Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jiří „Johny“ Wolker

23. 06. 2006

1779

Autor

DanielRagín

My poslední básníci co čteme a pijeme Jiřího Wolkera,

nás nebaví svět, pro jeho plytkou mentalitu brečíme slova.

Celou existenci nenávidíme. Zas a znova.

Poslední knoflík u kabátu snů nám již dávno spadl na zem,

Nesníme, neuvažujeme nad hloupostmi, však nikdo z nás není blázen.

Porotce každého života je čas, my o svém životě rozhodujeme sami,

neovládáme smrt, ale žijeme a bavíme se necudnými hrami.

My poslední básníci co pijeme a čteme Jiřího Wolkera,

nenávidíme poezii, kašleme na svobodu slova a umíme zvracet.

Nesnášíme kýč, lásku, mrkání oka a nehodláme se vracet.

Vlastní síla slova nám neříká pane, ba ne, je to naopak.

Neumíme nic, nemůžeme nikoho nic naučit, naše jména nejsou

nesmrtelná, ale nehodláme plakat.

Těla ač vypadají z oceli, schovávají duše, rozumíme slovu cit,

za slovo kurva se nebudeme omlouvat, život je prostě takový,

je dobré na to odvahu mít.

My poslední básníci co čteme a pijeme Jiřího Wolkera,

sereme na osud a potápíme matku smrt, jsme plní rozporů.

Nikdo nás nemůže ovládat, protože to neumíme ani my sami,

což je věc názoru.

Myslete si o nás své, ale my žijeme a vy rozhodně ne,

máme smysl pro drama, to je nám osudem dané,

umíme se smát, brečet, ale nic nemyslíme vážně.

Naše tvář vám zůstane navždy skryta.

My poslední básníci co pijeme a čteme Jiřího Wolkera!

1 názor

Kouzlo takovýho Ginsberga spočívá právě v tom, že v těch svých zdánlivých záplavách dokáže přesně vybírat mezi tím co říct a co neříct tak, aby to nějakým záhadným a snad i geniálním způsobem zůstalo nabitý ohromnou energií, i když to na první pohled vypadá jako obyčejný slova. Sám se k tomu dostat neumím, ale řekl bych, že cesta k tomu nevede určitě tak přímo, jak by se mohlo zdát z druhý strany, z pohledu čtenáře.