Smrťák

SMRŤÁK Ležel jsem opřen o zeď v tom vlhkém a temném doupěti plném krys a hniloby. Už se to blížilo a nebyl to jen můj pocit, který mi dával tušit konec, ale byl to i ten smích. Ďábelský smích lidí. Lidí zvenku. Okno bylo dost vysoko, ale ten smích doléhal až sem. Do samotného nitra hradu. Do hladomorny. Nedal mi ani jednu s posledních nocí spát. Nepřipouštěl jsem si to. Já přeci nejsem vrah a někdo to na poslední chvíli zjistí a osvobodí mě. Jsem sice pošetilý, že důvěřuji v lidskou spravedlnost, ale naděje je to jediné, co mě drží nad vodou. Ne, nejsem nervózní. Teda alespoň myslím. Ruce mám studené a prsty ztuhlé. Pohlédl jsem na ně a natáhl je před sebe jen tak do vzduchu. Prsty se třásly a lokty často lámané nevydržely být dlouho napnuté. Rychle a bezvládně mi padly k tělu. Mám strach. Je to jako hnis někde tam úplně vevnitř, který mě požírá. Cítím to. Pokaždé když na to pomyslím, ucítím, jak mě to o kousek užere. Přímo pod žebry. Pohlédl jsem na své nohy. Byly fialově rudé a už jsem je ani necítil. Na pravé noze mi chyběly dva prsty a modřiny na nártech od mučidla, měnily barvu snad každou minutu. Usekli mi palec a prostředníček, takže jsem nemohl ani pořádně stát. jenomže ani pod tímto tlakem jsem se nepřiznal. Nebylo snad ani k čemu. Pamatuji si z onoho inkriminovaného dne jen záblesky. Vzpomínky, které jsou jen mlhavé. Ten den bylo krásné letní odpoledne. Šel jsem tak jako každý den z louky, kde jsem pracoval, domů. Byla to cesta suchá, ale naštěstí nebyla daleko od řeky. Tak jsem si řekl, že bych se mohl vykoupat. Přeci jenom jsem byl zpocený a špinavý. Každá žena by určitě raději přivítala muže čistého než naopak. A zvláště ta moje. Zatočil jsem proto v půli cesty domů k místu u řeky mi už známému. To místo bylo mé oblíbené. Chodíval jsem sem docela často, jelikož tu bylo mělko a hlavně to tu nikdo neznal. Proto jsem se i divil, když jsem došel k řece, že na druhém břehu leží šaty. Odložil jsem srp a hodil přes něj svou košili. Přistoupil jsem k zářivé vodě a opláchl si obličej. Čekal jsem, že se někdo vyloupne z křoví či připlave vodou. Ovšem zhruba deset minut se tak nestalo. Ne že bych se styděl, ale bylo mi divné, že majitel šatů je tak dlouho nekontroluje. Ještě k tomu, když se jednalo o nějaké urozené oblečení. Sundal jsem si tedy kalhoty a skočil do osvěžujících vod řeky. Udělal jsem pár temp a dostal odvahu zjistit zda šaty mají majitele. Dnes už vím, že to byla osudová chyba. Vylezl jsem na břeh a rozhlédl se po okolí. Ihned mi přišlo divně, že šaty nebyly poskládané, nýbrž jen tak poházené. Sehnul jsem se a vzal krajkovou sukni do ruky. V ten moment jsem v krajíčku oka uviděl temnou osobu stojící mezi stromy nalevo ode mě. Pomalu jsem tím směrem otočil hlavu a uviděl tu podivnou osobu. Stála skutečně mezi stromy asi deset metrů ode mne. Nebyl jsem schopen z této vzdálenosti rozeznat detaily, ale vím, že do obličeje jí vidět nebylo. Černá kápě zakrývala z poloviny tmu v její tváři. Podivným způsobem z ní vyzařovala temnota, strach a bolest. Jen tak tam stála a dívala se mým směrem. Plášť na ní jakoby vysel a jen trochu se dotýkal země. Chvíli jsem jen tak stál a díval se na ní. Byl to podivný pocit. Nebyl jsem schopen pohybu a cítil, jako bych ani nebyl fyzicky přítomen. Myšlenkami jsem ale stále hleděl na tu osobu a přemýšlel, co tu asi dělá. V tu chvíli mi kapka z mokrých vlasů ztekla do oka až jsem jej prudce zavřel. Trochu jsem si jej promnul a podíval se zpět tím samým směrem. Osoba tam už nestála. Něco v hluboké mysli mi říkalo, abych zmizel. Proč jen pošetilost lidská převažuje nad zdravým rozumem. Zvědavost byla silnější a možnost zisku z prodané látky byla přeci jen lákavější. Znovu jsem se pozorněji porozhlédl a zašel hlouběji do lesíka. Osoba se vypařila jako dým. Očima jsem náhodně zabloudil k zemi a našel několik stop a podivuhodné rýhy. S hlavou sklopenou jsem si toho nevšiml. Až podivný zvuk donutil mé zraky pozvednout a pohlédnout před sebe. Polil mě smrtelně studený pot a krev v mých žilách na chvíli ztuhla. Přede mnou byla přivázána ke stromu lidská osoba. Byla úplně nahá. Jednalo se o mladé děvče asi ze dvora. Přistoupil jsem blíž a zjistil, že ten zvuk, který jsem předtím slyšel vydávala ona. Snažila se volat o pomoc, ale vydávala pouze bolestivé vzdechy. Měla vyškrábané oči a krvavé slzy jí stékaly po tváři až na její nádherná ňadra. Dotkl jsem se její tváře a ona začala strašně křičet. Bolestně ječela. Nevěděl jsem, co mám dělat. Uklidňoval jsem jí a snažil se jí odvázat. Bohužel byla pevně uvázaná. Rozhodl jsem se přeplavat pro srp. Řekl jsem jí to a odebral se směrem k řece. V ten moment jsem ucítil, že za mnou někdo stojí. Bál jsem se otočit. Měl jsem, ale velký strach a ten mě donutil prudce škubnout hlavou směrem za sebe. Opět tam stála ta osoba. Tentokrát byla ale daleko. Zavolal jsem, že je tady umírající žena, ale osoba se ani nepohnula. Uslyšel jsem dupot koní. Začal jsem volat o pomoc. Byli to dva vojáci z hradu. Oba jeli směrem k řece a tak mě uslyšeli. Běžel jsem jim naproti. Ptali se, co se stalo a já jim řekl, že tady někdo mučil dívku. Řekli ať je odvedu na místo. Stále jsem opakoval, že ještě žije. Když jsme tam došli, tak mě opět polil studený pot. Dívka měla v srdci zapíchnutý srp. Chvíli na to přiběhl malý kluk a pokřikoval: „to je on, to je on!!“ Hradní vojáci se mě chopili a odvedli do vězení. Zde mě, jak už jsem říkal mučili dva dny a teď tu ležím a čekám na jistou smrt. Slyším, jak se lidé o mě baví a jejich ďábelský smích mě v mozku užírá. Mám strach. Podle mě jsem přeci nevinný. Určitě za to může ta osoba v černém hábitu. Proč mě ale neposlouchají. Nechtějí snad vědět, jak to doopravdy bylo. Pohlédl jsem na své ruce. Zábleskem vzpomínek, který se zčistajasna objevil, jsem je viděl celé od krve. Sakra, co to má znamenat. Celý vyděšený jsem rychle vstal a stále sledoval své ruce. Ten osudný den jsem je měl od krev, ale proč? V ten moment klaply dveře a do místnosti vešel kat. Uvědomil jsem si, že strašně rychle dýchám. Mám strach. Zděšenýma očima jsem se na něj podíval. Měl na hlavě katovskou červenou kuklu a v ruce pouta. Za ním se objevila stráž. Snažil jsem se utéct, ale neměl jsem šanci. Strach zatemnil můj mozek a než jsem se nadál tak jsem měl na rukou pouta. Pomalu mě vedli na nádvoří a já byl čím dál tím víc vyděšený. Strašně rychle jsem dýchal až se mi zamotala hlava. Vyšli jsme z hladomorny na nádvoří, kde už bylo plno lidí. Skandovali a házeli po mě shnilé ovoce. Pohlédl jsem před sebe a uviděl šibenici a na ní velký špalek. Několik centimetrů napravo ode mě mi plivl do tváře jeden sedlák. Otočil jsem se na něj a za ním ji uviděl. Osobu v černém hábitu. Tu samou jako v tom lese u řeky. V ten moment se mi vědomí zatemnilo. Neslyšel jsem žádný zvuk ani to, jak na mě všichni řvali. Nevnímal jsem ani jejich plivance a shnilé ovoce. Osoba zmizela v davu. Otočil jsem se zpět před sebe a na šibenici jsem uviděl přivázanou dívku a v ní zapíchnutý srp. Opět záblesk vzpomínek. Pane bože. Vždyť já ji zabil. Můj bože, vždyť já……….to snad není možné, jak jsem to jen mohl udělat. Když pokládal kat mou hlavu na špalek tak jsem si najednou na vše vzpomněl. Vybavily se mi všechny detaily. Našel jsem jí, jak masturbuje v lesíku. Znásilnil jsem ji a pak omráčil. Přeplaval jsem zpět pro svůj srp. Sakra. Vždyť já ji přivázal k tomu stromu, vyškrábal oči a pak zabil!! Ale já to přeci nebyl. To ta osoba v černém hábitu. Smrťák!!! Už nemám strach. Hlava spadla do připraveného košíku a smrťák se ďábelsky zasmál.

---