, takže ho nic moc nepřekvapilo. Některé věci sice byly změněné, ale kromě nových chodeb a obchodů si ničeho nevšiml.

Před vchodem do královských komnat na něj čekal správce se stráží.

„Vítejte, mistře Gornoku! Jste očekáván. Král si s vámi chce promluvit, zatím neoficiálně. Ještě dnes večer se bude konat slavnost, kde promluví k vám a vašim kolegům.“

„Děkuji ti, správce. Jsem poctěn. Půjdeme hned ke králi.“

Správce přikývl a otevřel dveře. Gornok vešel dovnitř a následoval správce do králových komnat. Když tam došli, zaklepal na dveře a otevřel.

Uvnitř seděl Rotharf u svého stolu. Jakmile spatřil Gornoka, vstal, propustil správce a přivítal Gornoka slovy: „Gornoku, bratranče, konečně jsi dorazil. Čekali jsme na tebe, ale když jsi teď tady, můžeme začít.“

„Také jsem rád, že jsem tady, králi,“ odpověděl formálně, „ale byl bych radši, kdybych si mohl po cestě trochu odpočinout, než se bude konat ta slavnost. A také bych se rád na něco zeptal, můj králi.“

„Proč ta formálnost, Gornoku? Zapomeň na můj úřad, jsme bratranci, ne?“ usmál se Rotharf.

„Jako většina trpaslíků zde, že?“ utrousil Gornok.

„Jsi nějaký zachmuřený. Stalo se něco?“

„Ále,“ mávl rukou Gornok, „to je jen po té cestě. Dobrá, tak tedy neformálně. Rád tě vidím, Rotharfe. A toto místo také. Dlouho jsem tu nebyl, alespoň podle lidských měřítek.“

Rotharf se usmál. „Slyšel jsem o tvých cestách a úspěších. Prý jste zabili s nějakým Pagisem obrovského zlatého draka, nejmocnějšího mága v zemi a spoustu jiných.“

Gornok jen pokrčil rameny. „Drak se víceméně zabil sám. Mám ale i špatné zprávy. Titěra je mrtvý.“

Rotharf chvíli zachmuřeně mlčel a pak vzdychl: „Co se dá dělat, takový je život. Nicméně, nepřišli jsme sem truchlit, ale oslavovat. Připrav se na večer, Gornoku. Tam se také dozvíš, proč jsi byl povolán. Teď to nechtěj vědět. Oznámím to na slavnosti spolu se zprávou o Titěrově smrti. Mimochodem, co to máš za zbraň?“

„Našel jsem jí v dračím pokladu. Ty víš, co to je, Rotharfe. Slavná Damligova sekera. Chtěl jsem tě požádat, jestli bych si ji mohl nechat. už jsem si na ni zvykl.“

Rotharfovi se rozšířily zorničky. „Opravdu, je to ona. Gornoku, víš že bys ji měl odevzdat. Ale protože já mám Královské kladivo, nepotřebuji ji a nevím, ve kterých rukou by byla ve větším bezpečí, nech si ji. Večer ji však oficiálně předáš mně, a já ti ji vrátím jako dar. Lid by měl vědět o návratu Damligovy sekery.“

„Zajisté, Rotharfe. Děkuji ti.“ odpověděl Gornok.

„Teď si odpočiň. Poslíček tě odvede do tvých pokojů.“ řekl Gornokův bratranec.

„Díky ti, králi Rotharfe. Děkuji za přijetí.“

Rozloučili se a Gornok následoval mladého trpaslíka do pokojů. Pak ho propustil, a šel si lehnout.

O několik hodin později ho vzbudil poslíček. Gornok vstal, vzal sekeru a následoval trpaslíka do hlavního sálu. Tam už čekal král, správce, sluhové a spousta jiných trpaslíků. Byla tam i skupina na první pohled válečníků. Gornok k nim zamířil. Několik z nich znal, o jiných slyšel, některé v životě neviděl. Přivítal se s nimi. Mezitím přicházeli stále noví a noví dobrodruzi. Gornok si prohlížel síň. Obrovskými dveřmi proudili dovnitř a ven trpasličí sluhové a poslíčci. Brána byla tak velká, že by jí prošel i menší drak.

Konečně se brána zavřela a mluvení utichlo. Rotharf vstal a promluvil: „Vítejte! Vítejte válečníci, dobrodruzi, trpasličí poslové. Vy, jež jste známí, slavní a dobří v boji. Vy, kteří máte kromě síly i obratnost a chytrost. Vítejte! Každý z Vás je něčím výjimečný. Vy jste skupina nejlepších trpasličích bojovníků, a troufám si i tvrdit, že nejlepší bojovníci na světě! A teď, proč jste byli povoláni. Jste vybráni jako elitní oddíl trpasličích válečníků. Budete používat nejnovější techniky trpasličí vědy a síly. Váš úkol bude nejen dokazovat nezapomenutelnou sílu trpaslíků a připomínat vládcům, že jsme tady, ale také, a to bude zabírat velkou část Vašeho času, bojovat proti Powernům, nekromantům a podobným. Zítra se budou zkoušet a předvádět věci, které budete používat.“

Dav začal tleskat a jásat. Zato vybraní válečníci se tvářili od pohoršení přes neutralitu k zájmu.

„Tato skupina je pouze pro dobrovolníky. Ti z vás, kteří se nechtějí zúčastnit tohoto... této akce, nemusí. Proto je vás tady tolik, počítali jsme s tím, že někteří nebudou chtít vstoupit,“ oznámil trpaslíkům jejich vládce.

Na řadě trpasličích tváří se objevila úleva.

„Ti z vás, co se chtějí připojit, ať jdou nalevo,“ pokračoval Rotharf.

Gornok přemýšlel. Takhle by možná mohl získat nějaké peníze a dobrodružství... Svým způsobem ho to lákalo, ale neztratí svobodu?

„Ano, a ještě jedna zpráva. Gornok nalezl slavnou ztracenou Damligovu sekeru, což ho automaticky zařazuje do této skupiny!“ prohlásil král trpaslíků.

Mezitím co dav zmlkl úžasem a následně začal křičet radostí, Gornok si vzdychl. Takže to Rotharf rozhodl za něj. Přišel ke králi trpaslíků, podal mu sekeru, počkal, až Rotharf řekne svoji řeč a vrátí mu jí. Nic z toho, co říkal král, neposlouchal. Přemýšlel o tom, co ho čeká. Když mu konečně předal Rotharf sekeru, dav zajásal a začal se trousit do jídelny.

Hostina trvala dlouho do noci. Gornok si krátce promluvil s Rotharfem, ale ten mu nechtěl nic říct. Když začalo docházet pivo a zvěřina, Gornok odešel spát.

V noci ho probudil křik. Gornok sebou trhnul. Vyhlédl na chodbu a zastavil nejbližšího trpaslíka.

„Co se děje?“ zeptal se ho rázně.

„Útočí, pane! Powerni! Mají sebou všechno! Obléhací věže, katapulty, prostě všechno!“ odpověděl vyděšeně trpaslík.

„Kde je král?“ otázal se Gornok.

„Na hradbách, pane. Velí obraně, velitel je prý zraněn.“

Gornok ho propustil a oblékl se. Vzal si svoji sekeru a vyrazil směr hradby.

Trpasličí pevnost je vestavěná do hory. Byla postavena tak, aby měla jen dvě hradby, zbytek pevnosti kryla skála. Pro jednoduchost se jim říkalo Levá a Pravá. Jen aby se jim neříkalo Probořená a Kde je?, pomyslel si Gornok.

Když doběhl na hradby, uviděl krále trpaslíků jak sráží skřeta lezoucího ze žebříku na hradbu. Běžel k němu, ale cestu mu zahradil jiný skřet. Trpaslík odrazil ránu šavlí a udeřil skřeta horní částí sekery. Skřet ztratil rovnováhu a přepadl na nádvoří. Mezitím se Gornokovi postavili do cesty další dva skřeti. Gornok se namáhavě sehnul, zarazil sekeru do nepřátelské nohy a odhodil útočníka stranou.

Zapomněl na druhého goblina a dostal ránu krátkým mečem do ramene. Sek však neprošel tvrdou zbrojí ukovanou trpaslíky, a tak mohl Gornok útok oplatit. Skřetovi explodovala lebka pod artefaktem a trpaslík vyrazil kupředu. Cestu mu opět zahradil nějaký skřet. Po jeho rychlém zabití nastoupili na jeho místo další. Gornoka to začínalo dopalovat. Já se snad k tomu Rotharfovi nedostanu, vířilo mu hlavou.

Když uviděl bránícího se Rotharfa a tu řadu nepřátel mezi ním a Gornokem, naštval se. (Jak víme, rozzuřenému trpaslíkovi se nic nevyrovná.) Zařval ze všech sil bojový pokřik svého rodu, který zněl jako když křičí drak, a vyrazil do útoku. Omámení a zaražení skřeti se ani nezmohli na obranu. Konečně se dostal ke králi trpaslíků.

„Tak co se stalo?“ křikl na Rotharfa a jen tak mimochodem rozpoltil nějakému člověku lebku.

„Ti bastardi se připlížili za tmy a postříleli naše hlídky! Někteří naštěstí přežili, takže jsem reorganizoval obranu. Velitel vojsk byl smrtelně raněn, takže momentálně pro nedostatek velících odpovídáš za levou hradbu!“ odpověděl Král trpaslíků. „Vojáci tě budou poslouchat, hned jak uvidí Damligovu sekeru, Gornoku! Už dorazili, zorganizuj to a ubraň naše pozice!“

Gornok jen přikývl a pospíchal na levou hradbu. Vojáci na něj nečekali a odráželi útok. Za chvíli měli situaci pod kontrolou a když obránci přinesli kotle s vroucí vodou, útočníci se stáhli. Gornok vyslal několik zvědů a šel si promluvit s Rotharfem.

„Jaké jsou ztráty?“ zeptal se Krále trpaslíků.

Rotharf smutně zavrtěl hlavou. „Při prvním útoku padlo mnoho mužů. Teď už je to dobré, ale...“

„Kolik?“ otázal se prudce Gornok.

„Asi stovka. Celkově tady mám asi 1500 mužů. Jenže jich je mnohem víc... Budeme muset vyslat posly k ostatním kmenům a válečníkům. Přijdou nám na pomoc, ale musejí běžet.“

„Možná by nebylo marné požádat o pomoc elfy nebo lidi, můj pane,“ prohlásil jakýsi důstojník.

Rotharf se na vojáka zachmuřeně podíval. „Asi nám nezbude moc možností. Ale nejdřív chci vědět, kolik těch bastardů je!“ vykřikl.

Ráno se posel vrátil a s ním i jeho hrozivá zpráva. Po jeho příchodu svolal Rotharf poradu výše postavených trpaslíků, mezi nimi byl i Gornok. Pak Král trpaslíků promluvil:

„Je to, jak jsem se obával! Nepřítel se shromáždil! Odřízl naše přístupové cesty. Žádné karavany se k nám nedostanou. Vojsko by se probilo, ale jen menší skupiny.“

„Kolik jich je?“ zeptal se kapitán stráží, který náhodou přežil.

„Asi šest tisíc. My máme přibližně patnáct set vojáků, v nejhorším dva tisíce, když započítám domobranu a nepříliš cvičené muže.“

To ticho bylo hrozivé. Přerušil ho Gornok: „Budeme muset vyslat zprávu o pomoc k elfům a lidem. Je tu ale cesta, kudy ven?“

„Ano, z naší pevnosti vede spousta chodeb. Ale nevíme, které jsou funkční. Možná jsou zapadlé,“ namítl Rotharf.

„Počkat, je tu jedna cesta, speciálně připravená pro tuto situaci. Úniková chodba. Staří trpaslíci jí postavili a dali hlídat nestvůrami a pro jistotu ji zatarasili. Je tomu už dlouho, co byla vystavěna. Ale neměla by se zhroutit. Musíme někoho poslat, ať projde, svolá stařešiny a požádá o pomoc!“ vzpomněl si jeden stařešina.

„Otázka zbývá... koho?“

Když se většina očí prosebně zadívala na Gornoka, ten složil hlavu do dlaní a zaklel.

* * *

Dav dychtivě naslouchal slovům Krále.

„Gornok se tedy vydá pro pomoc naší pevnosti. Je naší spásou. Podporujte ho, věřte mu a on to dokáže!“ prohlásil Rotharf. Trpaslíci zajásali.

„Ty, Gornoku, spěchej! Nemáme moc času, Powerni stále dorážejí. Pošlu s tebou dva naše válečníky-běžce, aby uvědomili ostatní klany. Dostaneš zásoby, ale kvůli terénu chodby si je musíš nést sám. Zde jsou navíc artefakty, které ti stařešinové a náš lid dávají jako pomoc.“

Rotharf pokynul sluhům a ti začali jeden po druhém přinášet nejrůznější věci.

„Toto je amulet gryfa! Měl by tě uchránit proti gryfům, které potkáš. Možná by ti i mohl pomoci v přemlouvání, aby ti gryfové pomohli.

Kámen nestvůr! Dokáže tě uchránit od většiny slabých potvůrek, které by tě zpomalovaly.

Helma vzdoru! Nejlepší helma vykovaná našimi lidmi. Zastaví většinu útoků na hlavu.

A poslední věc, tlumok se srdcem gorgony. Tato zdánlivě odporná věc je velmi oblíbenou pochoutkou většiny masožravých nestvůr. Mohla by se ti hodit.

Teď jdi, doprovodíme tě, ale nemáme moc času, Powerni mohou každou chvíli zaútočit.“

Když došli k dlouho zavřeným dveřím, Gornok se rozloučil, a čekal až otevřou vchod.

„Tak jsme se rozloučili, a teď zjistíme, že východ nejde otevřít.“ pokusil se o vtip jeden ze stařešinů. Nikomu však do smíchu nebylo. Když se kamenná brána otevřela, Gornok vrhl poslední vyčítavý pohled na Rotharfa a i s oběma trpaslíky vkročil do pochodní osvíceného tunelu.

Jakmile se za Gornokem zavřela kamenná vrata, Rotharf mu naposledy popřál hodně štěstí a vyrazil zpět nahoru.

„Jsou obyvatelé v bezpečí? Musíme se rychle připravit na útok,“ řekl Rotharf.

„Ano, králi, přemístili jsme je dál do chodeb. A co budeme dělat teď?“ opáčil důstojník.

„Teď,“ vzdychl Rotharf, „musíme doufat.“

Po tomto výroku všichni mlčeli. Ticho přerušil až varovný křik vojáků na hradbách. Trpaslíci rychle vylezli na obranné zdi. Jakmile se Rotharf podíval na nepřátele, tvář se mu zatemnila.

Muži s žebříky běželi k nim krytí orky v těžké zbroji s velkými štíty. Dopředu se také hrnuli lučištníci od temných elfů. V dáli se tyčily velké obléhací věže a trebuchety. Ty právě vystřelily první déšť kamenů velikosti lidské hlavy. Kameny ničily cimbuří a shazovaly obránce z hradeb. Za šíleného bojového pokřiku se valili útočníci na Delwarn.

„Oplaťte jim to!“ vykřikl Rotharf.

Na Powerny se snesly obrovské kameny a kvádry. Dělaly si cestu v nepřátelských řadách.

„Kušisti!“ houkl na trpaslíky.

Šipky z kuší a samostřílů probíjely orčí a skřetí zbroj, ale nepřátel bylo příliš mnoho. Po několika salvách vystřelili lučištníci Powernů. Byli až nepříjemně přesní. Trpaslíci se kryli za kvádry cimbuří a sem tam někdo vystřelil. Obranné katapulty na nepřátelské střelce poslaly kameny, což je silně demoralizovalo (on takový pohled na roztříštěnou lebku svého druha není moc příjemný). Pak vyslali salvu trpasličí kušisté. Temní elfové přestali střílet a pomalu se stahovali.

V tu chvíli se první žebříky dotkly hradeb. Trpaslíci vyměnili kuše za dlouhé ostré sekery a začali žebříky ničit – nahnuli se přes hradby, odsekávali kousky žebříků a přesekávali nejvyšší příčky. Skřeti brzy zjistili, že mají žebříky moc krátké a škrábat se po stěně se jim nechtělo. Ti, co to zkusili, okusili ránu sekerou do hlavy.

„Bušte jim do palic!“ vykřikl napůl radostně Ufretin, důstojník z daleké trpasličí země, který měl často zábavné poznámky v naprosto nevhodnou dobu.

Rotharf ho sjel pohledem. „Moc se neraduj, bratranče, to byl pouze první útok. A slabý. Obléhací věže nezničíš sekerou,“ poučil ho.

Ufretin jen mávl s úsměvem rukou.

Další útok přišel téměř hned. Útočníci zapojili hned tři obléhací věže, ale Rotharf věděl, že jich mají mnohem víc. Nechal vzkázat technikům katapultů, aby pálili do věží.

Věže byly tlačeny nejspíš orky a ogry zevnitř. Byly asi 50 metrů vysoké a měly několik pater. Zezadu byly žebříky, po kterých stačilo útočníkům vylézt. Někteří z nich už čekali ve věžích.

Katapulty vystřelily. Jeden z kamenů velký jako křeslo zasáhl spodní část věže. Ta se zastavila. Útočníci vylezli ven a pokračovali v útoku. Jiná střela proletěla dřevěným obléhacím strojem asi v polovině. Rotharf sledoval, jak dřevo a skřeti padali na své spolubojovníky.

Ještě jedna věž zbývala. Mezitím muži s žebříky stále pokračovali ve svém úsilí. Obránci vystřelovali z kuší a ničili žebříky. Na jedné straně však byl vyvinut příliš velký nátlak, a proto se už skřeti dostali na hradbu. Jakmile to Rotharf uviděl, rozběhl se k nim. Máchal svou obouruční sekerou a srážel své nepřátele.

Dostal se k žebříku. Jenže ten už nebyl jeden, ale hned tři. A po všech lezli nahoru lidé a skřeti. Ti byli krytí střelbou temných elfů. Rotharf neměl na vybranou. Skočil na hradbu, hodil svou sekeru někam doprostřed levého žebříku a vytáhl tu dlouhou na ničení žebříků. Jakmile se skřeti dostali nahoru, spadli mrtví na zem pod ranou sekery.

Mělo to i své nevýhody. Například se otevřeně vystavil šípům temných elfů. Naštěstí král trpaslíků poskakoval sem tam, takže ho žádný netrefil. Zatím.

První věž přirazila k hradbě. Teď začne pravá bitva, pomyslel si Rotharf.

Ostatní trpaslíci už na útočníky z věže byli připraveni. Trpasličí kuše vystřelovali z malé kamenné věžičky, která stála asi 20 metrů od vnitřní strany hradeb. Takto mohli obránci nepřátele zabíjet, i když obsadili hradbu. Šipky létaly téměř nepřetržitě a nedovolovaly Powernům obsadit celou hradbu.

Rotharf zničil poslední žebřík a zrovna odpočíval. Útočníci se přes svou snahu nemohli dostat na obrannou zeď. Velký kámen z obranného trebuchetu sletěl ze shora na obléhací věž jako meteorit. Kámen probil věž po celé výšce.

Powerni se stahovali. Tato bitva je skončena. Rotharf si odplivl.

„Bude ale spousta dalších,“ zabručel.

Už tehdy v noci zaútočili znovu. V první řadě žebříky, za nimi pět obléhacích věží, beranidlo a dva katapulty. Tentokrát se trpaslíci bránili hůře. Na jednom úseku byly hradby poničené a nevypadalo, že by dlouho vydržely. Útočníci stále doráželi a trpaslíků ubývalo. Po několika střetech nasadili Powerni své příšery, létající, pěší i jízdní. Obránci je sestřelovali kušemi, balistami a katapulty.

Zanedlouho však přiletěli skřeti a orci na wyvernách. Trpaslíci se urputně bránili, jejich počet však ubýval. Mrtvoly s rozbitými hlavami od zbraní i kamenů, těla probodaná oštěpy i šípy, tělesné schránky rozdrcené obrovitými kameny, ani končetiny odtrhané od těl ostrými drápy a zbraněmi nepřidaly na morálce obránců.

Beranidlo dorazilo k bráně a začalo ničit železnou bránu. Trpaslíci byli předvídaví, takže vchod do pevnosti byl železný a otvíral se pomocí mechanismu. Po zjištění útočníků, že takhle to asi nepůjde, poodjelo beranidlo k napůl probořené hradbě a tam pokračovalo ve svém údělu přinášet zkázu.

Trpaslíci na Powerny nemilosrdně lili horkou vodu, házeli kamení a stříleli z kuší, skřetů, orků a ostatních nepřátel bylo však příliš mnoho.

Skupina trpaslíků vedená Rotharfem vyběhla na hradbu, kryjící se za střílejícími spolubojovníky. Když doběhli nad hradbu, která byla zčásti rozbořená katapulty a beranidlem, zapřeli se do kamene cimbuří. Vyčnívající zub hradeb se po chvíli uvolnil. Rotharf a jeho skupina tlačila dál. Jeden z trpaslíků spadl z hradeb s šípem v oku. Kameny spojené maltou do jednoho kusu přepadly přes hradbu přímo na beranidlo. Těžký valoun čediče probořil ochrannou střechu a rozpůlil stroj vedví. Rotharf si oddychl. Beranidlo bylo nepoužitelné.

Jenže trpaslíků bylo stále méně. Rotharf to odhadoval tak na tisícovku. Skřetů pobili tak na dva tisíce. Jenže, přemýšlel král trpaslíků, připočtěme k tomu, že dva ze čtyř obranných strojů jsou zničeny, trpaslíkům ubývá morálka kvůli nepřátelským nestvůrám a počtu a jedna část zdi se může každou chvíli zřítit. Rotharf zaklel.

Ten den si šel na hodinu odpočinout. Vzbudil ho mladý trpaslík.

„Pane! Vzbuďte se!“ křičel.

„Co se děje? Zaútočili znovu?“ ptal se Rotharf.

„Ne, pane! Stahují se! Sami andělé nám přišli na pomoc!“

Král trpaslíků se zarazil. „Co to meleš? Andělé jsou bájná stvoření, šílenče!“

„Tak se pojďte podívat,“ namítl poslíček.

Rotharf následoval mladšího druha na hradby. Pak je spatřil.

Ve světle slunce přilétali. V rukou měli meče, kladiva i jiné zbraně. Bylo jich hodně. Rotharf užasle sledoval pohybující se masu letců..

„Andělé...“ špitl Rotharf, „To snad není možné.“

Všichni trpaslíci byli zaražení. Jejich noví pomocníci se vrhli na skřety. Ti začali bázlivě utíkat. Za chvíli bylo po boji.

Gornok pokynul svým dvěma průvodcům, aby se drželi za ním. Sám si vzal do jedné ruky sekeru a v druhé držel pochodeň. Pomalu postupoval vpřed.

Chodba byla neopracovaná a tak se někdy stalo, že málem zakopl o nějaký ten kámen. Potkal i netopýry a viděl nejednoho pavouka. Po chvíli došel k prvnímu rozcestí. Vzdychl a vykročil napravo.

Šel asi hodinu, ale kromě několika zvířátek nic nepotkal. Aspoň do té doby, než se opět ocitli na rozcestí.

Gornok nic takového nikdy neviděl. Stvoření měřilo asi metr a půl. Humanoidní postava měla orlí hlavu, velký zoban a ptačí křídla na zádech. Téměř celé tělo pokrývalo peří. Tvor vypadal velmi silný, soudě podle svalů na končetinách a štíhlé postavě. Z rukou vyčnívaly ostré drápy. Přesto však měl meč u pasu a dýku v ruce.

Tvor se na trpaslíky podíval. Přehodil si dýku do levé tlapy a vytáhl si krátký meč. Gornok předal louč jednomu z trpaslíků a připravil se k boji. Stvoření však neútočilo. Dokonce promluvilo skřípavým hlasem:

„Kdo jste a co chcete?“ otázalo se podezřívavě.

„Jsem Gornok a toto je můj doprovod. Jdeme pro pomoc městu trpaslíků,“ odpověděl nervózně, „a kdo jsi ty?“

„Vítej, Gornoku, bratranče Rotharfa, krále trpaslíků. Já jsem Askanal, jeden z posledních Aviatů, Pánů oblohy. Kdysi jsme byli s trpaslíky přátelé, a doufám, že jsme i teď. Nicméně, kam máš namířeno?“

„Jdu pro pomoc k elfům a k lidem. Skřeti zaútočili na naše město a já musím přivést posily,“ řekl Gornok.

„Skřeti? Zvláštní, myslel jsem, že jsme je dávno vyhubili. Jenže ti se množí víc než kobylky. Potvory jedny zelené,“ postěžoval si Aviat.

„Promiň, že jsem takový, ale pospíchám. Neznáš cestu na povrch?“ zeptal se trpaslík.

„No, možná bys ani ven nemusel... K elfům je cesta dlouhá a lidé jsou nespolehliví. Možná, kdybys zašel za naším vládcem a pokusil se ho přesvědčit...“ prohlásil nevinně Askanal.

„Mohli byste nám pomoci?“ vypálil Gornok.

Aviat pokrčil rameny. „Možná ano. Následuj mne tedy.“

„Počkej! Já s tebou půjdu, ale mí společníci musejí jít za svými úkoly. Nech je jít,“ navrhl Gornok.

„Dobrá. Ale budou si muset najít cestu sami. Občas sice narazí na nějakého Aviata, ale ne vždy,“ varoval je Askanal.

Trpaslíci mávli rukou a odešli. Gornok následoval tvora jeskyní. Po nějaké době došli (Aviat doletěl) do velké jeskyně. Bylo tam přes dvě stovky Aviatů, létajících i stojících. U jedné stěny seděl přes dva metry velký Aviat s korunou a kladivem. Dvojice k němu došla. Celá místnost se soustředila jen na ně. Askanal něco vykřikl svojí rodnou řečí a tvor na trůně ho propustil. Poté promluvil na něj.

„Vítej, Gornoku, bratranče krále trpaslíků. Jmenuji se Drawa. Jsme poctěni tvou návštěvou. Slyšel jsem, že trpasličí pevnost potřebuje pomoc, je to pravda?“

„I já jsem poctěn, že mi bylo dovoleno přijít na toto místo, mocný vládče Drawo. Ano, je to pravda, Powerni, skládající se z ogrů, skřetů, lidí a temných elfů, útočí ve velkém počtu na Dalwarn. Můžete nám pomoci?“ zeptal se s nadějí v hlase Gornok.

Drawa nad tím chvíli přemýšlel. „Ano, můžeme. A měli bychom. Vždyť já mám jméno z části po trpasličí pevnosti, u všech Aviatských bohů! Ale je nás málo,“ zakroutil hlavou Drawa.

„Kolik?“ vyzvídal Gornok.

„Dokážu ještě dnes dohromady šest set Aviatských bojovníků. Pokud si však myslíš, že to pomůže, nebudu váhat a půjdu do boje, jako za stara! Že ano, válečníci?“ křičel už vládce Aviatů. Všichni tvorové se rozkřičeli. Řev několika set ptačích hrdel otřásl jeskyní.

„Ano, myslím, že nám to hodně pomůže,“ uvažoval Gornok, hned jak se dav utišil, „a byl bych rád, kdybychom vyrazili co nejdřív.“

„Dobrá. Zatím počkej tady. Jdu to vyřídit.“ oznámil mu Aviat.

O několik hodin později, co si Gornok prohlížel podzemí, k němu přistoupil Drawa a oznámil mu, že jsou připraveni.

„Ty se asi vrátíš, odkud jsi přišel. My však musíme jinou cestou. Čekej nás však. Přijdeme,“ ujistil ho král Aviatů.

Gornok přikývl. Naposledy se rozhlédl po jeskyni, rozloučil se a spěchal zpátky do Delwarnu. …

Sotva stačili Aviati zahnat Powerny na útěk, Rotharf spatřil blížícího se Gornoka.

„Gornoku! Díky bohům! Kde jsou posily? I když teď je asi potřebovat nebudeme. Podívej se, andělé nám přišli na pomoc!“ zářil Rotharf spokojeně.

„To nejsou andělé, králi. To jsou aviaté. Našel jsem je v podzemí. Přišli nám na pomoc,“ odvětil Gornok.

Rotharf se zarazil. „Aha. Skoro jsem tomu uvěřil. No to nevadí. Ale docela je drtí, že?“ řekl Rotharf.

Gornok přisvědčil. Aviaté se valili vzduchem a slétávali na útočníky. Ti se jen těžce bránili, i když temní elfové neztratili hlavu a stříleli po nových protivnících. Tak se stalo, že i aviaté padali na zem s prostřílenými křídly nebo těly. Nicméně Powerni utíkali. Zřejmě i oni uvěřili, že na ně útočí andělé.

Po chvíli nepřátelé útočníků ustoupili a aviaté se vrátili na nádvoří Dalwarnu. Drawa sletěl přímo k nim.

„Zdraví tobě, králi trpaslíků Rotharfe. Jsem Drawa, vládce všech aviatů,“ řekl významně.

„A já vítám tebe, mocný vládče Drawo. Děkuji ti za pomoc. Zvu tě do svých komnat,“ odpověděl formálně jeho trpasličí protějšek.

Drawa přikývl. Když Rotharf vyšel směrem k hlavní síni, pokynul Gornokovi, ať jde s ním. Drawa mezitím řekl aviatům, aby zůstali na hradbách.

Oba trpaslíci došli do místnosti, která je určená pro návštěvy. Vládce aviatů tam doletěl.

Když zavřeli dveře, pustili se do konverzace

„Víte,“ začal Rotharf a nalil tři poháry piva, „kdysi existovalo spojenectví mezi trpaslíky a aviaty. Já osobně si na to nevzpomínám, ale vím, že mi o tom říkali mí předci. Chtěl jsem se zeptat, jestli to stále platí.“

Drawa se na Rotharfa dlouze díval. Gornok měl nepříjemný pocit, že si rozmýšlí, zda mu za to ti trpaslíci stojí. Pak Drawa přikývl. „Samozřejmě. Máš mne snad za nějakého zrádce? Teď jsem ti pomohl. Totéž bych očekával od tebe,“ prohlásil a napil se vína.

„Ne, nemám tě za zrádce, vládče Drawo. Jen jsem to chtěl vědět. Teď můžeme uzavřít oficiální spojenectví. Jako na smlouvě,“ řekl Rotharf jen tak mimochodem a po očku se díval na aviata.

Drawa ztuhl. Pomalu odložil pohár a pak opatrně řekl: „Víš, náš lid na tyhle věci moc není. Myslím, že dohoda bude stačit, ne?“

„To je sice možné, jenže co když některý z nás zemře v boji a náš nástupce to poruší? Nechceme přece, aby se tak stalo, že? Proto si myslím, že je lepší, když to bude potvrzeno písemně,“ pokračoval tvrdě král trpaslíků.

Drawa byl nervózní a Gornok si byl jistý, že to takhle Rotharf chce.

„Je tu ještě jeden problém. Já neumím psát. Můj podpis může někdo lehce zfalšovat...“ tvrdil aviat.

„Stačí nějaký znak, který tě charakterizuje, který přijmeš jako svůj znak,“ dotíral neustále Rotharf.

Aviatovi došla trpělivost. „Prostě ne! Dohoda stačí, aviaté to dodrží! A nenuť mne do věcí, které nechci! Něco mi dlužíš, Rotharfe!“ rozkřikl se aviat.

„Pak tě musím upozornit, že trpaslíci nemají rádi dluhy. Uděláme to takhle. Nepodepíšeme smlouvu. A náš dluh bude smazán. Bereš?“ prohlásil král trpaslíků.

„Ty.. ty jsi se musel zbláznit! Zachránili jsme vám krk! Něco takového nemůže smazat nějaký podpis smlouvy!“ křikl Drawa.

„Pak to vyřešme jinak. Navrhuji souboj. Tvůj válečník proti mému. Když vyhraje můj, smlouvu podepíšeš, ať už jakkoli a aviatům už nebudeme nic dlužit. Když vyhraje tvůj, smlouva nebude a já ti přenechám část své výzbroje a poskytnu útočiště tvým válečníkům. Bereš?“

Gornok, který zatím jen naslouchal, se teď ušklíbl, protože věděl, že tohoto chtěl Rotharf docílit.

Drawa si to rozmýšlel. „Dobrá, souhlasím,“ řekl nakonec.

Rotharf se pousmál a vstal. „Pojďme tedy ven, vybrat svého bojovníka,“ navrhl svému protějšku.

Aviat jen přikývl a všichni tři vyšli na nádvoří. Tam už na ně čekali trpaslíci i s aviaty.

Jestli Gornokovi bylo něco nejasné, bylo to to, že se Rotharf choval k Drawovi tak odměřeně. Před chvílí mu přece zachránil krk. Možná, pomyslel si trpaslík, že o aviatech už leccos slyšel a to ne zrovna dobré zprávy. To bylo docela možné, protože Rotharf byl starý a i trpaslíci měli své knihovny.

Drawa si chvíli očima měřil své bojovníky. Pak zakřičel nějaké jméno, kterému Gornok nerozuměl. Odněkud z prostředka aviatské skupiny se vznesl, přeletěl dav a zase přistál vedle Drawy aviatský válečník. Byl stavěný jako každý jiný aviat, aspoň trpaslíkům to tak připadalo. U pasu měl krátký meč a dýku.

„Toto je můj válečník,“ oznámil vládce aviatů povýšeně.

„A toto je můj,“ ukázal Rotharf na Gornoka. Ten to ovšem čekal už nějakou dobu, takže to přestál se skeptickým pohledem.

„Tito dva válečníci se spolu utkají. Jde víceméně o přátelské utkání. Povzbuzujte svého druha!“ vykřikl král trpaslíků.

Dav vytvořil jakýsi kruh nebo spíše ovál. Aviat v modré látce měl zahalený zobák rouškou, takže Gornok viděl pouze žluté oči. Aviat vytáhl svůj krátký meč a dýku a přikrčil se. Gornok uchopil Damligovu sekeru oběma rukama.

Pak aviat zaútočil. Odrazil se nohama přímo na Gornoka. Rychlost útoku Gornoka tak překvapila, že jen na poslední chvíli stihl skočit doprava a vyhnout se tak aviatskému útoku. Aviat se však bleskurychle otočil a než stačil Gornok oplatit ránu, bodl svým mečem. Čepel se srazila s ostřím sekery a obě zbraně o sebe zazvonily. Aviat naneštěstí ještě bodl dýkou, ta se však svezla po kroužkové zbroji trpaslíka.

Aviatovi soukmenovci hlasitě vykřikovali jeho jméno. Gornok v tom rozeznal něco jako Quewhlish.

Aviat se napřáhl mečem nad hlavu a připravil si dýku k dalšímu bodnutí. Gornok jen stál a čekal. Quewhlish máchl mečem. Gornok nastavil sekeru a uskočil doleva před dýkou. Pak trhl sekerou k sobě a málem aviatovi vyrazil zbraň z ruky. Ten se však pouze otočil a opět sekl dýkou. Gornok se skrčil a čepel nože se svezla po jeho nové helmě. Gornok nezaváhal, skočil a chytl aviata za nohu. Aviat máchl mečem, ale minul. Gornok se odkutálel ještě dál, pořád se však držel aviatovi nohy. Pak prudce trhnul a Quewhlish ztratil rovnováhu. Jenže stalo se něco, s čím Gornok nepočítal. Aviat mávl křídly a vyletěl do vzduchu. Trpaslík se raději pustil a vyskočil na nohy.

Oba se vzájemně měřili pohledem. Quewhlish byl stále ve vzduchu, a pozoroval trpaslíka odměřenýma a povýšenýma očima. Pak prudce zamával křídly a vyrazil přímo na Gornoka. Ten jakoby ztuhnul. Vůbec nereagoval na aviatův útok. Až v poslední chvíli skočil vlevo. Aviat, který si myslel, že se trpaslík nepohne, vyděšeně narazil do země. Gornok na něj skočil a rozmáchl se sekerou. Aviat se obrátil na zemi, až trpaslík málem ztratil rovnováhu. Na poslední chvíli skočil, dopadl na zem a sekl sekerou. Ostří zbraně se zastavilo těsně před aviatským krkem. Gornok ještě stačil zahlédnout, jak je Quewhlishův meč až do poloviny čepele zaražený v zemi.

Trpasličí dav hlasitě jásal. Aviaté se dívali nevěřícným pohledem.

„Zvítězil můj válečník, vládce Drawo. Teď ty splň svoji dohodu,“ vybídl aviata Rotharf.

Drawa však mlčel. Bylo na něm úplně vidět, jak zuří. „Ani náhodou! Jeden souboj nemůže nic vyřešit! Odmítám! Odejdu, ale nechám tady dvacet svých nejlepších bojovníků! A jestli se něco stane, zničím tě i s celou tvojí takzvanou armádou! Válečníci! Odcházíme! Vy,“ ukázal na skupinu aviatů, „zůstanete tady. Jestli se trpaslíci o cokoli pokusí, nahlásíte mi to!“ Aviaté přikývli.

Trpaslíci mlčky přihlíželi, jak většina aviatů odlétá. Ta skupina dvaceti odešla do hlavní síně.

„Co teď?“ zeptal se Ufretin.

„Co se dá dělat. Mé domněnky se potvrdily,“ vzdychl Rotharf.

„A nemůžeme na ně zaútočit? Dvacet bojovníků bychom mohli porazit,“ řekl jakýsi důstojník.

„To bychom mohli, jenže aviaté umějí lítat a kdyby se třeba jeden jediný dostal k Drawovi...“ odmlčel se Rotharf. Trpaslíci vzdychli. Teď už nemůžou nic dělat.

Zlatý drak se probral jako první. Otevřel oči, zvednul přes dva metry velkou hlavu a rozhlédl se. Jeho bratři stále ještě spali kolem něj. Zlatý drak se postavil na své čtyři tlapy. Zkusmo roztáhl dlouhá křídla a zamával jimi. Pak je spokojeně zase složil. Nikoho z ostatních draků to neprobudilo. Zlatý se ještě jednou podíval po bratrech a pak zaklonil hlavu kolmo vzhůru. Otevřel tlamu a z ní vylétl zlatá blýskající se energie. Vypadala jako prach. Nad svým stvořitelem se energie zformovala do koule velikosti melounu. Pak se koule rozdělila na dvanáct ´pramenů´. Každá část proletěla vzduchem k jinému drakovi.

Zlatý drak sledoval, jak se kouzlo vpíjí do nozder svého cíle. Jediná výjimka byl Kostěný drak, ten energii pohltil tlamou.

Chvíli se nic nedělo. Zlatý drak se však nerozrušil a trpělivě čekal. Pak jeden po druhém draci otevřeli oči. Z dračích očí zářilo vždy jiné světlo. Kostěnému, Ohnivému, a Černému rudé, Modrému a Bílému modré, Ocelovému, Kamenému, Vzdušnému a Stříbrnému šedé, Zelenému světlé zelené, Žlutému oranžové a Duhovému zářily oči všelijak.

Draci pomalu zvedli hlavu. Zlatý ustoupil a ostatní kolem něj utvořili půlkruh. Upřeli pohled na Zlatého. Ten promluvil:

„Vítejte zpět, bratři.“ Ostatní draci mu pozdrav oplatili. Pak každý pozdravil kývnutím hlavy a švihnutím ocasu draka vedle sebe. Zlatý počkal, až se pozdraví, a pak opět promluvil.

„Je to tady, bratři. Aviaté znovu povstali. Objevili se u Dalwarnu. Svolávají své druhy. Vede je Drawa.“

Ostatní draci mlčeli. Ocelový nervózně přešlápl při oznámení místa.

„Nejspíš se spojí se skřety a možná i s lidmi,“ pokračoval Zlatý drak. „Prý zachránili trpaslíky před skřety. Jenže podle mých zpráv se se skřety spolčili a teď chtějí podvést lidi i trpaslíky a znovu nastolit vládu aviatů!“

Nikomu nepřišlo divné, jak to, že toho Zlatý drak tolik ví, když se sotva probudil. Věděli, že on udržuje spojení s určitými služebníky. Takže když se Zlatý drak probudil, okamžitě věděl, co se zhruba stalo.

„Je načase,“ začal znovu mluvit Nejvyšší drak, „abychom se vrátili do svých zemí, které jsou ovládány lidmi, a připravili se na boj. Pokud máte možnost, zavolejte nebo vytvořte vaše bojovníky. Ty, Ocelový, se pokus získat na svou stranu trpaslíky. Sice jim aviaté zachránili život, ale zdejší král ví, co je to za chásku. Musí zůstat přinejmenším neutrální.

Bratře Zelený, oznam elfům, o co jde. Ti, pokud vím, aviaty moc rádi nemají.

Stříbrný, ty máš těžký úkol. Ale ty to zvládneš. Vím, že to není nic lehkého, ale možná na tom závisí osud tohoto světa.“

Jmenovaní draci přikývli. Všichni věděli, co mají dělat.

„Pane času, chtěl bych vědět, kde budou probíhat bitvy, abychom se mohli připravit,“ otočil se na Kostěného.

Kostěný drak přikývl. Černý, dosud úplně klidný, navázal myšlenkový rozhovor s Bílým. Co si povídali však nikdo jiný nevěděl.

Situace se mírně uvolnila. Draci mluvili mezi sebou. Po nějaké době Zlatý drak promluvil ke všem.

„Území zůstávají jako kdysi. Pokud chcete nějaké změny, dohodněte se mezi sebou. Teď vyražte!“

Draci ukončili své rozhovory. Zlatý se s nimi rozloučil. Oni teď odputují do svých domovů. Jen Zlatý nikam neodletí. Jeho domov ne zde. V největší hoře na tomto světě. Uprostřed Nedobytných hor.

Gornok byl s Rotharfem zrovna na hradbách. Skřeti už nějakou dobu neútočili. Gornok měl dokonce pocit, jakoby spíš ustupovali.

„Co si vlastně myslíš, o Drawovi?“ zeptal se Rotharf.

„To je těžké, Rotharfe. Zachránil nás před skřety. Pak chce naši pevnost. Je mocichtivý. Jenže co můžeme dělat? Aviaté jsou zřejmě lepší válečníci než my,“ vzdychl Gornok.

„Chtěl bych umět číst myšlenky...“ zatoužil Rotharf.

Oba se zadívali k Nejvyšší hoře v Nedobytných horách, která byla vidět téměř odevšad na světě. Ve skutečnosti se tam podívali všichni. Všichni tvorové, kteří mohli.

Hora vybuchla.

Z mohutného oblaku prachu vylétlo dvanáct různě barevných září. Vypadalo to jako dvanáct komet, jenže tyhle letěly obloukem, krom jedné. Stříbrná záře mířila kolmo vzhůru. Černá, bílá, zelená a paprsek barvy starého pergamenu mířily k severovýchodu, rudá ještě více východněji. Duha a tornádo letěly k jihozápadu. Žlutá zář se blížila k západním pouštím, hnědá k severozápadním zemím a modrá k severu.

A poslední, kovově šedá, směřovala přímo k Dalwarnské pevnosti.

Gornok věděl, co to je za záře. Všichni to věděli, protože to tak Oni chtěli. Byli to draci. A jeden z nich mířil přímo k nim.

Přes třicet metrů dlouhý drak přistál na nádvoří pevnosti. Gornok v ně poznal Ocelového draka. Trpaslíka napadlo, jestli neskřípe, ale Ocelový drak vypadal, že je z jednoho kusu oceli, která se volně pohybuje jako láva, a přesto drží pohromadě. Gornoka napadlo spoustu otázek, ale neměl odvahu je vyslovit.

Drak promluvil: „Wietaida, kingréne Rotharf. Wraidil sam sa.. Ked ei Drawa?

„I mluvme normálně, Ocelový draku. Nejsem si jistý, zda ti mladší trpaslíci rozuměli,“ usmál se mírně Rotharf

Drak přikývl. „Dobrá tedy. Kde je Drawa?“

„Drawa tu není. Shání ostatní aviaty. Něco chystá. Ale nechal tady aviatskou hlídku. Je v hlavní síni,“ řekl nevzrušeně Rotharf.

Gornokovi přišlo divné, že aviaté na přílet draka nereagovali. Drak jako by mu četl myšlenky.

„Zakryl jsem svůj přílet kouzly,“ řekl jen tak mimochodem. Mezitím zvedl hlavu a díval se na citadelu, kde byla i hlavní síň. Souhlasně se usmál a rozhlédl se. Na nádvoří se stále válely zbraně a mrtvoly. Drak mávl ocasem a vše kovové se odmrštilo na jednu hromadu. Drakovi rudě zaplály jinak šedé oči a soustředily se na hromadu kovu.

Trpaslíci ani nedutali. Rotharf zděšeně sledoval, jak se meče, štíty a zbroje roztékají a mění se na tři čtvrtě metru vysoká humanoidní stvoření. Stvořeníček bylo pět a každé mělo asi palec tlusté končetiny, trojúhelníkovou hlavu a spoustu malých trnů a ostrých výčnělků.

Když je všechny drak vytvořil, poslal je do hlavní síně Dalwarnu. Šedá stvoření se pohybovala překvapivě rychle. Zbývající zbraně poslal za nimi.

Tvorové prošli branou do pevnosti, na rozdíl od zbraní, které se přitiskly zvenčí ke zdi kolem brány. Zevnitř tak žádné nebyly vidět.

Po chvilce se zevnitř pevnosti ozvaly výkřiky. Po chvilce doprovázené zvuky strachu, trhání těl a řinčení kovu, spatřili trpaslíci aviaty, kteří ukvapeně vylétali z brány. Jenže jakmile bránou prolétli, zbraně se pohnuly a aviaté popadali mrtví k zemi.

Jakmile bylo po boji, tvorové, stále ještě od krve, přešli k drakovi.

„Je to všechno, pane. Nikdo nepřežil,“ oznámil kovový tvoreček svému pánu.

Drak jen přikývl. Pak mávl tlapou. Všichni přítomní pocítili slabou vlnu energie.

Tvorečci se roztavili. Šedá kaluž kovu však neztuhla, ale odplazila se zpět do pevnosti. Později našli vchod do jeskyní přivařený tlustým kovem. Nikdo tak zvenku neprojde.

Drak promluvil: „Až se aviaté vrátí, oznamte jim, co se stalo. Nepouštějte si je však do pevnosti. Jste svobodní a nezávislí trpaslíci. I když jich je hodně, ubráníte se. Povolejte ostatní trpaslíky. A možná i elfy. Aviaté by neměli útočit, pokud si ponecháte nezávislost a neutralitu,“

Rotharf přikývl. Poté drak rozevřel ocelová křídla, zamával jimi, vznesl se a odletěl pryč.

Pak Rotharf promluvil ke shromážděným trpaslíkům.

„Slyšeli jste. Dračí vládci se vrátili. Připravte se na obranu. Aviatům se to nebude líbit. Do práce!“

Zápis v deníku: Hned, jak odletěl Ocelový drak, se trpaslíci pustili do práce. Většina hradeb je už opravená. Každý trpaslík má povinně kuši a sekeru. Vše je připraveno na náhlý útok. Gornok dává rady trpaslíkům, jak přemoci aviata v přímém boji.

Večer přilétli aviaté. Trpaslíci hned běželi na své pozice. Každý za hradbou s nabitou kuší v rukou. Když na hradbu přišel Gornok s Rotharfem, spatřili zamračené aviaty. Někteří měli i tasené meče.

„Co to má znamenat? To je vzpoura?“ rozkřikl se jejich vůdce.

„Jaká vzpoura, vznešený aviate? Proti komu? Nikdy jsme nebyli na nikom a na ničem závislí. A nejsme ani teď! A ten, kdo chce vstoupit na území trpaslíků, musí být přítel. A to vy, aviaté, nejste. Takže odleťte pryč!“ opáčil Rotharf.

„My půjdeme. Ale nezapomeňte, hněv Drawy bude strašlivý! Rozdrtí vás, skřeti šerední!“

To už bylo na trpaslíky moc. Někteří z nich vystřelili smrtící šipky. A pokračovalo to jako domino. Už stříleli všichni ostatní. Aviaté odletěli úprkem.

Příští den, hned za rozbřesku, přilétl Drawa s půlkou armády.

„Rotharfe!“ křičel na pevnost.

Král trpaslíků vyšel se sekerou ven. „Ano? Co chceš?“ otázal s Drawy.

„Ty chceš válku. Máš ji mít,“ řekl Drawa.

„Mýlíš, se vládce aviatů. Já nechci válku. Já chci nezávislost. Od teďka jsou všichni trpaslíci neutrální, alespoň během války,“ prohlásil Rotharf.

„Jaké války?“ zeptal se zaskočený Drawa.

„No, mám tu pro tebe vzkaz. Mám ti říci: Tvoji válečníci jsou mrtví. A jednou budou všichni tví lidé mrtví. I ty budeš mrtvý. Tvoje lidi zabijou mí bratři. Ale tebe si zabiju sám.“

„Co? Kdo si dovoluje? Zničím ho. Tak kdo?“

Drawa ztuhl, když se dozvěděl jméno největšího nepřítele svého rodu.

Ten den Drawa odletěl a už se neukázal a jeho aviaté také ne. Dnes, dva dny po drakově příletu, dorazily posily trpaslíků a elfů. Naše armáda se téměř zdvojnásobila. Teď už si Drawa vůbec nic nedovolí.

O několik měsíců později...

Stalo se, jak jsem se obával. Drawa se spojil se skřety. Temní elfové a v podstatě celé vojsko Powernů se postavilo na jeho stranu. Lidé se rozlomili na dvě poloviny. Lupiči, vrahové a podobná chátra se též přidala k aviatům. Elfové chtěli zůstat neutrální, ale nakonec se většina přidala k Zelenému drakovi. Trpaslíky však nikdo nepřesvědčil. Nevím, zda je to dobře nebo špatně. Půjdou po nás obě strany, nebo nás nechají na pokoji? Dalwarn je teď silně bráněn. Trpaslíci vylezli z hor, odešli z vesnic do trpasličích měst. Každá naše pevnost je teď silně bráněna.

Událo se několik bitev. Žádné se však neúčastnili Dračí vládci. Pouze Ocelový rozsápal několik desítek aviatů, když ho přišli zabít, a Ohnivý, ale ten se jen ukázal a svrhl na skřety ohromné vlny lávy.

Každý drak se ukázal ve svých zemích. Někteří ho vyhnali, jiní přivítali. Jenže aviaté jsou působiví řečníci. Většina obyvatelstva je na straně aviatů. Schyluje se k poslední bitvě. Kostěný drak, který kdysi prohlásil, že je neutrální, oznámil místo bitvy. Bude na místě zvaném Ardo-keslen, čili louky mrtvých. Kdysi se tam odehrála spousta důležitých bitev. Draci vybrali místo dobře, mágové tvrdí, že tam je silná magická aura. Moc tomu nerozumím, ale prý tam budou mít kouzla větší účinek. Výsledek však odmítl Kostěný drak říci.

Lidé nazývají tuto bitvu jako Sraz mrtvých. Snad je to proto, že o mrtvoly tam nebude nouze. Pokud tuto válku přežiju, rád bych zapsal dění bitvy. Pokud se to podaří, bude v knihovnách známá pod jménem shodným s názvem bitvy. Sraz mrtvých.

Tak píši já, Gornok, bratranec Rotharfa, krále trpaslíků, velitel úderných trpasličích vojsk.

---