Bývání...

Rudo je tam kde zapadá nebe v korunách, ruka mísí krev, a hřívy ticha schnou kde déšť stekl po kůži těhotných žen jako něčí pláč, země je cítit opuštěním a kostmi, záchvěvy křídel pod dotyky dne, ptáci, peří hvězd v ústech kamene, a nevysloveno, zapadáme jako stíny, dáváme vodě svá těla, a ohni sny, bělma dlaní i prázdné cesty ztrácí se dotknuty konečky prstů, jsi sníh a březnový havran tančící na mých očích, jsem země a barva ptačího srdce, když cítit jsem po zrajícím obilí a roztaveném cínu, můj jazyk oprátka mlčení ve tvém lůně, já tichá země, já písek, já stesk, jsem pln hlíny a rosy, já co bývám sám…