Tajemná kytara kapitola 2.

Kapitola druhá Další setkání Elisabet plynuly dny, ale onen záhadný muž již nepřišel. Elisabet se pro to trápila, ale před svými rodiči nedávala nic znát. Pořád na něj musela myslet, na tu krásnou píseň, na kytaru. Její otec viděl, že se s Elisabet děje nějaká změna, přišel za ní a otázal se: „Stalo se ti něco? Jsi poslední dobou nějak bez života. Nebo tě snad okouzlil nějaký muž tam na večírku? No, svěř se mi.“ „Víš, já, mně nic není. Dnes mi není nějak dobře. Mohu ležet? Vím, že sice chcete s mámou odjet k příbuzným, ale mohu prosím tě tady zůstat?“ Její otec se na ni zkoumavě podíval, ale pak přisvědčil: „Pro mě za mě, tvoje chyba.“ Pak k velké radosti Elisabet, se její otec zvedl a odkráčel. Elisabet spadl kámen ze srdce a čekala jako na spásu, až její rodiče odjedou. A za nějakou dobu se její přání vyplnilo a její rodiče odjeli na dva dny k příbuzným. Když Elisabet osaměla, šla a otevřela okno, myslela si, že ho opět uslyší. A vskutku se i teď její přání vyplnilo. Uviděla ho! Viděla toho zvláštního muže, jak pomalu nesměle přichází, pak usedl v trávě a opět začal hrát na kytaru a zpívat píseň ještě žalostnější. Elisabet nemohla ovládnout dojetí a rozplakala se. Toužila s tím mužem aspoň slovíčko promluvit a chtěla mu pomoci v jeho neštěstí. Vyšla z domu a opatrně se k němu blížila. Když ji Španěl uviděl, odložil kytaru a dlouze se na ni zadíval, ale ona jeho pohled neopětovala. V tom zvláštním zpytavém a žalostném pohledu bylo cosi tak, tak smutného. V Elisabetině srdci se rozehrávala jakási zvláštní struna soucitu k tomu muži, který se na ni díval. Stáli tam teď proti sobě v zapadajícím slunci, Elisabet, vznešená a onen záhadný muž. Elisabet viděla, že se chvěje chladem, protože šat, který měl nestačil zahřát jeho tělo. „Seňore,“ pokusila se navázat rozhovor Elisabet a skoro se až v tom tichu lekla svého hlasu. Mladý muž se zase tak zvláštně krátce usmál. „Musí vám být zima, když jste tady v tom chladu a ještě ta studená zem. Pojďte se trochu ohřát dovnitř, nikdo tam není.“ Elisabet byla až překvapena tím, co řekla. Muž s úsměvem kývl, vzal si kytaru a pomalu Elisabet následoval. „Jsem Elisabet. A smím vědět vaše jméno?“ A teď poprvé onen zvláštní muž s ještě tajemnějším váčkem na krku, s podivuhodnou kytarou, která pod jeho prsty vydávala tak tajemné tóny, promluvil: „Gracias seňorito. Jmenuji se David Alex Biligo.“ Jeho hlas zněl v tom tichu a v nastávající tmě pro Elisabet tak něžně a měl takový uklidňující ráz. Nebyl hluboký, ale mužný, dříve zvonivý, nyní zastřený rouškou starostí, ale zněl i temperamentně, zkrátka to byl Španěl. Přišli do domu a oba se posadili ke stolu. Elisabet si téměř s posvátnou úctou prohlížela jeho kytaru i jeho samotného. „Jistě máte hlad, přinesu vám nějaké jídlo.“ Pak se Elisabet vzdálila, aby David neviděl ruměnec v jejich tvářích. Po chvíli se vrátila s podnosem, na němž bylo jídlo a pohár vína a mlčky tyto věci položila před Davida. „Gracias seňorito.“ „Prosím, říkejte mi Elisabet.“ Podali si ruce a na ten mužný stisk Elisabet nikdy nezapomene. „Tak jsem David, moc mě těší.“ Elisabet po tomto ruky podání zrudla a David to viděl, ale kromě toho svého typického smutného úsměvu, neříkal nic a dal se z obrovskou chutí do jídla a pití. Už dlouho se tak nenajedl a nenapil jako nyní. Elisabet to sledovala a měla sama ze sebe radost. Hřál ji v srdci krásný pocit, že pomohla jednomu z nejkrásnějších mužů, jakého kdy viděla. Když David utišil hlad a zahnal žízeň, usmál se a pravil: „Nevím, jak vám mám poděkovat, gracias. Ale nemám nic, co bych vám dal, jsem, jsem chudý a nešťastný muž. Promiňte mi tu opovážlivost, že jsem se k vám vloudil.“ „Ale to, to je v pořádku. Rádo se stalo.“ „No, už půjdu, nechci vás rušit. Ještě jednou se vám omlouvám.“ David se zvedl a chtěl odejít, ale omylem si kytarou zavadil o svůj tajemný váček, tomu se utrhla primitivní šňůrka a spadl na zem. David bolestně zaúpěl. Ale Elisabet byla rychlejší, shýbla se pro váček, zvedla ho a nyní ho držela v ruce. „Tohle vám upadlo.“ Pak mu třesoucí se rukou podala váček a David si ho opatrně vzal a prohlížel ho s úctou. Byl uzavřen a neporušen, jen bez šňůrky. Elisabet sňala z krku jakýsi pro ni bezcenný přívěšek na řetízku, který jí dal její otec jako dárek k její plnoletosti, aby se neřeklo, sňala ho z řetízku a podávala ho udivenému Davidovi. „To je na památku,“ řekla přidušeným hlasem Elisabet. A David si řetízek s Elisabetiny ruky s úsměvem vzal. A už mu opět váček visel na krku. „Gracias. Nemohu vám dát nic jiného, než jednu z mých písní.“ Pak se opět posadil a začal hrát na kytaru píseň, která byla snad nejsmutnější. Zpívalo se v ní o jakémsi chudém muži, který putuje přes hory a lesy, je nešťasten, protože je v okolí nenáviděný a nikoho nemá. Elisabet pochopila, že ta píseň je o něm a vhrkly jí do očí slzy. David to uviděl a smutně se zeptal: „Vy pláčete? Ach, to je mi líto, nechtěl jsem, víte, já nemohu hrát jiné písně. Ale tahle píseň seňorito, mluví pravdu.“ Pak David odložil kytaru, vstal a opatrně šel k plačící Elisabet a položil jí ruce na ramena. Elisabet v tom údivu zapomněla na pláč a opět se na její tváři objevil ruměnec. Cítila na svých ramenou ty zvláštní španělské ruce s dlouhými obdivuhodnými prsty a cítila, že se chvějí. Pak ale David ustoupil, vzal si kytaru a pravil: „Ještě jednou gracias za jídlo. Musím už jít. Za pár dní opět zde budu hrát, tedy, možná. Jinak mě najdete v troskách polorozbořeného Svatojakubského chrámu. Tak zatím.“ Opět si podali ruce a Elisabet opět cítila ten mužný stisk a pak se David vzdálil. Zmizel blažené Elisabet z očí a už ho neviděla. Za několik dní přijeli Elisabetini rodiče a našli ji tak šťastnou, jako málo kdy. Elisabetina matka na čerstvém vzduchu trochu pookřála, ale její otec nezměkl ani trochu. „Ten večírek, který jsme plánovali, se nakonec nekoná, protože musím pozítří odjet, mám naléhavou cestu do Německa a tvoje matka pojede na horský vzduch k příbuzným do Itálie, takže budeš sama. Snad to zvládneš.“ Druhý den Elisabetin otec odešel na úřady, musel si tam něco vyřizovat a její matka šla s ním. Elisabet vyšla z domu a šla do Svatojakubského chrámu, hnala ji tam jakási touha po setkání s Davidem. A byl tam. Seděl na studené kamenné zemi, hlavu v dlaních a kytaru vedle sebe. Spatřil ji a vstal, aby jí podal ruku. „Promiňte, že jsem přišla, ale, ale, no, já, musela jsem vás vidět.“ „Můžete mi tykat a já vám?“ „Si, gracias.“ A pak začal David hrát píseň, ale nyní tu pravou, temperamentní, Španělskou. Elisabet se do něj vpíjela svým zrakem a pozorovala každý jeho pohyb. Jeho hlas zněl ve zbořeništi kostela tak nějak tajemněji. „Mám k tobě jednu prosbu, víš, já, mohl bys jít zase k nám do domu? Nikdo tam není.“ David nesměle kývl, zvedl se i se svojí pověstnou kytarou a váčkem a Elisabet šla před ním. Přišli do domu a měli štěstí, její rodiče se ještě nevrátili. Elisabet se posadila na lůžko a David vedle ní. „Prosím tě, je to taková asi drzá otázka, ale mohl bys mi říct, co to máš za váček?“ Neubránila se zvědavé otázce Elisabet a v duchu se za ni zastyděla. „Mám ho od přítele, stejně tak kytaru a ten náramek.“ Víc nic na tohle téma už ale David neřekl a byl pro Elisabet ještě tajemnější. „Prosím tě, mohl bys mě taky tak hezky naučit hrát na kytaru?“ David se usmál a pravil: „Si, ale já, já asi nejsem ten pravý, kdo by tě mohl učit.“ „Ale ano, jsi, víš já, já tě miluji.“ Vyhrkla Elisabet v náhlém opojení a až se svému doznání lekla. David překvapením otevřel ústa, pak je ovšem zase zavřel a vyjeveně se díval na Elisabet, ale pak šeptem řekl: „Já tebe taky.“ David už neovládl svou touhu a vášeň, přivinul si ji blíž a začal ji líbat, dlouze, vášnivě a jako by s tím neměl nikdy skončit. Elisabet se to líbilo a polibky opětovala. Cítila na svých rtech jeho rty, cítila jeho ruce, které sjížděly níž a níž, byly tak něžné. Nikdo z nich si v náhlé záplavě štěstí nepovšiml, že jsou otevřeny dveře a v nich stojí Elisabetin otec s údivem a nenávistí ve tváři.