Trojice

Černý shuriken se mihl vzduchem.

Do krku strážce v modrém taláru zajela šesticípá kovová hvězdice. Neměl čas ani vykřiknout. Nikdo jiný si toho nevšiml. Za hradbu, kousek od mrtvého vojáka se zasekla kotvička s dlouhým pevným provazem. Právě po něm vyšplhaly na hradbu tři postavy. Hned věděly, kam mají jít. Pomalu se přesouvaly do nejbližší strážnice. První postava vešla do dveří, které se s zaskřípěním otevřely. Uvnitř hráli tři vojáci kostky. Okamžitě zvedli hlavu, ale než stačili zareagovat, jeden z nich už měl v hrdle zabodnuté ocelové tanto. Druzí dva vstali a vytahovali z pochev meče. První okamžitě skončil s probodnutým krkem. Poslední voják však vytáhl svoji zbraň a zaútočil. Ve světle lucerny se zablýskla dai-katana a přesekla vojákovu zbraň vejpůl.

Ten vyděšeně odhodil nepoužitelnou zbraň a utíkal pryč.

„Kampak, kam utíkáš?“ otázal se sarkasticky tichý hlas. Postava se zakřiveným a velmi ostrým mečem udělala dva kroky směrem k bezbrannému vojákovi. Ten z ze závěsu na zádech vytáhl velkou obouruční sekeru a hodil ji na útočníka.

Ten se sehnul, ale sekera narazila do poličky s výzbrojí a všude se rozlehl velký rachot.

Druhá postava zaklela. „Tak takhle, jo?“

Než ale stačil někdo ze tří útočníků cokoli udělat, voják otevřel dveře a zakřičel na poplach. Čepel dai-katany mu projela krkem příliš pozdě.

„Co teď?“ otázal se nejmohutnější z trojice.

„No, podle plánu to už asi neproběhne. Co se dá dělat? Budeme muset provést přímý útok,“ odpověděl druhý.

„To vyřídíte sami. Já jdu hlídat bránu, aby se nikdo z okolních posádek nedozvěděl od poslů, co se děje. Zatím je tu dost panika, takže bych to měla stihnout,“ řekl jemný ženský hlas.

„Dobře, běž. My to s Hriskkarem zvládneme,“ souhlasil muž.

Hubená ženská postava přikývla a odešla.

„Nech mi je, Salwine. Není jich mnoho. Zvládnu je sám. Zatím vyřizuj lučištníky,“ pronesl hluboký hlas Hriskkara.

Osoba oslovená jako Salwin si vzdychla. „Asi to tak bude nejlepší. Ale slib mi, že se s nimi nebudeš dlouho párat.“

„Neboj. Jen běž.“

Salwin odešel na hradbu. Hned spatřil prvního zmateného lučištníka. Rozběhl se k němu, v pravačce dai-katanu. Lučištník si ho všiml a urychleně nabíjel luk. Než však stačil natáhnout svou zbraň, Salwin vyskočil, odrazil se od hradby, přeskočil vojáka a jakmile lehce dopadl, otočkou usekl muži hlavu a pokračoval v běhu po hradbě. Další cíl byli dva kolegové toho zmateného lukostřelce. Jeden z nich vystřelil. Salwin skočil do nízkého kotoulu, po jeho dokončení se lehce odrazil a posledních 10 stop přeletěl. Svojí zbraň ještě za letu stačil natáhnout kupředu. Dai-katana prorazila lehkou koženou zbroj i s tělem a zabodla se i do vojáka stojícího za tím prvním. Salwin vytáhl čepel z těl a rozhlédl se po dalších. Na sousední hradbě stál jeden a na protější hned tři.

Salwin vytáhl dva házecí nože, jeden si dal do úst a druhý hodil na vojáka po své pravici. Ten ještě stačil vystřelit po Hriskkarovi dole pod ním, ale hned nato padl k zemi. Jeden z lučištníků na protější hradbě si ho všiml, křikl na své druhy a ukázal na místo, kde ještě před chvílí stál Salwin. Ten však už přebíhal přes mrtvého vojáka, jen tak mimochodem vytáhl svůj nůž a pokračoval v běhu. Jakmile doběhl do rohové věže, zabil dva vybíhající vojáky a vystoupal na nejvyšší bod věže.

Přesně jak čekal, byl tam balista bez obsluhy. Nabil ho a přesunul směrem do hradu. Pak vystřelil. Šíp velikosti kopí se zabodl lučištníkovi do nohy a srazil ho na zem. Jeho druhové se překvapeně dívali za padajícím mužem. Než si uvědomili, co se děje, druhému vojínovi další šíp roztrhl bok. Poslední se vzpamatoval a urychleně vystřelil. Salwin se sklonil, ale nepustil tětivu, která nebyla zajištěná. Šíp škrábl ho do tváře a ten mírně uvolnil svaly. Ruce měl však zakleslé do tětivy. Balista vystřelil, ale místo šípu vyletěl Salwin. Proletěl přes hradbu vzduchem a vyrazil si dech na protější věži. S hrozným klením se zvedl a opět upadl, když se vyhýbal letícímu šípu. Vyskočil na nohy a rozeběhl se k lučištníkovi. Potlučené svaly ho však zradily a on zase sletěl na kamení. Tím se vyhnul dalšímu šípu. Pokusil se zvednout, ale zjistil, že poslední voják, který byl na hradbách, leží mrtvý v kaluži krve.

Nad ním stála poslední z jejich týmu a shýbala se pro svůj nůž. Pak vzdychla a řekla: „To tě musím pořád zachraňovat? Prosím tě, co to bylo za let? To neumíš ani vystřelit z balisty?“

„Nějak se mi tam sekla ruka,“ zamumlal Salwin.

„Ty hlupáčku,“ vzdychla žena, „byla to past. První dva výstřely tě měly ujistit, že se nic neděje, a ten třetí tě měl zabít. Těch smyček sis ale mohl všimnout a toho katapultovacího zařízení na zemi také,“ vyčítala mu.

Salwin zaklel. „Dobrá, můžeš mi teď pomoci? Rád bych viděl, jak se vede Hriskkarovi.“

„Celkem dobře.Za chvíli bude hotovo,“ odpověděla žena a podívala se na nádvoří.

Zatímco Salwin zabíjel lučištníky, Hriskkar seskočil na zem do kotoulu a postavil se na nohy. Vojáci před ním si ho všimli a zformovali se do obranné pozice. Za nimi byl jejich velitel a vydával rozkazy.

Hriskkar si pohrdavě odfrkl a vytáhl z pouzder na zádech dvě wakizashi. Šik před ním si nejspíš teprve teď všiml, že je sám, a napůl si oddychl, že to bude lehké, a napůl měl strach, protože nevěděli, jak se sem dostal.

Když si byl Hriskkar jistý, že upoutal jejich pozornost, použil malé kouzlo, které rozžhavilo jeho zbroj doruda. Přestože on nic necítil a šlo pouze o iluzi, účinek byl děsivý. Pro vojáky to vypadalo, jako by se před nimi zjevil rudý krvavý démon s dvěma čepelemi místo rukou. Spousta mužů ustoupilo, či se snažilo utéci. Jejich velitel, také vyděšený, na ně křičel povzbuzující slova.

V okamžiku, kdy se dostavil demoralizující účinek, vběhl Hriskkar přímo do šiku a začal rozsévat smrt. Vojáci padali pod jeho ranami, příliš vyděšení na pořádnou obranu. Brzy se vzpamatovali a přešli do váhavého útoku. Hriskkar odrážel jejich rány, občas sice nějakou dostal, ale nerozhodné údery neprošly přes tvrdé dračí brnění z Rudého draka.

Zbytek vojáků ustoupil a přešel do obranné pozice. Přežili pouze ti lepší a inteligentnější.

Byli to zkušení veteráni, jen někde byli ti zbabělí nováčci.

Kousek od Hriskkarovy nohy se do země zabodl šíp. Hriskkar vrhl postraní pohled na hradbu. Zdá se, že to docela jde, pomyslel si. Ale Salwin by mohl dávat pozor na ty šípy.

Šik využil jeho snížené nepozornosti a zaútočil. Hriskkar odrazil dva široké meče a kopl odkrytého vojáka do krku. Dál si ho nevšímal. Řízl vojáka na holou kůži ruky, sklonil se a při otočce sekl několik mužů do nohou. Pak si kotoulem prorazil cestu z chumlu a postavil se na nohy. Měl několik škrábanců a modřin, ale nic vážného. Na tváři se mu objevil úsměv. Dračí brnění je kvalitní, pomyslel si. Vojáků teď zbývalo jedenáct bojeschopných.

S mírným rozběhem se vrhl na zbylé vojáky. Pomocí té trošky magie, kterou ovládal, se zrychlil a útočil s ještě větší sílou a odhodláním. Dvě wakizashi se míhaly vzduchem, sekaly, bodaly, přeřezávaly žíly a tepny i jinak mrzačily nepřátele.

Teď měl Hriskkar pravou ruku nataženou, levou odrážel rány a v otočce se sklonil, zvednul a takto rozřízl uhlopříčně zbroj nejbližšího vojína. Při rychlém úskoku stranou, který mu zachránil paži, udeřil pevnou rukavicí dalšího muže do obličeje. Síla úderu obránce pevnosti odmrštila stranou. Po pár dalších minutách boje už byla většina vojáků mrtvá a zbýval jen velitel a jeden zraněný, ale bojeschopný důstojník.

V rychlém skoku kopl důstojníka do hrudi a svými meči chtěl useknout veliteli hlavu. Ten však uskočil a vyčkával. Hriskkar pochopil, že tento muž je lepší než všichni ostatní z posádky pevnosti.

Provedl výpad na jeho levý bok, ale útok byl odražen. Mezitím bodl druhou rukou proti hrudi. Velitel uskočil, ale zakopl o jednoho z mrtvých vojáků a na okamžik ztratil rovnováhu. Hriskkar toho využil a, ačkoli to často nedělal, hodil wakizashi směrem k mužovým nohám. Ta se zabodla do jeho lýtka a donutila ho klesnout na zem. Hriskkar ho kopl do tváře, vyrazil mu meč z ruky a probodl mu hruď.

To už stál Salwin i s jejich společnicí vedle něj.

„Jak to šlo?“ otázal se.

Hriskkar pokrčil rameny. „Celkem dobře. Ale ty jsi nějaký potlučený, co se stalo?“

Salwin zavrtěl hlavou. „Skočil jsem na léčku,“ bylo jediné, co k tomu řekl.

„Pojďme to dokončit. Promluvíme si potom,“ ozvala se žena.

„Serena má pravdu. Jdeme.“

* * *

Lord Turkos se rozhlížel po pevnosti. Byla celá opuštěná. Nikde ani muž. Dal vojákům prohledat stavbu. Kde jsou sakra ti vojáci? pomyslel si Turkos. Měli tu být.

„Pane! Cadoniur něco našel!“ ozval se jeden voják.

„Co to je?“ otázal se ostře lord.

Voják k němu přiběhl s pergamenem v ruce. „Tady, pane. Našli jsme to na stole velícího.“

Lord Turkos rozbalil dopis a přečetl si ho. Stálo na něm:

Buď pozdraven, lorde Turkosi. Přišli jsme na návštěvu, ale vy jste nebyl doma. Pevně doufáme, že se brzy setkáme. Všichni Vám Přejeme dobrý den.

PS: Vaši vojáci jsou pod Severní hradbou.

„Co to má znamenat?“ vykřikl lord.

„Co se stalo, pane?“ zeptal se nechápavě jeho desátník.

„Na Severní hradbu! Rychle!“ zavelel Turkos.

Ostře vykročili k Severní hradbě. Vystoupali po schodech a ocitli se nahoře. Lord se vyklonil přes cimbuří. Dole v příkopu ležela zmrzačená těla posádky pevnosti. Zaschlá krev prozrazovala přibližné stáří mrtvol. Muži okolo lorda prováděli ochranná znamení a modlili se za své přátele.

„Kdo tohle mohl provést? Leda nějaký démon!“ ptal se tiše jakýsi voják.

„Ne. Tohle neudělal ani démon, ani žádné takové stvoření,“ cedil skrz zuby Lord Turkos. „Tohle udělala Trojice, neboli Dračí letka, jak si říkají. ´Démon´ Hriskkar, bývalý kovář a příslušník kultu Temných čepelí, který využívá trochu magie a elfské zbraně jako například wakizashi; Salwin, elf, který absolvoval výuku samuraje – používá katanu, další elfskou zbraň; a takzvaná Lady Seren, neskutečně drzá elfka, lučištnice a mistryně střelných a vrhacích zbraní. Jsou to psanci a věří, že bojují za právo, ale jde jen o prázdnou pomstu. Bohužel, většina lidí je s nimi,“ ztišoval postupně hlas. Pak ale vykřikl: „Toho už bylo dost! Veliteli! Připravte muže na odjezd! Jedeme pomstít tuhle pevnost!“

* * *

Po obchodní stezce jeli tři jezdci.

Temně černý hřebec, na kterém jel Hriskkar, běžel jako první, za ním Serena na své bílé klisně a poslední cválal Salwinův ryzák. Ujížděli dlouho a rychle, aby byli co nejdál od místa, kde v noci ´pracovali´. Když konečně zastavili, sesedl Salwin z koně a prohlásil: „Tady se utáboříme. Lord Turkos za námi jistě pojede, ale máme celkem náskok.“

Ostatní přisvědčili a šli si za svými povinnostmi, jako uvázat, vyhřebelcovat a napojit koně, připravit tábořiště a pár pastí proti pronásledovatelům a špehům. Jakmile bylo vše hotovo, Hriskkar rozdělal oheň. Poté usedli kolem ohně a mluvili o posledních událostech.

„Tohle byla už pátá pevnost, kterou jsme takto zlikvidovali. Lord Turkos nebude nadšený a místodržící také ne,“ prohlásil Hriskkar.

„Ať si. Co zmůže? Jeho vojáci se s námi už setkali a viděli výsledky naší práce, takže už vědí, s kým mají tu čest,“ řekl Salwin.

„Možná bychom měli s další pevností počkat, až se situace trochu uklidní,“ namítl Hriskkar.

„A k čemu by to bylo? Akorát by měl více mužů na naše pronásledování a pro posádky pevností. Ne, Hriskkare, budeme pokračovat. Ale překvapuje mne, že zrovna ty nechceš pokračovat.“

„Neřekl jsem, že nechci pokračovat! Ale co vlastně zamýšlíš dál, Salwine? Takhle můžeme ničit jednu pevnost za druhou, až lord Turkos najme armádu a bude nás nemilosrdně štvát. A až si toho všimne král, budeme mít ještě větší potíže,“ namítl Hriskkar.

„Král? Tomu je nějaký Turkos ukradený. Víte co? Jdu na lov,“ řekl Salwin a odešel.

Mezitím si Serena a Hriskkar povídali.

„Myslíš, že je správné, co děláme?“ položila otázku Serena a dívala se do ohně.

Hriskkar nadzdvihl obočí. „Jezdíme po téhle bohy zapomenuté zemi už několik let. Zabili jsme spoustu vojáků a vyvraždili několik pevností. A přesto jsme se k Turkosovi nedostali. Myslím, že bychom měli dokončit úkol, který nám byl zadán,“

„Ale přesto... Je to už tak dávno, co nám Mistr řekl, abychom ho zabili. Myslíš, že i kdybychom Turkose zabili teď, že by nám odpustil? Že jsme úkol splnili bezmála po pěti letech?“

„Nepočítali jsme s tak velkou ochranou. Ani Mistr ne. A až se dozví, co jsme vykonali, myslím, že bude přívětivější,“

„A co mu vlastně řekneme, Hriskkare? Co máš v plánu mu říct?“

„Celý příběh, pravdu. Od té doby, kdy nám byl zadán úkol, abychom Turkose zabili. Zmíním se také, že nás za pomocí silné magie chytili, mučili a nakonec vsadili do té špinavé arény. Řeknu mu, že jsme tam strávili několik let, zabíjeli netvory i lidi a zdokonalovali se v našem temném umění. Povím mu, že jsme uprchli, a od té doby se snažíme k lordovi Turkosovi dostat,“ zvyšoval postupně Hriskkar hlas.

„A až se Tě zeptá, proč jsme ho už dávno nezabili? Co mu odpovíš?“

„Sereno, dobře víš, že Turkosova ochranka jsou veteráni, navíc ho chrání i magie, přes kterou se nedostaneme. Musíme ho vylákat, a jestli jsi si nevšimla, tak se o to už pár let snažíme. Snad ho už ztráta páté pevnosti – ač bídně střežené – dokope k tomu, aby se za námi vydal bez všech těch ochran,“ dokončil své povídání Hriskkar. Serena se dívala do plamenů a už nic neřekla.

Salwin tiše našlapoval. Měl napůl natažený luk a hledal svou kořist.

Po chvíli spatřil mladou laň. Salwin si byl vědom toho, že se musela ztratit stádu.

Nu což, pomyslel si, nemá odcházet tak daleko.

Salwin natáhl luk a vystřelil. Když však vypouštěl šíp, laň sebou trhla a začala utíkat. Šíp se zabořil do země. Salwin zaklel a rozběhl se za kořistí. Aniž by zastavil, vytáhl šíp z hlíny a znovu nabil luk.

Pronásledoval laň hodnou chvíli. Chovala se zvláštně, celou dobu běžela pouze kupředu a nezahýbala.

Najednou zahnula někam doprava, tam, kam Salwin neviděl. Pak uslyšel žuchnutí a trhavý zvuk. Natáhl luk a opatrně šel za ním.

Spatřil mrtvou laň a prokousnutým krkem a utrženou nohou.

Pak mu to došlo.

Vlci!

Salwin urychleně nabil luk a namířil na potenciálního útočníka. Uslyšel dvojí zavrčení. Rychle se otočil a vypustil šíp. Minul.

Srazili ho dva vlci. Salwin už čekal ostré zuby a smrt, ale nic se nedělo. Otevřel oči a uviděl dvě lesní zvířata s mordou plnou ostrých zubů.

Salwin je poznal.

„Vy potvory,“ zavrčel a pak se začal smát.

Oba vlci měli na hlavě mezi ušima vytetované ´H´. Levý měl navíc ´D´ a pravý ´B´.

„Příště se ukažte svému pánu jako prvnímu,“ pokáral je Hriskkar, když přišel Salwin s úlovkem a dvěma vlky jdoucími s ním.

„Ale no tak, Hriskkare,“ smála se Serena a hned se běžela s vlky pozdravit. „Dark a Blux si chtěli jen trochu hrát...“

Hriskkar pokrčil rameny. „Spíš by mne zajímalo, proč tady jsou. Většinou když mne vyhledají, se má něco stát. Ti vlci mají neobyčejný čich na problémy.“

Po zbytek večera se Hriskkar domlouval se svými vlky. Šlo o lehkou telepatii a neumělou pantomimu.

Pak se obrátil ke svým společníkům s vážnou tváří.

„Dark a Blux mi řekli, co jsme očekávali. Za námi jsou vojáci i s naším povedeným lordem. Je jich asi dvacet. Jsou to víceméně veteráni, na noc si vždy postaví dřevěné hradby.

„Nemůžeme pořád utíkat. To by mě nebavilo,“ podotkla Serena.

„Má pravdu. Alespoň bude zábava,“ souhlasil Salwin.

„A kdy? Ještě dnes v noci?“ navrhl Hriskkar.

„Asi ano. Nechci to protahovat,“ řekl Salwin a Serena přikývla na souhlas. Uhasili oheň, ale nechali žhavé uhlíky. Pak vyrazili k vojenskému táboru.

„Dřevěné, asi dva sáhy vysoké hradby. Dva východy. U každého východu asi pět strážných. Vevnitř je několik stanů, uprostřed ohniště, u ohně tak dvanáct vojáků.

Já půjdu jižním a vy severním východem. Chcete Bluxe?“

„Ne, Hriskkare, vem si je s sebou ty. Budeš je potřebovat,“ odmítl Salwin.

Hriskkar něco zabručel, ale přikývl. Pokynul svým dvěma ochočeným vlkům. Ve tmě schovaní na kraji lesa nebyli vidět.

Válečník poslal svá zvířata co nejvíce dopředu. Oba vlci se kryli za kameny, větvemi a pařezy. Plížili se vpřed. Jejich pán si povzdychl. Jeho vlci se nepozorovaně plížit mohli, on by měl se svou mohutnou postavou menší problémy.

Hriskkar spatřil šíp. To bylo znamení. Vlci se pohnuli vpřed.

Vojáci si také všimli šípu. Z druhé strany se ozýval křik. Strážní se ale nepohnuli, věděli, že by to mohla být past.

V tu chvíli Dark s Bluxem dorazili k vojákům. Jeden z mužů upustil kopí a chytil se za obličej. Vlčí zuby mu rozdrásaly tvář. Druhý vlk také vyskočil a zakousl se jinému muži do ruky.

Hriskkar vyrazil. V běhu vytáhl dvě wakizashi. Vojáci byli příliš zaměstnáni vlky, než aby se plně soustředili na nově příchozí. Přesto si Hriskkara všimli.

Ten přeměřoval situaci. Jeden ze strážných už byl mrtvý a druhý měl pravou ruku téměř ukousnutou. Zbylí muži měli nicotné škrábance.

Bývalý kovář zapískal na vlky. Ti se stáhli z útoku.

Jejich pán se pomalu přibližoval ke strážným.

Jeho první protivník zaútočil na hlavu. Hriskkar úder vykryl čepelí v levé ruce a její pravá sestra vystřelila proti břichu nepřítele. Meč projel břichem a zarazil se až o symbolickou záštitu. Překvapení kolegové právě mrtvého muže spatřili kousek čepele trčící ze zad.

Hriskkar vytáhl zbraň právě včas, aby vykryl další sek – opět levačkou. K jeho překvapení udělal tento strážný téměř stejnou chybu, jen stihl mírně ucuknout, a tak se ostří wakizashi svezlo po železné zbroji. Hriskkar nezaváhal. Pohybem levého zápěstí odklonil meč nepřítele. Provedl otočku a krátký, ale velmi ostrý meč změnil výšku letu. Hriskkar dokončil otočku a čepel vojákovi podřízla hrdlo. A protože byl důsledný, pro jistotu vojákovi prohnal druhý meč hrudí.

Vytáhl svou zbraň, připraven odrazit případné útok. Nikdo se ale nehýbal. Vojáci byli už jen dva, jednoho asi zabili vlci.

Hriskkar dal vojákům obě výzvy, dal jim možnost první zaútočit – sklonil meče podél těla, špička čepele byla asi půl sáhu od bot.

Vojáci využili nabídky. Hriskkar zvedl meče nad hlavu a zastavil oba útoky. Hned je ale povolil a odklonil z jejich původní dráhy. Prošel skoro mezi nimi a široké meče vojáků se svezly po čepelích jeho zbraní. Bleskově škubl prsty, wakizashi prolétly vzduchem, ale Hriskkar je bezpečně držel dvěma prsty. Když meče dokončily svoji dráhu, Hriskkar je pevně chytl do rukou. Meče teď držel, jako by chtěl někomu rozříznout břicho, čepelí směrem dolů. Škubl rameny dozadu a čepele jen tak tak probodly záda obou mužů. Hriskkar udělal krok vzad a ostří se plně zarazila do těl.

Hriskkar vytáhl své meče a díval se kolem. Nenamáhal se otřít čepele od krve, za chvíli zase zrudnou.

Jediné, co mu bylo divné, bylo to, že boj nevzbudil rozruch.

Už tam musí být, pomyslel si.

Hriskkar vešel do pevnůstky. Oba vlci šli s ním.

Salwin pokynul Sereně a ta vystřelila první šíp. Střela měla černé zbarvení, a tak jen zkušený člověk ji mohl spatřit. Šíp dopadl do jednoho z nich.

Serena začala střílet jeden šíp za druhým. Některé ze střel minuly, ale přesto několik vojáků padlo či zaskučelo. Ostatní se schovali za hradby. Serena přestala střílet.

Zpoza hradeb vylétlo několik šípů, ale všechny dopadly mimo. Pak od brány vyšlo několik vojáků s velkými štíty. Pomalu se přibližovali k dvojici útočníků.

Salwin vyšel. Dai-katanu držel v pravé ruce podél těla.

Vojáci mírně znervózněli. Rozhlíželi se kolem. Serena to nevydržela, také vyšla a postavila se vedle svého druha. Vojáci viděli, jak odhodila luk a vytáhla svou katanu. Uvolnili se a zrušili formaci. Teď stáli v půlkruhu.

Salwin se podíval na svou společnici a usmál se. „Jdeme na to, lásko?“ řekl.

Serena mu úsměv oplatila a přikývla. Pak oba napřáhli meče a vrhli se do boje.

Salwin odrazil dvě rány vedené na ramena a otočkou jednomu vojákovi podřízl krk. Meč plynule vletěl do krytu. Pěstí dal dalšímu vojákovi ránu do obličeje. Trhl mečem, odhodil protivníkovu zbraň a skočil přímo na něj.

Serena se sklonila, otočkou rozřízla dvěma vojákům tepny na krku a úhledným bodem zabila dalšího. Salwin zastavil sek na svoji nohu, kopl protivníka do rozkroku a uskočil vzad. Jiný voják mu sekl po rameni. Salwin udělal dlouhý nákrok, takže čepel protivníka pročísla vzduch stopu nad ním. Salwin tuto výhodnou situaci využil a probodl muži hrudní koš.

Salwin se zašklebil, vytáhl dai-katanu a hned ji zabodl mezi lopatky jinému muži, který stál nešťastně zády k němu.

Ostatní vojáci se pod tlakem dvou bojovníků (jak ironické) počali stahovat. Prošli branou. Za chvíli byli zatlačeni až k ohništi. Zbývalo jich sedm. Udělali kruh kolem ohně. Serena odněkud vytáhla luk, nabila a natáhla.

Dorazil Hriskkar. Rychle obhlédl situaci. Sedm mužů s dlouhými meči stojí kolem ohniště s bublajícím gulášem. Kývnutím pozdravil Salwina a Serenu. Pak se odkašlal a rozžhavil svoji zbroj. Ve tmě zářil jako démon. Podíval se na vojáky, kteří na něj trochu vystrašení pohlíželi. Hriskkar si odkašlal a řekl:

„Vaří se vám guláš, hoši,“

Salwin se ušklíbl, ale Serena ho okřikla: „Dost vtipů. Kde je Turkos?“

„Tady jsem,“ ozvalo se za nimi.

Salwin se otočil. Serena natáhla luk pořádně. Hriskkar zavrčel.

Lord Turkos stál asi dva sáhy za Salwinem.

„Vítejte u nás,“ usmál se Salwin. „Bude mi ctí vás zabít.“

„Proč to děláte?“

„Proč asi, lorde Turkosi? Co takhle, že trápíte své poddané? Tohle vysvětlení by vám nestačilo?“

„To je lež a vy to dobře víte,“ odvětil lord Turkos.

„Dobrá... Co nás k tomu vede? Pomsta, milý lorde. A nejen to. Od té doby, co jsme žili jako gladiátoři v aréně, uběhla dlouhá doba. Zabili jsme spoustu těch vašich potvor. Ale nakonec jsme uprchli...“ Salwinovi se blýskalo v očích.

„A pobili jsme polovinu vašeho vojska,“ prohlásil Hriskkar.

„O tom jsem nic nevěděl. To mi mí poddaní neřekli. Proč jste byli v aréně?“

„Neříkejte, že si na to nevzpomínáte. My jsme byli vyhlášení nájemní vrazi, odchovaní skupinou, která si říká Ninjové. Dostali jsme úkol... A skoro jsme ho splnili. Ano, lorde Turkosi, to jsme byli my. Téměř jsme vás zabili, nebýt těch vašich magických ochran,“ zašklebil se Salwin.

„Ano, už si vzpomínám. Mučili vás, že?“

„Ano, ale nic se nedozvěděli. Je čas odplatit se. Hriskkare, Sereno, zabte je,“ cedil skrz zuby Salwin.

Serena vypouštěla šípy a Hriskkar také neváhal. Za chvíli bylo po boji.

„Takže, milý lorde Turkosi. Před pěti lety jsme dostali zakázku vás zabít. A dnes ji hodlám splnit.“

Turkos pozvedl meč na obranu, ale Salwin ho lehce srazil stranou a v otočce prohnal lordovi dai-katanu hrudí.

To poslední, co lord Turkos slyšel, bylo tiché „Sbohem,“

---