Tajemná kytara kapitola 4.

Kapitola čtvrtá Prozrazení Byla noc, Elisabet spala, ale David byl vzhůru a hlídal. Přecházel sem a tam, aby neusnul a pozoroval zdánlivě spícího sluhu. Když David viděl, že je všechno v pořádku, sedl si a vzal si kytaru. Ale dnes se mu nechtělo ani hrát ani zpívat. Byl unavený, protože poslední noci spal jen velmi málo. Podíval se na spící Elisabet a usmál se. Pomyslel si, jak by bylo nádherné, kdyby byla jeho žena. Ale hned takovou myšlenku zahnal. Přece si ona, vznešená dívka, nemůže vzít takového muže jako je on, David. Vždyť by jí to bylo nedůstojné. A vlastně proč? Proč se tím vlastně zabývám? Ale přece tu myšlenku nezahnal úplně. Jak tak pokojně seděl a přemýšlel, začaly se mu poznenáhlu klížit oči. A v polospánku se dál zabýval svými úvahami. Vzpomínal na svoji neblahou minulost a náhle mu hlava sklesla na prsa a usnul, kytaru na zemi vedle sebe. V tom okamžiku se sluha, který jen předstíral spánek, rázem probral a rozhlížel se kolem. Viděl jak Elisabet i David spí. Ale čím víc se pokoušel z pout dostat, tím víc se mu jen zařezávaly do masa. Proto od toho upustil a přemýšlel, jak by to udělal, aby unikl. Kdyby se mu to podařilo a kdyby otec Elisabet byl již doma, jistě by ho za prozrazení úkrytu Elisabet a Davida odměna neminula. Mozek mu pracoval na plné obrátky, ale nic ho nenapadalo. Jeho kord měl David, tudíž si jím nemohl přeřezat pouta. Měl svázány jak nohy, tak ruce. Pak si ale začal pouta na rukou lépe prohlížet. Zjistil, že jak jimi před tím zuřivě cloumal, aby se uvolnila, pomalu začínal mít naději. Pouta už nedržela tak pevně, jako dříve. Ach, kdyby se tak mohl doplazit ke zdi a tam už by se snad našel nějaký ostrý kámen, kterým by si pouta mohl přeřezat. Ale musel si nejdříve nějak uvolnit ruce. Zkoušel se všelijak převracet, pokud se ty chabé pokusy o pohyb daly nazvat převracením. Ale ihned toho zase zanechal, protože dělal přílišný hluk. David se napolo probral, uslyšel něco podezřelého, ale pak se jen otočil na druhý bok a spal. Ale byl to už lehčí spánek, než před tím. Když sluha jménem Fernando uviděl, že je vzduch čistý, pokusil se zřejmě o poslední bláznivý pokus. Sklonil hlavu, jak mohl nejvíce a zkoušel provazy kousat, ale moc to nepomohlo. Tenhle pokus by ho jen mohl připravit o pár zubů. Ne ne, tak to nepůjde. Rozhlížel se, jestli je někde alespoň nějaká nádoba s vodou, ale nebyla. Fernando se v beznaději na útěk začal pomalu různě posunovat a kutálet. A k jeho radosti se to dařilo. Ale lehké to nebylo. Jednak si musel dávat pozor, aby nezpůsobil nežádoucí hluk a jednak pohyby byly pomalé a čas se ještě tak vlekl. V tom zoufalém úsilí mu plynoucí minuty a vteřiny připadaly jako dny. Nakonec se přece dostal ke zdi, kde bylo poházených spousty kamenů a dřev. Fernando se k jednomu přiblížil a horlivě pouty na rukou třel o ostrou špičku kamene. Jde to ztuha, ale pouta pozvolna povolují. A teď, teď se mu podařilo uvolnit ruce. Ještě si musí uvolnit nohy, ale to už půjde lépe. Do pravé ruky si vzal ten ostrý kámen, kterým si tak úspěšně uvolnil ruce a snadno jím přeřezal i pouta na nohou. Pokusil se vstát, ale jeho zdřevěnělé údy ho zpočátku nechtěly poslouchat, ale přece je přinutil k poslušnosti. Pomalu šel noční tmou a tápal před sebou rukama, hledal bezpečnou cestu, aby do něčeho nenarazil. Ovanul ho chlad a zjistil, že je na konci chrámu. Pak už jenom zamával posměšně rukou na rozloučenou, ďábelský úsměv mu přešel po tváři a zmizel. David náhle procitl ze snu a prudce vstal. Rozhlížel se po svém zajatci, ale místo něho u zdi našel jen přeřezané provazy. Rozzuřil se sám na sebe, že usnul. Elisabet se náhlým hlukem vzbudila a šla za Davidem, který tam jen bezradně stál. Nemusela se ptát, co se stalo, spatřila to v Davidově tváři, zoufalství a vztek. „Je to moje vina, Elisabet. Není to pouty, že bych mu je špatně přivázal, vždyť jsem mu pouta ještě kontroloval, ale mnou. Dopustil jsem se toho největšího prohřešku. Usnul jsem na stráži. A teď kvůli mně budeme platit oba. Můžeš mi ještě vůbec věřit?“ David v zoufalství stiskl v ruce svůj váček, který se mu houpal na krku. Elisabet se na něho dívala udiveně a nechápavě. Jako by David z toho váčku načerpal nějakou zvláštní sílu, vztyčil se ve vší své výšce a pravil: „Chyboval jsem, uznávám svou chybu, ale dokážeme to, to ti slibuji. Tady už dlouho být nemůžeme, nemáme ani jídlo ani pití a sluha nás určitě prozradí tvému otci. Musíme se ukrýt v lesích. Půjdeme v noci, ve dne budeme spát.“ Elisabet jenom kývla hlavou a připravovali se k odchodu. Fernando, který se tak úspěšně dostal ze svého zajetí šel do domu Elisabetina otce, aby mu o všem řekl, pokud se už vrátil. Když ho uviděli sluhové, kterým velel při prohledávání chrámu, bázlivě před ním prchali. „Kam máte najednou tak na spěch?“ Jízlivá Fernandova otázka je přiměla, aby se zastavili. „Počkejte přece, ne! To jste mi pěkní odvážlivci, když mě necháte na holičkách a vezmete nohy na ramena. Co by asi říkal náš pán Alberto, kdyby se o tom dověděl? Vždyť nás byla přesila a vy jste dokonce Elisabet rozvázali a jenom proto, že mi jeden ubohej zpěváček mířil mým kordem na krk. Kdyby jste měli víc rozumu, mohl by tam ležet mrtev. Ale dobrá, jestli se to stane ještě jednou, tak odsud půjdete tak rychle, že se vám o tom ani nesnilo. Je seňor Alberto doma?“ „Je doma, zjistil zmizení Elisabet a zuří. Bude asi ve svém pokoji. Pokud vám mohu radit...“ „Já vím, co mám dělat. Běžte za svou prací.“ Fernando se pak otočil a šel za Albertem. Zastihl ho, jak netrpělivě přechází po svém pokoji. Když ho Alberto spatřil, otázal se: „Kde je Elisabet?“ „Ona je ve Svatojakubském chrámu s tím svým potulným zpěvákem.“ „Hm, tedy Svatojakubský chrám, říkáš? Najdu ji a vyrvu ji ze spár toho tuláka. Mám pro ni jednoho muže, který ji už zkrotí. Je to voják s vysokou hodností a jmenuje se Carlos. Povedeš nás, dnes v noci vyjedeme, já, ty a čtyři lokajové, pojedeme na koních, takže tam budeme rychleji. A i kdyby měl ten její tulák kord, proti šesti se snad neubrání, to by pak nebyl člověk. Odměna tě milý Fernando nemine.“ Pak mu podal velký měšec peset a Fernandovi se rozjasnila tvář. „Gracias. Povedu vás, šel jsem tou cestou i po tmě. Ten její David mě zajal a nikdo z ostatních mi nepomohl, asi z něho dostali strach, ale už jsem si to s nimi vyřídil.“ „Tedy dnes v jedenáct hodin vyjedeme, tak buď připraven, Fernando,“ řekl ještě Alberto a Fernando se vzdálil. Elisabet s Davidem prchali do lesů. Byla noc, ale David znal dobře cestu i v noci. „Jak je to ještě daleko? Já už nemohu.“ „Už moc ne. No tak, vydrž!“ Cesty byly neschůdné a Elisabet se děsila každého sebenepatrnějšího zvuku. David se svojí kytarou a váčkem uháněl, jako by mu šlo o život, Fernandův kord za pasem, za ruku držel Elisabet, která mu jen tak tak stačila. David se snažil vybírat ty nejkratší a nejschůdnější cesty, ale přesto se museli brodit vodou a přeskakovat potoky. A pak přišli do velkého tmavého lesa. David si sedl na mech a uřícená Elisabet mu padla do náruče. Davidova kytara ležela teď jen malý kousek od nich, aby na ni David stále viděl. „No, tak vidíš, zvládla jsi to. Znám tenhle les dobře, blízko je tu studánka s vodou. Pojďme se napít.“ Oba vstali a šli ke studánce. Zvuk tekoucí vody prozrazoval, že tam studánka ještě je. David se sklonil k vodě a hltavě pil a Elisabet hned po něm. Studená svěží voda byla tak dobrá, snad činila divy. „Netušila jsem, že voda může být tak dobrá, je to taková obyčejná věc. Můj otec pil vždycky jen víno a vodou pohrdal.“ „No a já jsem zase mnoho vína neochutnal. Tady v lese je moje království. Jsi volná jako pták, který tamhle letí, máš jen mě a já tebe.“ David si tentokrát nevzal svou kytaru, nechal ji ležet tam, kde před tím byli. A začal tiše zpívat. Elisabet jím byla unesena, milovala ho láskou, jakou ještě nikdy dříve k žádnému muži necítila. „Davide, lásko, já tě tak miluji.“ David se usmál. „I já tebe Elisabet. Dal bych za tebe i život. Dal bych ti všechno, co bych mohl, jen abys byla šťastná.“ David se na ni díval očima tak plnýma něhy. „Ale co když tě můj otec najde i tady?“ „Tak jeden z nás zemře. Pojďme zpátky. Vodu už máme a jinak se budeme živit třeba rybami z tamhle té říčky. Nebo lesními plody. Neměj strach.“ Malá říčka, která protékala lesem se různě klikatila a zatáčela. Vedla přes ni úzká vratká lávka a uprostřed řeky padal dolů ze skal malý vodopád. Krásná příroda Elisabet uchvacovala. Vrátili se na místo, kde si David nechal kytaru. Elisabet se posadila a zkoušela něco zahrát. David kousek poodešel a vyrobil z větví a listí malý přístřešek, aby tam mohli složit hlavy. Pak přišel a vyzval ji: „Pojď, mám pro tebe překvapení.“ David ji zavedl do skromného přístřešku, do něhož nastlal mech, aby se jim lépe spalo. Elisabet byla ráda, že se kvůli ní David tak snaží. „Řekni mi, jak to děláš?“ „Jak? No, naučil jsem se to, když jsem chtěl žít v přírodě. Ale už bychom měli spát, začíná svítat a já jsem unavený.“ Elisabet přisvědčila a oba si lehli, přitisknuti k sobě a spali.