Ten večer nemohl usnout. Knížky zapadlé za postel v jeho hotelovém pokoji si ani nevšímal. Proč by taky měl? Jenom naslouchal. Zvukům z ulice, které se měnili v prázdnotu, a vyplňovali prostor v místnosti. Cítil se sám, přátelé se k němu obrací zády. Člověk svázaný pesimistickými myšlenkami, depresemi a sám svojí samotou. Jak je to dlouho co uvízl v tomhle domě? Tenhle den měl divný pocit. Nepopsatelný, plný obav z něčeho, co má přijít.

   Nenáviděl se. Nenáviděl tohle město. Svojí rodinu, kterou před nedávnem opustil. Trpěl sebenenávistí, a měl pocit, že mu nikdo nerozumí. S rodinou se pohádal kvůli penězům. Kvůli čemu jinému se dnes může člověk hádat? Lásku nepoznal několik let. Teď mu bude 26 a troufal si říct, že lásku nikdy nepoznal. Ani po ní netoužil. Nechodil se nikam bavit i když by mohl.. Pravda je taková, že byl společenský a přátelský. Ale pro svůj pesimismus a uzavřenost si k sobě přátele hledal jen těžko. Párkrát se snažil seznámit s jednou sympatickou slečnou, co se nedávno ubytovala v pokoji nad ním. Často jí vídával, ale do řeči se s ní nikdy nedal. Nějakým způsobem ho přitahovala, ale zároveň odpuzovala. Bylo v ní něco tajemného, nikdy nemluvila, její pohled byl tak zákeřný, že by se na ní možná bál promluvit. Takže tuhle možnost vypustil z hlavy, a tím pro něj veškeré seznamování skončilo.

   Ležel na své posteli,ruce za hlavou, a díval se do stropu. Venku se stmívalo, tuhle dobu měl nejradši. Podíval se na hodiny, bylo půl deváté. Většinou se procházel venku, ale dnes se mu nikam nechtělo. Těžko říct, co mu navodilo takovou náladu.. Najednou se po celém hotelu rozlehla obrovská rána. Automaticky běžel k oknu, i když věděl že z ulice to nevychází. Nechtěl si připustit, že by to mohlo být to, na co myslí. Přepadl ho strach, ale po chvíli znovu ulehl na postel, i když se stejným pocitem. Srdce mu tlouklo, přesto že stále nevěděl co se děje. Začal myslet na to, co podnikne zítra.. Když v tom se zadíval znovu na strop a bylo mu jasné, že osud té záhadné dívky z pokoje nad ním byl právě zpečetěn…

Před pár hodinami…

   Prošla kolem parku a zadívala se na děti, co si hráli.. Jak může být někdo tak šťastný? Jak může mít někdo takové štěstí? Právě jí bylo 24. Ale to, co dosud prožila, bylo víc než se stane člověku za celý dlouhý život. Byla zvyklá žít sama a tak jí tenhle osamělý neustálený život už ani nevadil. Popravdě řečeno ho nenáviděla, celý svůj život. Ale naučila se respektovat to, co jí osud přidělil. Tedy..do dnešního dne si to myslela.

   Byla asi měsíc ubytována v jednom hotelu, ale trávila tam hodně málo času. Většinou se toulala městem, a pozorovala dění na ulicích. Peněz moc neměla, byla ráda, že si zaplatí ten jeden ubohý pokoj. S nikým ho nesdílela, byla sama. Mohla by s nějakým mužem, ale měla pocit, že všechny jenom odrazuje. Možná svým vzhledem, chováním.. Ale neměla sílu se kvůli ostatním měnit. A taky ta událost, která se stala před třemi lety. Opustil jí člověk, který pro ní znamenal všechno. Už tenkrát neměla rodinu, matka s otcem si na ní léčili své nervy, a tak už poměrně mladá se osamostatnila a hledala svůj vlastní nový domov. A pak jí opustil on.. zabil se. Jsou to tři roky. Tři roky neměla vztah, neměla ani přítelkyni. Nikdo nestál o někoho jako je ona.

   Ještě dvě hodiny se procházela, a pak, jako každý večer, došla k hotelu. Vystoupila po schodech. Bylo něco málo po osmé hodině večer. Otevřela dveře svého zútulněného pokoje, jejím jediným útočištěm, a sedla si na postel. Seděla a přemýšlela. O svém životě, o plánech do budoucna. Jenže její plány do budoucna se skrývali mezi těmito čtyřmi stěnami. Přesněji řečeno, skrývali se pod polštářem. Jediné plány. Měla je tam schované hodně dlouho, ale ještě se je neodvážila použít. Ale dnes cítila, že je ten správný čas. Trpěla silnými depresemi, ale takovou, jakou zažila ten večer, nikdy nepoznala. Patrně už nikdy nepozná… S rozklepanýma rukama sáhla pod polštář. Měla na dosah svojí budoucnost. O té právě teď mohla rozhodnout. A taky že rozhodla. Pohyb, stisk, výstřel……a…… prázdno…. Co se teď bude dít? Ležela na zemi v kaluži krve, která se nasávala do podlahy… Je tohle ten svět, který chtěla zažít?