Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
No jo no...jsou všude zvláštní lidi...já bych to moc neřešil... nebo vyřešil Saturninem. Myšleno tak, že pokud si budou lidi pořád a dokola omílat stejně nudný fráze s tím, že to myslej vážně, že to tak přece musí bejt řečeno, že není společensky jiná možnost jak to říct, tak se budou nenávidět, budou si pořád dělat naschvály a budou pořád a pořád stejně nudní a unudění jako jsou teď. Protože většina z nich se nedostala ani k tý hloupý představě, co by se dělo, kdyby někdo začal návštěvníky kavárny bombardovat koblihama. Skoro všicky lidi ustrnuli na tom, že budou v poloprázdné kavárně tupě zírat na mísu koblih. Ale… pokud někdo má tu tendenci a má ten nápad, že by se s těma koblihama dalo ostatní hosty bombardovat a vyjádřit tak svůj názor na ně, nebo je jenom a jenom pobavit…proč by to neměl udělat? K čemu jsou společenský konvence, když se navzájem všichni unudíme k smrti a budeme ztrácet čas navzájem…je to všecko k prdu, pokud to končí tupým zíráním na mísu koblih.
Takže já říkám, pokud něco chci říct a můžu to říct, tak ať to řeknu hned, ať to hnedle udělám. Je to sice takový trochu zvláštní v určitejch situacích, ale zaručuje to to, že se lidi navzájem nebudou nenávidět, protože každá nenávist končí tím, když ji tomu druhýmu konečně naplno a celou řekneš. Každá nenávist končí vítězstvím času nad nezměrnou škodolibostí lidského mozku.
Kolikrát se ti už stalo, žes někomu něco řekla, co si o něm myslíš a potom zjistila, že je to vlastně už tak trochu mimo a více méně bezvýznamný? Často? No jo… ať žije mísa koblih uprostřed mých divotvorných představ.
Mísa koblih je mystická míra pro akceschopnost prožít život naplno…A tak tedy…házejme po kavárnách koblihy, když nás to baví, proč bychom proboha nemohli…ten svět je přece tak krásnej a ten čas tak zatraceněj krátkej a rychlej…tak ať se nám dobře hází…jen ať se nám dobře hází…
Písmák