Bytí

                                                                       Bytí

Je zvláštní, že ten klid, mír , smířenost (od slova být s mírem - nikoliv ve smyslu poddanství) přicházejí vždy v tak neočekávaných chvílích. V okamžicích, kdy mám pocit ideálních nebo alespoň dobrých podmínek, nepřicházejí. To je snad jen ztišení, uklidnění. Je to příjemné a snad i blahodárné a potřebné. Ale není to ono.

To ono je víc - je vlnou, která mne sice zaplavuje pomalu a postupně, ale přitom to dělá radikálně. Je tu něha nástupu tohoto stavu bytí a je tu zároveň i jistá nemilosrdnost v tom, že nic není ponecháno stranou, nic není ušetřeno. Vše je nalpněno zcela novým obsahem a tedy v jistém smyslu zničeno ve svém původním obsahu a rozsahu. Nelze si stěžovat, nelze jásat, vychutnávat. Je to - v ten moment - pocitově indiferentní. Prostě to je a nic ve mně to neposuzuje. Protože nic ze mě nestojí mimo. Jsem celá tímto novým bytím. Není tu ani moment překvapení, přestože to vždy přichází pžekvapivě. To je ale už soud či popis z času následujícího. V tom okamžiku, v tom TEĎ, není času. Není tam žádné minule (tedy ani srovnání), není tam žádné příště (tedy ani přání či očekávání). Všechno prostě jen je. Nedá se ani říci trvá - to už zase implikuje existenci času. Slova jsou strašně nedokonalá, proto tam nejsou.

Je tam ticho, které je zároveň prázdnotou (absence slov) i plností (přítomnost všeho). Ticho, které je něžné svým zahrnujícím vlivem (i já jsem tím tichem) a přece nemilosrdné svým očistným působením. Jen v rovině slov a času se to zdá být paradoxem. Ale není. Dává to smysl. Dává to smysl víc než co jiného. Je to smyslem všeho, i našeho bytí. Je to ono bytí samo. A to vyvěrá samo ze sebe, není příčinou ani důsledkem. Je a proto je bytím.