Bublina hříchů

Chvění hlasu 

Měl jsem pocit, že mírním své city, 
však pravda je stejná, mou láskou jsi Ty. 
Tlumil jsem potřebu, s fotem večerní rozpravu, 
jen jediný hovor a stále Tě mám plnou hlavu. 

Lásko, proč silné to tak, že chvěje se mi hlas,
mluvím chvíli s Tebou a zastavit chci čas.
Teď v ruce mám Tvé foto a z očí slzy kanou,
v duši plno citu a mé ruce něhou planou.

 

Vnitřní zloba

Zas podléháš tomu nešvaru, lihovému kvasu
a neposloucháš rady vnitřního hlasu.
Kampak chceš dojít, kde skončí tvé kroky,
hněvám se, lásko, chystám si broky.

Z hůry tvá máma na tu spoušť zírá, 
nevěří slovům už, srdce si zdírá, 
kalné poznání tvou hlavu teď tíží, 
a já z toho mám bolesti v kříži. 
 

 

Bublina hříchů 
 
Ještě slunce trochu hřeje, 
zvolna chýlí se k západu, 
mobil se mi vruce chvěje 
a mám Tě opět plnou hlavu. 

Povídat si chci, vnímat ten hlas, 
jsem šťasten, že Tě slyším 
a zarmoucen, zas lihový kvas 
z Tvých úst doléhá k mým uším. 

Má duše slzy roní, z očí kanou 
dvě velké kapky zármutku, 
mám chuť říct nashledanou, 
nedokážu opustit Tě vskutku. 

Miluji Tvou bytost, hluboce a věrně, 
odpouštím i věci, jenž nesnáším 
a tolerovat stále budu zřejmě, 
blázen jsem, nad hříchy se povznáším. 

 

Vůně anděla 

Sedím, zamyšlen do sebe, 
poslední žhavé uhlíky růžově září, 
rozjímám a myslím na Tebe, 
ach, jak plouží se dny v kalendáři. 

Stále jsem, jak vůně Tvého parfému, 
blízko, na dosah a bdím, 
anděl věčně v terénu, 
prahnoucí, i když spím. 

Jsi se mnou, stejná, jiná jen 
býváš, když unavená mokem 
rozverným, zaspáváš sen 
a rozpustilost je tvým znakem.

Proč splavuješ své pocuchané city
tekutinou spalující nejen tvé nitro,
ale i mou duši, pak vzdaluješ se i ty,
Bože, odpouštím a vítám nové jitro.

 

Volání do ticha

Chmura těžká zlomila mé snění v spánku,
já viděl Tvou tvář brzy nad ránem, nic netuše,
strhlo se spaní růžové, až uragán byl z vánku,
slyšel jsem volat, Leo, z úst mých až do duše.

Hustá tma, vše kolem tiše dýchá do polštáře,
jen srdce mé plachá úzkost děsí a svírá.
Co stalo se mé lásce? Ruka drtí obě tváře ,
uléhám, unaveně, však oči mé už nic nezavírá.

 

Bože, mohu?

Lhostejno je mi, prozatím,
co bude zítra se mnou,
jedno mi není, pravdu dím,
co děje se dnes s Tebou.

Miluji víc než zdrávo je,
toužím, blázním, zdá se.
Bože, mám právo na oboje,
na lásku, něhu k Té kráse?

Ruku svou, prosím, podej mi,
prsty jemně dotkni se snů,
hřejivou dlaň k srdci vztáhni,
to plápolá dechem mých rtů.

 

Pocit chladu

Za posledních pár dní
jsem zestárl nejmíň o pět let,
duše doufá a stále sní,
jen úsměv zmrzl na mých rtech.   

   
 Zoufalý výkřik   
   
 Odplouvám v údolí zapomnění,   
 sám, bez Tebe, s pohledem plachým,   
 do míst, z nichž návratu mnohdy není,   
 kde nejlépe je lidem samotným.   
   
 Zavírám vrátka, cesta se mění,   
 však srdce své tu nechávám,   
 snad vzpomeneš si, někdy po setmění,   
 na anděla, jak žluté růže rozdává.   
   
 Nebem se valí velký šedý mrak,   
 zastav, stůj! -zoufalý výkřik do ticha,   
 ten hlas známý hřál a šeptal pak ,   
 na druhý břeh se jen tak nespěchá.   

   

I slovem ledy roztávají   

Proč musí dojít někdy k zlomu,   
k bolavým místům na duši ,   
pak prokousává se láska k tomu,   
že něžnost srdci nesluší.   

A stačí přitom jen tak málo, 
pár slůvek z úst svých vyřknouti, 
v očích led, zdá se, rychle taje 
a vůbec nic Tě nermoutí. 

 

Ranní prosba 
 
Šeptám tiše a zoufale do dlaní, 
ne, Otče, ještě není ten čas, 
chci prožít lásku i zklamání, 
s úsměvem se odchází snáz. 

 

Touha

S kým povídat si po večerech mám ,
když obnaží mou duši splín,
odplulas, lásko, neznámo kam,
a zůstal tu jen vůně stín.

Proč pocit mám, že končí stránky,
popsaný příběh z knihy jediné,
duše smiřuje se a hladí mé spánky,
však chvěje se v noci mrazivé.

Vrátíš se ke mně někdy zpátky?
Toužím,  sním sen o nadějích,
jen Tobě, lásko, píšu tyhle řádky,   
koupat chci se v něžných peřejích.   

 

  

Jen pouhé ticho   
   
Naslouchám, marně, jen pouhé ticho,   
neslyším tlukotu srdce z dálky,   
ba ani chvění citové, jen pouhé ticho,   
a kdesi dole dunění kol od lokálky.   
   
Mou duší prázdnota prochází,   
zvláštní, s kým povídat si mám,   
to stvoření mi dneska schází   
a smutním, často ji teď nevídám.   
   
Zavírám komnatu ztichlou, večerní,   
nepromluvím, jsem jako němá zátka,   
v tom tichu, sevřené hrdlo mlčením   
a chybí mi snad, jen kamarádka.   
  
   
   
Snad jsem   
   
Snad možná jsem, i nejsem tady,   
jen osud sleduje mé pády.   
Tak jako den s nocí se střídá,   
mé touhy a vášně s pochopením hlídá.   

 

Barva lásky

Jakou barvu má láska,
milenka, hřích či vráska?
Ať je první nebo poslední,
paletu krás má nevšední.

 

Kdepak jsi …

Kdepak jsi lásko, má lásko voňavá,
kam schovala ses, hříšná, měňavá
jak počasí, jenž chlad a déšť nosí,
dopřej mi něhy kousek, kapičku rosy.

Jen pouhou krůpěj, živou vodu rtům
prahnoucím, šeptají prosbu k nebesům,
kdepak jsi lásko, kde mám teď tebe,
duše má slzí, touží, smutek ji zebe.

 

Slzavé údolí

Slzy jak hrášky z očí padají mi,
volně,cestičku rází si až k zemi,
na pouti té jsou solí poprášené
má duše i srdce bolestně unavené.

Komu sluší rudé oči od zármutku,
Tobě, mě či Vám? Jediné, vskutku
jenž bych chtěl, jsou pouze snad,
veliké, sladké slzy štěstí polykat.

---