Konvalinka

Dvě namodralé květiny na japonské bonsaji

Křídla vdovy v bouři vlají

Jak porcelán zlé marionety.

Jedové zuby skrývám...

 

Neposlouchej, sněz mne,

Jsem křehká, bílá konvalinka...

 

Nemám páteř,

Nemám nohy ze dřeva,

A tak jak lidé bolest dělají,

Natolik jsem robotem,

Natolik jsem z olova...

 

Co jest, to zdáním mne zklamalo,

Co není, to hlína,

To sněť!

Co není, to sen rakví ubohých -

Schránek na to, co létá někde v oblacích...

 

Jsem nelidským dechem,

Chladem vesmírné noci,

Potím krev tlející markytánky,

Sálám jako Baudelairova zdechlina!

Jsem znuděným kyvadlem s čepelí jak břitvou,

Jsem touhou, pohřbenou v poloze nás, skrčenců...

 

Čekám na spasení,

A zatím, co se tajně hyzdím rezivými hřebíky,

Usmívám se jako hodná, nevinná lolitka.

Jsem ospalá životem v propasti,

Jsem potřísněná krví z trnů růže,

Časem shnilé Růženky.

 

Jsem ohnivým poustevníkem,

Co opouští Afroditu

Pro zrůdnou krásu Medúsy.

Ač se strachem svíjím v obavách,

Dívám se sobě do očí.

Jsem Medúsou a Afroditou,

Jsem zkamenělým zvědavcem...

 

---