Jen kopněte si

Jen kopněte si, když to bolí,

křídla zlamte, zadupejte v prach.

Vždyť přes řeči ocelové

nejde vidět, že mám strach.

Jen přidejte se k davu,

odsuděte mne ,

odevzdejte odsouzence na popravu.

Jen dávejte ránu za ránou,

Vždyť nemám nikoho,

kdo by se zastal.

Asi je správné uzemnit poetu,

probudit toho, kdo zaspal.

Pro svoje chování,

ztřeštěné nápady,

zasloužím si pohrdání,

od všech úklady.

Nejde vidět,

přes krunýř z oceli

jak samota mne tíží,

jak ruce mé se rozechvěly.

Řeči tvrdé a silácké,

co řinou se jak vodopád,

vždyť ten  nejde zastavit,

vládna v něm nelítostný chlad.

A přeci jsou v něm

i slůvka malinká, která hladí,

nebo se aspoň snaží

to aby nezranila.

Jenže nikdo neumí je objevit

a tak zůstávají navždy skryta,

tam kde byla.