Velikonoce (úryvek z knihy "Bramborové slipy")

Velikonoce

 ...  Nevím, do jaké míry se tradice Velikonoc dodržují jinde, ale se vždycky provozovalo to, že chlapci chodí s upletenými pomlázkami po domech a každou ženu nebo dívku vyšlehají. Ta žena nebo dívka jim pak musí dát vejce nebo nějakou sladkost. Ale tuto tradici u nás dodržují už jenom hodně malé děti. To však nevadilo tomu, abychom se s klukama ze třídy domluvili, že na svátky velikonoční tentokrát půjdeme za dívkami od nás ze třídy a vyšleháme je. Jednalo se jenom o legraci – s touto větou jsme začali akci organizovat a také nám pomohla při pozdějších výmluvách samotným holkám.
   Každopádně jsme se já, Čížek s Nerezem a Standa sešli u potoka den před Velikonocemi za účelem natrhání prutů a upletení pomlázek. Nerez přišel jako poslední a řečnicky se ptal, proč si dáváme sraz tak brzo ráno, že se nestihl ani nasnídat.
   Chtěli jsme vyjít, ale Nerez zůstal stát na místě. Ptal se kam to jdeme. Odpověděli jsme, že směrem k vrbičkám, které rostly asi sto metrů po proudu potoka. On řekl, že se v tom nevyznáme, že s námi k žádným blbým vrbičkám nepůjde a že má své vlastní osvědčené místo. Pak odešel proti proudu, ale až potom, co určil, že se sejdeme zítra v půl deváté u mě před domem. Nechali jsme ho být a šli jsme k vrbičkám.
   O hodinu později jsme již měli každý svou vlastní pomlázku upletenou ze čtyř prutů. Zkoušeli jsme jejich ohebnost a učili se na kmeni stromu údery, díky kterým měly pomlázky největší sílu. Také jsme se domlouvali, ke kterým holkám půjdeme a vzpomínali na to, co nám která z dívek kdy udělala. Potom jsme šli domů.

   Druhý den jsme se dle domluvy sešli v 8:30 před naším domem. Bylo ještě trochu chladno, ale paprsky slunce, které se pomalu ale jistě dralo nad obzor, ukazovaly na pěkný slunný den. Byli tam všichni až na Nereze, což se však dalo očekávat. Přišel asi za deset minut s kruhy pod očima. Vyprávěl nám, že se v noci skoro vůbec nevyspal, protože se mu jeho matka různými způsoby snažila sebrat jeho pomlázku. Věděla totiž, že jí s ní zítra zbije a chtěla tomu nějak zabránit. Ale uhlídal jí a dnes ráno jí to oplatil.
   Celou tu dobu držel v ruce něco, co měřilo asi dva a půl metru; nebyla to pomlázka, ale pomláza. Byla upletena z osmi prutů planých růží, které rostou u vodopádu, a rýsovaly se na ní děsivě vyhlížející trny; některé byly už urvané díky prvnímu použití. Ani se mi nechtělo přemýšlet nad tím, kde skončily zaseknuty a jak to tomu dotyčnému bylo příjemné.
   Vyrazili jsme. Při chůzí trávou jsme měli boty úplně mokré od ranní rosy. Občas nejistě zapípal nějaký pták nebo kolem probzučel čmelák.
   První zastávkou byl dům Procházkové. Zazvonili jsme, ale nikdo neotvíral a vypadalo to, jako když je v domě prázdno. Nerez řekl, že jim dá schovávat se a dělat, že nejsou doma. Vytáhl sirku, zuby jí na jednom konci trochu zašpičatil a strčil jí do zvonku. Chvilku nebylo nic, jen pronikavé drnčení, ale pak se za dveřmi ozvala Procházková, co se to děje. Nerez řekl, ať okamžitě otevře, že nemůže popírat tradice jakožto odkazy našich předků distancováním se od nich. Procházková mu řekla, že jemu se to mluví o dodržování tradic, když potom díky nim nemá modřiny, mimoto nám prý nemá co dát a odmítla nám otevřít. Nerez to pak zkusil trochu mírumilovněji – začal jí přemlouvat, ať neblbne a nebojí se. Když mu ale po všech marných pokusech došla trpělivost, řekl, že toho má dost a vyrazil dveře. My jsme zůstali stát venku, Procházková začala pištět a utíkala po schodech do patra, Nerez za ní. Tam se odehrávalo něco, co nám zůstalo tajemstvím, protože jsme tam neviděli. Každopádně byl slyšet křik – a to ne jenom Procházkové, ale i její mladší sestry a matky. Oknem vyletěla nejdříve ponožka, která se zavěsila Standovi na špičku pomlázky, potom vyletěla váza a rozbila se o chodník.
   Za chvíli křik ustal a ve dveřích se objevil Nerez. V ruce držel čokoládového zajíčka.
  „Vidíte,“ řekl, „jak jsou štědrý když je trošku švihnete přes zadek, co?“ a dal si zajíčka do košíku, který nesl s sebou.
   Potom jsme šli za Grünerovou. Té jsme nalhali, že jí chceme prodat lístky na představení místního pěveckého sboru. Grünerová nám otevřela a my jsme v trhli dovnitř. Začala pištět, když uviděla Nerezovu pomlázku a schovala se do skříně. Její matka, která zrovna cosi psala v téže místnosti, se jí smála a říkala ať vyleze. Ale smát se přestala, když se Čížek s Nerezem otočili na ní a začali jí ohrožovat. Toho Grünerová využila, vyběhla ze skříně a chtěla se zamknout ve svém pokoji. Ale já, Standa a naše pomlázky jsme jí dohonili ještě v chodbě. Potom nám obě řekly, ať si vezmeme, co chceme, strčily nám do rukou mísu se sladkostmi pro koledníky a zamkly se v kuchyni. Nerez si sebevědomě vysypal celou mísu do košíku, hezky před dveře poděkoval a odešli jsme.
   Cestou k další oběti jsme potkali nějaké malé holky, jak jdou ulicí a koledují. V košících už toho měly docela dost. Nerez prohlásil, že toto je jasné porušování tradic – vždyť koledovat mají jenom kluci - a tak jsme je sešlehali a sebrali všechny jejich sladkosti.
   Pak jsme vypráskali ještě Čermákovou, Moravcovou a Jiráskovou. Po těchto koledách jsme všichni měli košíky úplně plné. Nerez řekl, že už nemá cenu nikam dál chodit, protože už na své pomlázce neměl skoro žádné trny. A tak jsme se rozešli domů a pojídali výdělek.

   Druhý den jsme ve škole jsme si všímali dívek, u kterých jsme den předtím byli. Sedaly si výrazně opatrně a na krajíček židle a stěžovaly si svým kamarádkám. Vždycky přitom ukazovaly na nás a my jsme se jenom smáli a mávali jim. Ale smát jsme se brzy přestali – když jsme se obouvali v šatně, že půjdeme domů, tak najednou dívky zatarasily vchod. Oběti si pozvaly i své kamarádky, takže jich bylo asi patnáct. Obklopili nás a kruh se počal stahovat. My jsme se smáli a říkali jsme, že to byla jenom legrace. Najednou jsme však uviděli v jejich rukách rákosky. Domlouvali jsme jim, aby neblbly, že tohle už nepatří k tradici. Ale ony si nedaly říci …           

z knihy Bramborové slipy