NEŠŤASTNÝ ŽIVOT HUBERTA WRETCHERA

 Mé jméno je Wretcher Hubert. Je mi 21 a půl roku života. Už třetí rok chodím do té samé školy, tak jako poslední dva roky. Mám jednu levou čepici, školní pytel a tužku. S mojí matkou žiju na předměstí Southhamptonvillu; to je kousek od Arlingtonu, kam chodím do školy. Vlastně tam někdy jezdím autobusem, a to jenom občas, jestli vůbec kdy.

Mého biologického otce jsem nikdy doopravdy nepoznal. Měl alergii na vzduch. Zemřel šest minut potom, co se narodil na udušení kyslíkem, ale máma mi o něm vyprávěla, jak měl krásné modré oči a že s ním byla zábava – proto si ho taky máma vzala. No a pak jsem se narodil já, celej po tátovi.

Nosím velké brýle, které mi ušila babička k narozeninám, potom mám taky tu čepici (ona je ale stejně na levou hlavu a já jsem zrovna pravák!) a pošťácký pytel na dopisy. Vlasy žádný nemám, protože mi je ostříhal holič teď v úterý. Jsem tlustý, ale ne zas tolik, abych nemohl jezdit na kole. Mám starého Dartera se žlutými řidítky a zvonkem.

Držím se jednoho moudrého rčení, které máma říká, když jdu do školy: „Nezapomeň si svačinu, dávej na sebe pozor a ve škole se nezdržuj moc dlouho,“ což si myslím, že je docela rozumné, když se podívám na to, jak tehdy dopadl Stanley. Arlingtonská univerzita má dvě třídy, do kterých chodí samí chlapci a školník, kterému je už asi šedesát osm, si u nás dodělává vzdělání. Pak prý bude moct dostávat jako chytrý školník víc peněz, než jako hloupý školník. Ve třídě jsem oblíbený, všichni se mi pořád smějí a pokřikují nějaké věci.

Měl jsem kamaráda, který se jmenoval Fred, jenže ten před rokem vypadl z autobusu a už se ho nepodařilo najít. S Fredem jsem chodíval na myšky. Tak jsme říkali bílým oblázkům u řeky; vždy jsme soutěžili v tom, kdo jich bude mít víc. Měl jsem už hodně holek. S rovnátkama, tlustou, bez zubů, tlustou bez zubů, s červeným batohem… (ještě jsem neměl beznohou).

Jeden můj spolužák, Malcolm, pochází ze Skotska a jednou se mě ptal, jestli nevím, kolik je hodin a přitom moc dobře věděl, že nemám hodinky! A já nato: „Malcolme, ty jo, vždyť víš, že nemám hodinky!“ A on říká: „Hele, tak promiň, já sem myslel, že vy Američani máte všichni hodinky.“ A od té doby s Malcolmem kamarádím, protože se zachoval jako pravý muž. Tedy jen do té doby, než se najde Fred; pak Malcolmovi řeknu: „Ty, Malcolme, fakt už se mnou nekamaraď. Našel se Fred, byl v příkopu v kopřivách.“

Tuhle jsem se bavil s Rebekou, je to Židovka, proto má tak málo peněz a růžový gumičky do vlasů. Ona mi řekla, že jsem blbý blbec, protože si nečistím vlasy, nebo co. To je sice pravda, ale teď, jak už žádné nemám, bych si je ani čistit nemohl. Odpověděl jsem jí, že je mi to jedno, že je stejně jenom židovská nicka, přesně jak to s takovým sobě vlastním důrazem říkával můj děda zrezlé zahradní konvi, když už byl dost starý na to, aby si mohl říkat nesmysly, jak se mu zlíbí. Ona pak neřekla už nic, protože mě vůbec neposlouchala a byla již dávno pryč. Tak jsem tam stál, jak hlupák a všichni si mysleli, že mluvím jenom s kloboukem. Viděla to paní Reggartová, která to ihned řekla mámě, že mluvím s kloboukem. Matka na to. „Hele, ty prej mluvíš s tim kloboukem po strejdovi Frankovi. Tak to teda ne. Takhle jsem tě nevychovala, abys mluvil s kloboukama,“ řekla a poslala mě uklidit si pokoj, který mám plný podobných klobouků a jiných deštníků.

V úterý nám dala učitelka na matematiku divný příklad, který zněl asi nějak takhle: kolik je žiraf, nepočítáme-li zebry? Přišlo mi to trochu divné, bůh ví, jestli to vůbec bylo tak. Možná si to pletu se seminářem z biologie; každopádně jsem odpověděl, že sedm a půl, nepočítáme-li zebry, což bylo zjevně správně, poněvadž jsem dostal céčko s mínusem.

1. Kapitola – Hubert nebo Larry?

Dneska je sobota, proto nemáme školu a já můžu jít nakoupit čerstvé pečivo k panu Bakerovi. To mi dá máma vždycky peníze a já jdu dolů na křižovatku, tam to koupím a odnesu to domů. Potom to s mámou a babičkou Wretcherovou namažeme… ne, dneska je vlastně pátek, já jsem se spletl (poslední dobou se dost často pletu) a v tom případě jsem zaspal školu. Dneska k snídani nebude nic, protože už musím jít. Měl bych si vzít všechny věci na dějepis – zrovna z něj píšeme. Ach jo, to je můj už čtyřicátý pátý pozdní příchod do školy. Musel jsem si sednout do první lavice, protože všichni už byli rozsazení tak, jak přišli nebo jak je posadila naše učitelka. Začal jsem psát, jenže pak šla paní Kingová kolem mě a našla mi u mě tahák, který jsem měl přilepený na vnitřní straně skla od brýlí. „To snad nemyslíš vážně, Larry, takhle podvádět! Že se nestydíš. Z písemky máš efko. Teď to mazej říct panu řediteli, ten bude mít radost!“ Nechápu, proč mi všichni říkají Larry, když se jmenuju Hubert, přitom Larry Stoker už k nám do třídy víc než dva roky nechodí! Došel jsem do ředitelny, ale nikdo tam nebyl, jenom zvednuté prkýnko a poházené role toaletního papíru. Vlastně ne, zase jsem se spletl (opravdu se teď pletu nějak často). No nic, tak jsem šel do ředitelny, kde už seděl náš stařičký ředitel, pan Jessie Coxswain, který si mě hned nevšiml, tak jsem se na něj musel velmi hlasitě podívat, on si toho všiml a říká: „Copak chceš, chlapče? Proč jsi ke mně přišel?“ Já jsem mu odpověděl. „Pane řediteli, přišel jsem vám něco říct. Víte, podváděl jsem při hodině dějepisu…“ „Ale, Larry, to je od tebe čestné, že ses takhle přiznal. Je ti jednadvacet a takovéhle skutky z tebe dělají muže! Na, vezmi si čokoládu.“ No jo, takový dar jsem nemohl odmítnout, a tak jsem zdvořile poděkoval a odešel. Dole pod schody už jsem slyšel jednu dívku z vedlejší třídy, která se mi moc líbí. Jmenuje se Kate… Vždycky si vykračuje se svými kamarádkami a vždycky se na mě hezky usměje, když ji potkám nebo když někde upadnu a praštím se do hlavy nebo když jdu na záchody nebo když je třeba hodina a já se poliju inkoustem nebo i když jedu autobusem, tak se vždycky tak hezky směje. „Hej, Larry, proč máš za brejlema ten papír? Seš blbej, nebo máš nějaký potíže s vočima?“ „Nechceš čokoládu, Kate?“ Zeptal jsem se Kate a jejích kamarádek. „Nechcete čokoládu? Je od pana ředitele. S oříškama.“ „Seš divnej, Larry,“ povídá ten jeden kluk. „Jo, je fakt ujetej. Děsný!“ To si mě s někým pletou, když jsem se nechal ostříhat, že mi říkají Larry? Vlastně ne, zase jsem se spletl. Kate má trochu jiný vlasy. Tohle byl Tom Tresher se svojí dívkou. Odpoledne jsem poslal po Malcolmovi dopis pro Kate, ve kterém stálo, jestli by se mnou večer nechtěla zajít do kavárny na křižovatce. Už jsem tam na ni čekal, na tý červený sedačce – jako ve filmu. Kate tam přišla asi v půl sedmé a objednala si koktejl. „Ahoj, Larry. Že se ptám, proč máš na brejlích ten papírek?“ Hned jsem si brýle sundal a říkám: „Kate, nechceš čokoládu? Pořád ji ještě mám.“ „Jak – pořád? Já ti nerozumím, Larry…“ „Jmenuju se Hubert,“ opravil jsem ji. „Dnes jsi nějakej… nejseš asi ve svý kůži, Larry. Nevím, co to s tebou je, ale stejně už musím jít. Mám s tetou vyšívaní. Ahoj.“ Tomu jsem vůbec nerozuměl. Já přece nejsem Larry. „Jmenuju se Hubert, sakra!“ Zvolal jsem za ní, ale ona už stejně stála venku a líbala se s nějakým klukem, který měl na hlavě vlasy. Jmenuju se Hubert, ne? Šel jsem domů a zeptal jsem se mámy: „Mami, jak se, prosím tě, jmenuju? Jmenuju se Hubert?“ „Jmenuješ se Larry, Huberte – po otci.“ Tak jsem se mámy zeptal, proč nejsem Hubert, když to tak doteď bylo, a odkdy jsem Larry Wretcher. „Od té doby, co už jsi velký kluk, Huberte. Na tohle jméno jsi už moc malý. Ode dneška se jmenuješ Larry. Navíc už jsem to dala do rádia, takže to nejde změnit. Larry je k tomu kratší a hezčí.“

---