Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLEMPL, aneb Když sem šél z Hradišťa k požehnání
24. 06. 2006
1
0
1328
Autor
anquetil
Když sem šél z Hradišťa z požehnání, potkal sem děvčicu znenadání. Neznala mě, zdravila mě, červené jablůčko dávala mně...
S Uherským Hradištěm mě pojí pár hezkejch dětskejch vzpomínek. Byl jsem docela malej, pětiletej špócl. Pamatuju si na Boží tělo, kdy ulice kolem náměstí byly pocukrovaný tisíci květů, který svátečně nastrojený holčičky elegantně sypaly z košíčků jako rozsévačky na francouzskejch známkách. A muzika vyhrávala a dospělí lidi ve slováckejch krojích se vesele smáli. Vzpomínám si na poutě na Velehrad, kdy nekonečnej dav lidí, jdoucích v zástupu, se jako dlouhatánskej had vinul po cestě krajinou až ke vzdálenýmu horizontu kopců - vize, podobná historickejm velkofilmům, který se točej akorát v Halyvůdu. Pamatuju si na večery ve sklepě u známejch, kteří po celou noc ve velikajzným kotli vařili švestkový povidla a my, malí špunti, jsme je rituálně ochutnávali ručně vyřezanejma dřevěnejma vařékama, polepení a upatlaní až za ušima.
Jako barák lampasáků jsme měli pod oknama kolotoč a parádně jsme se na něm vyblbli. Až dosloužil, část jeho kovový konstrukce jsme s klukama odtáhli na železniční násep, položili na koleje a těšili jsme se, až vykolejí vlak. Schovali jsme se do lánu zlatýho obilí, který nás ukrylo a vocaď jsme špizovali, až budou vagóny lítat luftem. Čupěli jsme tam na bobku a byli zticha jako pěny, akorát nad nama, na krásně čistým nebi, visel skřivánek a zpíval si svý písničky. Projel vlak, mašinfíra za sebou nechal dlouhej bílej dým a nestalo se nic, ale vůbec nic. To proto, že tehdá po glajzách z Hradišťa do Kunovic před každým vlakem chodíval ajznboňák, kterej kontroloval trať a ten blbec nám to překazil. Jako zapálenýho sígra mě to tehdá šíleně mrzelo a ani nikdy potom se mně už vlak vykolejit nepodařilo.
Podzimní večery jsme trávili na polích za železniční tratí, kde v omamným dýmu bramborový natě jsme ve žhavým popelu opíkali brambory, co tam zůstaly po sklizni. Jako dneska vidím ten nádhernej oranžovej sloup jisker, co z ohně stoupal vysoko k černýmu nebi, k tý nejkrásnější katedrále ze všech kostelů. A že upečený brambory s černou kůrkou pálily jako čert, přehazovali jsme si je z ruky do ruky. Tu betelnou chuť čerstvě upečenejch erteplí mám furt ještě na jazyku.
Vzpomínám si na velikánský dřevěný necky, plný maku s cukrem na nudle, co mně tatínek ukázal v kasárenský kuchyni. Kulil jsem svý dětský voči a tolik maku, jako v těch trokách, jsem pak už nikdy v životě neviděl.
Vzpomínám si na půvabná sobotní odpoledne, kdy náš tatínek nám rodinnej špacír kolem řeky Moravy zpestřoval vystřelováním světlic ze signální pistole. Ty krásný barevný vohýnky jsme viděli hned dvakrát. Jednou nahoře, na modrým nebi a podruhý dole, v tý zpívající řece, která mlsně voblizovala svý zelený travnatý břehy.
Jó, můj tata byl papaláš, byl chemickým náčelníkem pluku v Hradišťu. Naší mamě, aby se mohla prohazovat, koupil dovopravskej kožich a vobjednal jí plný škatule knížek od Aloise Jiráska. No co co? Naša máti byla holt důstojnická panička se vším všudy. Ale vkus měla, to jo! Když tata dotáhl ze Slovenska jakýhosi malířa, naša mama vybrala ty nejkrásnější obrazy, který dovezl, samý krásný voleje ve zlacenejch rámech, až voči přecházely. A když zpívala to svý „daleko, dalekóó, kudy mraky se táhnou..“, bylo mě na světě nádherně. A ani ve snu by mně tehdá nenapadlo, že jednou i moje krásná maminka, ta nejkrásnější ze všech maminek na celým světě, zestárne a dostane toho zasranýho Alzhajmra a že se na mně ve futrech podívá cizíma očima, jako minulej tejden a řekne: „Kdo jste, pane? Já vás neznám…“
Pod oknama naší lampasácké bytovky v kasárnách jsme měli alej moruší a naša maminka trhala moruše do košíčku a říkala, že jsou sladký jako cecek. Pak nám s nima zdobila krupičnou kašu. A když jsme se pak po letech ve škole učili o hedvábí a bourci morušovým, všici na mně zírali jako na zjevení, že znám moruše. Aby ne! Jsou červený a bílý, jedny sladší než druhý, to jste nevěděli?
Slovo lempl na adresu jednoho lampasáka znělo v kasárnách ze všech stran a na štábu tatínkovýho pluku se skloňovalo ve všech pádech. Lempl, i můj tata mu tak říkal. Patřilo jednomu jejich vyčuranýmu důstojníkovi. Mladej, vychrtlej blonďák, se vyhýbal výcviku jak jenom mohl. Někde nahoře, možná dokonce až v Práglu, si vyřídil bumážku, že může místo vojančení běhat, no byl úplně prdlej! Koukával jsem se na něho z vokna, když jsem se vrátil ze školky a pokaždý, fakticky pořád tam ten lempl byl a jako prdlej dělal jedno kolečko za druhým. Vychrtlej, s hlavou jaksi našikmo, až se mu všici lochčili, běhal v těžkejch komisňákách furt dokola po běžecký dráze, co byla kolem buzeráku. Že ho to bavilo? Pak odjel na ňáký závody a na štábu se škodolibě lochčili, že tam vyhoří a bude mít utrum a tvrdou vojnu, jak se sluší a patří.
Potichu se vrátil, nic neříkal a zas se železnou pravidelností běhal ty svý kolečka kolem apel-placu. Ale jako mávnutím kouzelnýho proutku byl kolem něho klid. Všichni posměváčci sklapli a jenom si mezi sebou potichu něco šuškali. Ani maminka nic neříkala, jenom mávla rukou a koupila mně krásnej dřevěnej vysouvací penál s Širónem na deklu, že za měsíc půjdu poprvé do školy. A tata mně pak doma řekl, že se stal zázrak a že ten lempl blonďák, co tak srandovně běhá s hlavou naštorc, se stal přes noc slavným a jako jeden z mála Čechů udělal díru do světa.
Byl to Emil Zátopek, co šokoval celej sportovní svět a sklidil hned najednou tři zlatý medaile na olympijskejch hrách v Helsinkách za svý tři slavný vítězství - na pět a deset kiláků i za maratónskej běh. To se nikdy předtím ani potom už žádnýmu člověkovi na naší planetě nepodařilo. Psal se rok 1952...
anquetil © 2005