Pomněnková láska

Proč

Proč máš tak modré oči,
krásko pomněnková,
proč se mi hlava točí,
lásko pomněnková?

Proč, kladu si stále otázku
z hloubi duše zrána,
podobá se to na lásku,
neb zkouší mne jen vrána?

Kam se má duše schová,
když slzy skanou z líce,
až uschnou kvítka pomněnková
a nespatřím je více.

Ne, tak nestane se, doufám,
to Matička se vzbudí znova,
od jara k létu patří k loukám
drobounká kvítka pomněnková.
 
 

 
Studánky 

Mé srdíčko se trémou chvěje, 
když v očích Tvých se utápím, 
jsou malé chvíle beznaděje, 
však s Tebou se už netrápím. 

Mám slzy v očích, když se shlížím 
v studánkách modrých, pomněnkách, 
duši svou houpám občas v tížích, 
však léčím se v Tvých panenkách. 

Živá voda

Kam Tvé kroky kráčí v tmách,
co to stále povídáš?
Tvá pusa, zdroj živé vody,
jsi krásná víla do nepohody.

Noční paní

Vstupuje do mých snů
hezká noční paní,
k pramínkům mých rtů
se jemně, něžně sklání.

Nepolíbí, jen zlehýnka svým dechem
ochladí mé bledé tváře,
teplým pomněnkovým světlem
zalije mne do polštáře.

Přistupuje, hladí dlaní tvář,
srdíčko jak struna se chvěje,
za rozbřesku, ranní zář,
volá stále, kde je, kde je, kde je?

Vzdálená touha 
 
Proč jsou mé touhy příliš živé, 
láskou pouhou plynou k ní, 
jak na obláčku posledním se vznáším snivě, 
lehounkým nebem poledním. 
 
Proč jen je náruč Tvá vzdálená 
tak nedostižně mnoho mil, 
zasněná touha, tváři krásná, 
však dovolí jen, abych snil. 
 
Zavírám oči, sním či bdím, 
mé prsty hladí hebkou skráň, 
lehounký přelud nebo dým, 
polibky sázím v teplou dlaň.

Ty neuhýbáš, zůstáváš
a vracíš stejnou měrou lásky,
jen okamžiky necháváš
k nadechnutí, pro otázky.