Prosím,nekoukejte na chyby,když mě něco napadne,tak to jde hopem a nestíhám po sobě opravovat...:op

Kapitola 1.                    Opilá věštba

 

   ,,Tak pospěš si Eriku,“zavolala ode dveří žena s dlouhými zrzavými vlasy,světlou pletí,výrazně zelenýma očima a malým kulatým nosíkem.

   ,,Už jdu Mariano,“zavolal Erik a otočil se na ženu,jejíž štíhlá postava byla pronikavě vidět pod obtaženými šaty.Na rozdíl od Mariany byl Erik silnější,ale ne tlusté,postavy.Měl krátké neposedné,načechrané vlasy,temně modré oči a větší placatější nos.

   A opravdu,po chvilce čekání Erik vyšel ze dveří a v doprovodu Mariany se vydali do zapadlé hospůdky Pivopij v nitru Věštce.Cesta byla dlouhá,ale při bezmračné večerní obloze krásná.Na černém nebi zářily hvězdy hlídajíc spolu s měsícem temnou noc.

   Dvojice zlodějů stále pokračovala cestou lesem.V okolí bylo až nepříjemné ticho,neslyšeli ani drobné cvrčky,kteří zde většinou potichu vyzpěvovali.Zvuk jejich odrážejících se kroků zněl ozvěnou lesem,až mizel v temném nedohlednu.

   Jak šli,stromy se začaly zmenšovat a řídnout,to jim dalo signál,že pomalu vycházejí z lesa.Jakmile vyšli,uviděli v dáli zářící okna chatrčí místních obyvatel.Blížili se k vesnici a světla v okenicích byla každým krokem větší a pronikavější.

   ,,Už jsme téměř tam,“řekla Mariana,které vítr pocuchával vlasy,v nichž se odrážel měsíc.

   ,,Musíme ještě přejít louku a,až tam dojdeme,poptáme se po nějaké práci.“Odpověděl nedočkavý Erik a jako první vkročil na louku zvanou Pampelášková.Po pár krocích loukou spatřili kousek před sebou,kam dopadaly paprsky hvězd ,ženu s malým dítětem.Ta žena,na první pohled se zdálo,že je nemocná,tam ležela a něco šeptala dítěti,zabalenému ve staré peřince.Malé dítě plakalo,ale maminka nepřestávala šeptat.

   Mariana se smutně zahleděla na dvojici ležící uprostřed louky a povzdechla si.Pak se podívala po Erikovi,ale on nikde.Když v tom uslyšela jak na ni někdo volá:,,Mariano nezdržuj,není to náš problém,máme práci jinde.“Zrzka se otočila a spatřila,že je Erik téměř na konci louky a tak se za ní rychlou chůzí vydala.

   ,,Počkej na mě!“Zavolala.Připojila se k Erikovi a spolu vstoupili do Věštce.Pomalu procházeli kolem domů.Domky byly různé,v těch nejmenších a nejzašlejších bydleli rolníci a chudina vesnice.Zato v těch velkých a přepychových sídlili až nechutně  bohatí lidé,kteří bývali nejčastěji terčem Erika a Mariany.Dvou nejlepších zlodějů z okolí.

   Po chvilce cesty vesnicí dorazili k hostinci.Jeho zdi vypadaly,jako by se je nikdy nikdo nepokusil umýt.nápis nade dveřmi hlásal Pivopij  a vedle nápisu byl vyobrazen muž pijící jedno pivo za druhým.Zaprášenými a špinavými okny bylo vidět pouze světlo a občas temný stín,jak kolem nich nikdo prošel.

   Jakmile vzal Erik za kliku,dveře zaskřípěly,jako zvíře,které někdo praštil vycházkovou holí a se škubáním se otevřely.Zevnitř hospoda vypadala ještě zchátraleji,než-li zvenku.Pod nánosem času nebylo téměř poznat,že sloupávající se omítka měla kdysi bílou barvu.Podlaha při každém kroku zavrzala,jako by chtěla dát najevo,že už je stará a chce mít také klid.Sklenice,které vypadaly,že se jich nikdy nedotklo nic jiného,než téměř plesnivý hadr co vysel na háčku u krbu,zašle stály pod pultem.Krb byl,kromě pití,to jediné,co tuhle místnost zahřívalo,ale ani ten už nestíhal,protože byl téměř stále ucpaný.Snad jen stoly vyhlížely,že je někdo občas přejede hadrem (možná tím plesnivým).

   Většina přítomných byla už opilá a ti co ne,byli alespoň v náladě,to bylo přesně místo,kde by si mohl zloděj trošku (ale ne moc) přilepšit.

   Mariana s Erikem si sedli k pultu mezi muže s širokým obličejem,v kterém byli jen nepatrně viditelné oči.Ústa měl téměř stejně široké jako obličej.Jeho tělo bylo oproti hlavě malinké,zato velice zdatné.Z druhé strany seděla žena,již velice opilá a podpírala si rukou hlavu.Její oči byly světle hnědé a celé skalené.Z jejích krásných plných rtů se každou chvilku ozvalo drobné ,,škyt“ a občas i smutný smích.Vlasy měla mastné a barvy oříšku jako oči.

   Když si řádně prohlédli své sousedy i jejich kapsy,objednali si dvě piva za zlaťáky,které vzali opilé ženě.

   Hostinský,který vypadal jako buldok křížený s pořádně slizkou a nikdy nemytou ropuchou,se již natahoval pro dvě z několika špinavých sklenic,když ho Mariana zarazila:,,My máme svoje,“řekla a z kabely z jemné kůže vyndala dva dřevěné hrnky a podala je uraženě se tvářícímu hostinskému.Barman hrnky přijal a jen nerad do nich naléval své drahocenné pivo,ale ať chtěl,nebo ne musel to udělat,protože vždy ctil heslo:,,Náš zákazník náš pán“(když tedy nešlo o úklid).Po pár vteřinách hrnky plnými piva praštil o pult a otázal se:,,Eště něco vašnosto?“Erik mu pohlédl do očí a hostinský mu svýma zapadlýma očkama pohled opětoval.

   Dlouhou dobu se takto dívali jeden na druhého,ani si nevšímali opilé ženy,která mlátila skleničkou od Visky div ji neroztříštila,jen aby jí někdo dolil,ale marně,sklenička zůstávala prázdná.

   Ani jeden z mužů se nehnul a Mariana na ně trpělivě hleděla a upíjela ze svého korbelu,když vtom se ozvalo hlasité prasknutí a zvuk sypajícího se skla.Všichni se ohlédli za Marianu,kde seděla žena a hleděla zamlženýma očima na střepy po své skleničce.

   ,,Tak už mi,škyt,konečně někdo,škyt,naleje,škyt?“Zeptala se svým skřípavým hlasem a smetla kdysi celou skleničku ze stolu.

   ,,Už by jste měla jít slečno Čorčinková,“prohlásil hospodský a popadl vypelichaný smetáček a rozbitou lopatku a jen tak,aby se neřeklo smetl střepy ze země.

   Paní Čorčinková se na hospodského jen nevěřícně podívala a pak její pohled utkvěl na Erikovi a Marianě a tiše řekla:,,Když jste je uviděli,

                                                   lhostejní jste byli.

                                                   V osudu se odrazí,

                                                   co jste spůsobyli.

                                                   Uvidíte znovu

                                                   plačící ty oči, .

                                                   potkáte je znovu,

                                                   rozmyslete radši,

                                                   co teď uděláte.

                                                   Zvolíte-li špatnou věc,

                                                   odvrátí se zády,

                                                   celý svět teď přec,

                                                    poznáte to záhy.

   Jakmile to dořekla,naježený hospodský ji vzal za ruku a začal ji vytahovat z hospody a přitom řval:,,To tady ještě scházelo,aby nějaká opilá baba strašila naše nejlepší zákazníky,padej,“dořekl a vyhodil slečnu Čorčinkovou z hospody,něž ji odvedl a než zavřel stačila ještě říct:,,Nezapomeňte na ta slova,jinak tak odkážete…“Už nestihla dopovědět,když dveře třískly tak,že se v celé hospodě zaprášilo a kusy omítky spadaly hostům do pití.

   ,,Hlavně to neberte vážně,Čorčinková byla na mol a ženský ty nic nevydržej,“řekl a zalezl spět za pult.

   ,,Já ti dam,že ženský nic nevydrží,“ podívala se na něj Mariana,jako by ho nejraději probodla dýkami schovanými v rukávech.

   ,,Možná,že si dobrá Mariano,ale na Bila nemáš,“ušklíbl se na ni muž s širokým obličejem.

   ,,Jo?Tak mi ho ukaž Teo a uvidíme kdo je lepší,“řekla a rozhlédla se po hospodě.

   ,,To je on?“Zeptala se po chvíli a její pohled zůstal stát na jediném neopilém muži z celé hospody.

   ,,Jo,to je Bil,tak stále si na něj troufáš?Ha ha ha.“Rozesmál se Teo v mínění,že se Mariana Bila bojí.

   ,,Ty si myslíš,že se ho bojím?Tak koukej,“řekla,vstala a šla k Bilovi.

   ,,Barmane,padesát panáků Visky a deset piv.“Objednala.Bil okamžitě poznal oč jí jde a nic nenamítal,ani si nevšiml, jak Marina posunkem ruky Erikovi naznačila,aby si Bila lépe prohlédl.

   Hned jak barman přinesl pití,Bil s Marianou do sebe začali házet jednoho panáka za druhým.Všichni z hospody se kolem nich shromáždili a povzbuzovali své favority.

   V tu samou dobu se Erik vkradl za Bila a začal mu prohledávat kapsy nakřivo šitého kabátu,kalhot i kapsy u košile…Z kabátu vytáhl tři zlaťáky a kus plesnivého sýra,který majiteli raději vrátil.V kalhotách nebylo nic,než hrst drobků.Erik raději rychle vytáhl ruku

a snažil se nemyslet na to,odkud se tam vzaly.A pak se to stalo,když už šahal do poslední kapsy u košile,někdo z přihlížejících do něho strčil a on na Bila,s rukou stále v jeho kapse,jednoduše spadl.To by bylo,aby si toho opilec nevšiml,ale jak jsem říkala,byl z něj již opilec a tak se na Erika jen podíval přimhouřenýma očima a pak se svalil na stůl,kde nepohnutě zůstal ležet.

   Erik v mžiku vytáhl ruku a vydal se spět k baru,kde začal pomalu dopíjet své pivo.

   Mariana si k němu hned přisedla a tiše pronesla:,,Takové štěstí příště mít nemusíš,co se stalo?“

   ,,Ale nějaký Bilův fanda do mě strčil,když jsem ho prohledával,“odpověděl Erik a pořádně si zavdal z korbelu.

   „Je těžký snažit se někoho okrást v takovém davu a navíc plným opilců.“Řekla Mariana uznale.

   „Jo,“odpověděl nepřítomně Erik.

  

   „Měl bych pro vás prácičku,“řekl hospodský,který právě počítal peníze vyhrané za sázku na Marianu.

   „A jakou?“Zeptala se zpocená Mariana,natahující se k barmanovo mincím:,,Půl práce půl odměny,jasný?“

   „Jo,jo fajn,“podíval se hospodský do Marianiny rozezlené tváře a přisunul k ní po pultě větší část hromádky.,,No a teď k tý práci,támhleten chlápek,“ukázal na vysokého,pohledně vyhlížejícího mladíka kolem osmnácti let,sedícího vzadu u stolu nad velkým hrnkem piva.,,By potřeboval,aby mu někdo pomoch ukrást nějakej zabavenej šperk z vévodojc domu.“

   ,,Jenom?A za kolik?A s jakými procenty pro tebe?“zeptal se Erik váhavým tónem.

   ,,No jelikož jsme přátele…“

   ,,Přátele?Od kdy?“Podívala se na něj znechuceně Mariana.

   „No,prostě starý známý,tak jen deset procent z víďělku,co vy na to?“

   ,,Ne pět procent,ani víc,jenom míň,“rozhodla nekompromisně Mariana.

   „Tak sedm a půl a…“

   „Já řekla pět,tobě to nestačí?“Začala zuřit Mariana a pomalu vytahovala něco z pod opasku.

   „Tak Eriku,vždyť jsme…“

   „Starý známý,mi už ty tvé písničky známe,slyšel jsi,ber,nebo nech bejt.“Rozhodl Erik a dodal:,,Měl by sis dávat pozor na záda.“Než to hospodskému stačilo dojít,Mariana už mu stála za zády a držela mu nůž u hrdla:,,Tak kolik jsi říkal,že to chceš?“Otázala se šibalsky.

   „N-no č-č-čyr-ry p-proc-centa,“odpověděl vyděšený a klepající se hostinský.

   „Takže tři.Myslela jsem si to,“dodala ještě Mariana a začala si dávat nůž spět za pás šatů.     

   „Pojď Eriku jdeme se toho kluka zeptat na víc podrobností,už tady nechci být s tím poserou,“koukla se hospodskému do očí,on však hned couvl pohledem jinam a dělal,jako by se na něj nikdo nekoukl:,,Kdybych tě chtěla zabýt,udělala bych to víc nenápadně,víc bolestně a beze svědků.“Dořekla a stále se dívala na hostinského,který se pokoušel zkrotit svou klepající se ruku,aby mohl nalít vodku do sklenky a ne na pult.

   Spokojená Mariana s rozladěným Erikem se vydali k muži a přitom si spolu povídali:,,Musela ses předvádět?“Zeptal se klidně Erik.

   „Tebe neštve ta jeho namyšlenost a troufalost?“Zeptala se dotčeně Mariana

   „Jo,to ale neznamená,že mu před všemi lidmi dáš nůž na krk,víš,že má spoustu nepřátel a,když ho někdo zabije,za kým myslíš,že půjdou?“

   „Asi máš pravdu,ale i přesto toho nelituji.“

   Po chvilce mlčení dorazili ke stolu neznámého muže.

   „Dobrý večer,já jsem Erik a tohle je Mariana,jdeme se zeptat na jistou práci,na kterou někoho sháníte.“

   „Jistě,ale sháním jenom ty nejlepší,protože,když by to nevyšlo,druhou šanci už bych neměl.“Řekl muž chladně.

  „Jo,tak si zkus najít někoho lepšího,než jsme mi,“pronesla uraženě Mariana a chystala se odejít,když ji muž zarazil:,,Omlouvám se,jestli jsem vás něčím urazil paní,“na poslední slovo udělal důraz,který Mariana nemohla přeslechnout a tak si jen odfrkla a poslouchala dál,komentáře si nechala na potom.

   „Jak jsem říkal,omluvám se,nikoho tady neznám,neznám vás,neznám je,“ukázal rukou po hospodě:,,Ani nikoho ze zdejších lidí.Jsem Zaxsaš,ale stačí, když budete říkat Zax.Cestuji sám po celém světě,většinou se nikde nezdržím déle než dva tři dny,ale tady jsem se bohužel zdržel už déle než půl roku.Jestli chcete povím vám svůj příběh,ale jestli ne můžu vám dát jen…“

   „Ne,řekni nám ten příběh,celkem mě to zajímá,“vyhrkla dychtivě Mariana a v čích se jí zableskla zvědavost.

   „Jak jsem řekl,přišel jsem zhruba před šesti měsíci,procházel jsem se po nocí zalitých uličkách a hledal jsem dům,který by vypadal,že mě tam nikdo nenajde.Zrovna,když jsem chtěl přeskočit plot,uviděl mě nějaký chlap,říkal,že je vévoda tohoto kraje a zajal mě a hodil do žaláře.Stále říkal,abych se přiznal,že jsem spojenec Černé dvojice.Nevěděl jsem kdo jsou ti dva a nechtěl jsem to ani zjišťovat,jediné,co jsem chtěl bylo,dostat se z toho vězení,ale marně.Až po půl roce vévoda přišel a pustil mě,ale odmítl mi vrátit mé věci,že prý jsem u sebe nic neměl.Nevadilo-by mi to,kdyby mi nevzal jeden šperk.Tak to je můj příběh a co mi osobě řeknete vy?“Zakončil Zax své vyprávění otázkou.

   „No,tak trochu jsi se o nás ve vyprávění zmínil.“Pousmála se tajemně Mariana.

   „Opravdu?Hmmm…Vy jste Černá dvojice?“

   „Jo,jsme postrach všech boháčů,ale i banditů tady v okolí a taky okrádáme takové,jako je hospodský,nebo takové jako ten co leží na stole,nebo takové jako ty!“Řekl s klidem v hlase Erik a probodl Zaxe chladným pohledem.

   „Široko daleko bys nenašel lepší,než jsme my,jsme nejlepší ve svém oboru a někteří nám říkají,že jsme Králové noci.A co bys nám mohl říci o tom šperku?Proč ze všech svých zabavených věcí chceš právě ten šperk?A jak vypadá?“Začala se vyptávat Mariana a nemohla odtrhnout oči od šedých očí Zaxe.Jeho světlé,delší vlasy jemně zavlály vždy,když někdo otevřel dveře a dovnitř pronikl slabounký vítr.Jeho odřený,záplatovaný a děravý oděv v kdysi nejspíš šedé barvě jeho očí,napovídal,že je na cestě už dlouho,ale ne jen to,na jeho oblečení byly i stopy po krvi,což znamenalo jediné,že má o nepřátele postaráno.  

   „Ten šperk,“začal Zax po dlouhé odmlce:,,vypadá jako mravenec a je asi dva palce dlouhý.Má v sobě zasazené tři malé a dva velké modré diamanty a celý je z bílého zlata,až na tykadla,ty má ze vzácného rudého stříbra.“

   „To je ale drahý šperk,řekni mi důvod,proč bych si ho,až ho ukradnu,neměla nechat?“Zaryla si do něj Mariana.

   „Mohlo by tě to moc mrzet,“schladil ji Zax.

   „Jo a co bys s tím asi tak udělal?“Nevzdávala se Mariana.

   „Ještě jsem nezabil zlodějku,ale co není může být,“tentokrát to řekl tak ledově a tak upřímně,že se do toho raději vložil Erik,aby se ti dva nepobili navzájem:,,Tak dost,když nám zaplatíš je na nás spolehnutí,jasný?“

   „Budu vám muset věřit,protože nikoho jiného nemám a lepší bych nesehnal,možná,“dodal ještě,aby si do Mariany také zaryl.

   „Jo,“odsekla Mariana:,,A kolik nám za tu práci zaplatíš?“

   „Mam jen měšec zlaťáků…“

   „Tak to stačit nebude,“usmála se zlomyslně Mariana.

   „Nech mě domluvit,dal bych vám měšec o zhruba dvou stech zlaťácích a tohle,“dořekl a vyndal z batohu černý přiléhavý oděv,rukavice,pásku přes oči a hadrové střevíce.

   „Pěkný,ale k čemu nám to bude?“Zeptal se Erik.

   „Je to oblek Stínů,když si ho někdo oblékne,bude pružný,tichý a nenápadný jako kočka.Navíc stačí,když si stoupnete jen do slabého stínu a nikdo vás neuvidí.“Odpověděl Zax ztišeným hlasem tak,aby je nikdo neslyšel.

   „Fajn,ale je to malý,nebylo by to mně,natož Erikovi,“řekla Mariana.

   „To by jste se ještě divili,ale bohužel nic jiného nemám,tak si budu muset najít někoho jiného,“řekl sklesle,ale rozhodně Zax a začal oblek skládat spět do brašny.

   „Máš štěstí,že nás naše práce baví,jinak bychom to ani náhodou nevzali,“usmál se Erik a dodal:,,Strašně rád okrádám vévodu…“

   „Vážně?Tedy chci říct,mi tu práci bereme?No asi mi to muselo uniknout,“vyjekla překvapeně Mariana a pohlédla na svého společníka sedícího na židli vedle.

   „Tak…,děkuji,“nevěděl Zax co má říct.

   „Je za co,“odsekla Mariana.

   „Musíme si sehnat nějaké věci,takže se sejdeme zde zítra kolem půlnoci.Jo a ty peníze by se nám taky hodily,jelikož bez nich bychom toho moc nenakoupili…“

   „Vy budete za výdělek kupovat věci na práci?Vždyť z toho pak nebudete nic mít?“Podivil se Zax.

   „No,naše práce je náš koníček,takže to nevadí,stejně si potřebuji nabrousit dýky,“poznamenala zlodějka a prohlížela si dva nožíky,které před chvílí vyndala z rukávů.Měly tvarovanou čepel s drobnými zoubky,pár škrábanci a s mírně otupenou špičkou od házení.Rukojeť měly z Ebenového dřeva,do kterého byly vyřezány jemné znaky a na konci měli vsazený malý diamant.

   „Tak jo,tady máte,“Neubránil se Zax úsměvu a podal zlodějům měšec s penězi.Erik si ho vzal,vysypal na stůl,přepočítal zlaťáky a pak podal Marianě půlku z hromádky.

   „Domů se mi nechce,přespíme tady,“řekl,když vyděl jak Mariana znaveně zívá,ona si jeho pohledu všimla a rychle se začala obhajovat:,,Celý týden jsem téměř nespala a každý potřebuje alespoň trochu spát,ne?“

   „Jistě-že,já to také nemyslel jako posměšek,ale jako projev dobré vůle.“Podíval se na ni klidně Erik a zavolal hostinského.Ten rychle přicupital a otázal se:,,Co by jste rádi?“

   „Pokoj pro dva,“odpověděla pohotově Mariana.

   „Má být ten pokoj jednolůžkový,nebo dvoulůžkoý?“Zeptal se špásovně hostinský a podíval se na Marianu,podle jejího pohledu hned věděl odpověď…

   „Tak fajn,dvoulůžkový pokoj…A chcete,aby tam byla vana?A můžu také poslat,aby vám tam nanosili teplou vodu,“ptal se hospodský a zapisoval si objednávku.Znavená Mariana na vše přikyvovala,Erik jen poslouchal a pak dodal:,,O půl šesté,ať nám přinesou snídani.“

   „A co by jste rádi?“

   „Já si dám vajíčka a pro Marianu čerstvé ovoce a čerstvé pečivo.“

   „Jistě,jistě,va-jí-čka,čer-stvé o-vo-ce a čer-stvé pe-či –vo…“Předříkával si hostinský nahlas a zapisoval si objednávku na kus omšelého papíru.

   „Můžete jít do pokoje číslo šest,vodu vám přinesou za deset-dvacet minut a nechám vám tam donést něco k pití.“

   „Děkujeme,“řekla vlídně a rozespale Mariana.Hostinský jen s pokynutím odešel a nechal tři společníky opět o samotě.Zax jen koukal do svého piva a občas s hrnkem lehce zahoupal tak,aby se nápoj uvnitř rozvlnil.

   Nějakou dobu přemítal v myšlenkách s nepřítomným pohledem v očích ponořených do hlubin temného nápoje.Pak se pohnul,v ten samý okamžik sebou Mariana s leknutím trhla a něco nezřetelného zamumlala.Kdo ví,co to mohlo být,nejspíš něco,co patřilo snu.

   „Už půjdu,“oznámil Zax,hledíc stále do svého korbelu.Pomalu vstal,ze stolu sebral část hromádky zlaťáků,které Erik rozděloval a odešel skřípajícími dveřmi ven,kde se okamžitě ztratil ve studené noci.

   „Nepůjdeme už taky,ale do postele?“Začala Mariana narážet na to,že je ospalá.

   „Klidně,jen pojď“zareagoval rychle Erik,vstal a šel se zeptat hostinského,kolik je tento nocleh bude stát.

   Mariana se mezitím loudavým krokem vydala k pokoji.Před číslem šest se zastavila,vzala za kliku a otevřela dveře.Z pokoje se vyvalil pach zatuchliny a hniloby.Uvnitř stály dvě postele plněné slámou a překryté kusem zaprášeného prostěradla.V koutě stál velký sud,který byl naplněn zhruba do poloviny vodou.Na sudu byl přitlučen hřebík,na kterém visel omšelý ručník a pod ním stála miska na níž leželo mýdlo.

   Mariana přistoupila blíže a dotkla se nehybné vody.Byla studená,teplou zjevně teprve přinesou.

 

   Když Erik dorazil do pokoje,Mariana už spala a ze sudu s vodou se kouřilo.Zloděj ze sebe svlékl kožené,těžké kalhoty a vestu sešitou z několika druhů kůže.Pak pomalu vlezl do sudu s teplou vodou a usadil se v něm až po krk.

   Teplá voda Erika uspávala,ale naštěstí pro něj,i pro Marianu neusnul,protože po pár minutách koupele uslyšel jak někdo otevírá jedno z oken směřujících na jich.Nějaká postava celá v černém,jak už to u zlodějů bývá,aby je nebylo za noci vidět,potichu prolezla oknem a pomalu ho za sebou opět zavřela.Erik mezitím neslyšně vylezl z vody a natáhl si kalhoty.

   Když se narovnal postava už stála u postele,kde ležela Mariana a něco na ni položila.Bylo to malé a vypadalo to,že jsou to jen uzle hadrů.Pak,jako by si lupič náhle  uvědomil,že je sledován,se podíval Erikovým směrem a rozeběhl se k oknu,ale pozdě Erik již stihl hodit jeden ze svých šurikenů a jako vždy trefil svůj cíl.Podle obrysu postavy bylo zjevné,že je to žena.Nebylo  to však k ničemu,protože v okamžik,kdy Erik ženu trefil byla už u okna a při bolestné ráně hvězdicí vypadla ven,rovnou na kamenné dláždění.

   Při zvuku praskajícího dřeva okenního rámu a při cinkotu dopadajícího skla se Mariana probudila.Reflexivně šáhla po dýkách a napřímila se s jednou rukou připravenou házet a s druhou připravenou pro přímý útok.Rozhlédla se po pokoji a,s očima dokořán náhlým probuzením,uviděla proražené okno a  Erika vyklánějícího se z něj.

   „Je pryč,“řekl a chystal se vyskočit ven za tajemnou ženou.

   „Ale kdo???“Zeptala se nechápavě Mariana mnoucí si jedno oko a rozeběhla se za ním k oknu.

   „Byla tady nějaká žena,nevím,co tu chtěla,možná si myslela,že spíme a chtěla nás zabít,ale nejsem si tím jistý,jdu za ní.“Vychrlil ze sebe rychle Erik a vyskočil z okna.

   „Ona proskočila oknem?Vždyť to bych neudělala dobrovolně ani já…“Divila se Mariana a vyskočila za ním:,,Vyskočit z okna,to ano,ale proskočit jím?Ne,ne ,to opravdu ne.“

   „Nevyskočila dobrovolně,hodil jsem po ní šuriken,ale ona bohužel stála u okna a tak trochu z něj vypadla.To mě ale netrápí,spíš bych rád věděl,kam zmizela.“Dořekl a dopadl do zkrvavených střepů,které pod jeho vahou silně zapraskaly.Na zemi byla rozmazaná rudá kaluž po neznámé útočnici.Táhla se čarou až k Dartskému lesu.

   Přezdívalo se mu Zakletý les, bylo to obávané místo,kam se nikdo nikdy neodvážil jít,jelikož se z něho nikdy nikdo nevrátil.Vyprávěly se o něm prapodivné pověsti.Prý,že se v něm scházejí šamani a nadpřirozené bytosti,které vymýšlejí,jak ničit životy lidí a svět.A právě proto,že se od tamtud nikdo nevrátil,to nemohl nikdo ani dosvědčit,ani popřít.Každopádně,les měl svůj respekt.

   Erik nedbaje pověsti se vydal po stopě krve.Mariana se za ním jen vyděšeně dívala a pak křikla:,,Eriku,tak prober se,tam přeci nemůžeš,víš co se o tom místě povídá lépe než já,tak co to sakra děláš?“

   „Nemůžu ji nechat uprchnout,chci vědět co tam chtěla,“odpověděl udýchaně zloděj a hnal se směrem k lesu.

   „No tak,buď zemře v tom lese,nebo je to šamanka,či něco horšího a zabije tě..“Nedala se odbít Mariana.

   Vtom si Erik vzpomněl na ty uzle co položila žena na Marianinu postel,otočil se a běžel zpět do pokoje s Marianou v patách.Jakmile se dostal před dveře vyrazil je a doběhl k posteli,kde nemilosrdně popadl uzle.Z pod opasku vytáhl krátký meč,odhrnul jím hadry 

a,s Marianou za zády užasle hleděli na jejich vnitřek.Bylo tam…

   „Dítě?Kde…Tedy co…Vlastně nevím co mám říct?“Divila se Mariana.

   „Proč nám tady nějaká žena,která se nebojí jít do Zakletého lesa,nechala dítě?“Zeptal se Erik i když věděl,že jeho otázka zůstane nezodpovězena.

   „Ty,Eriku vzpomínáš si co řekla ta žena z hospody?“

   „Byla na mol,přeci to nebudeš brát vážně,ne?“

   „Jo,a jak mi teda vysvětlíš,že je to,to samé dítě,které jsme viděli na louce?“

   „Jak to víš?“

   „Zatím co ty jsi spěchal,já se tam zastavila pamatuješ?A tamto dítě stejně jako tohle mělo na tváři ten znak,vidíš?“Vysvětlila Mariana a ukázala na pravou tvářičku spícího nemluvněte.

Mělo tam cosi jako drobné,černé tetování,které vypadalo jako dlouhá růžička propletena do neznámého znaku,nejvíce ze všeho připomínajícího Y.

   „Nemyslíš si snad,že ta žena mluvila pravdu,že ne?“Vyděsil se Erik.

   „Podle mě ta žena nemluvila ani tak pravdu,jako spíš věštila,nebo něco takového,víš přeci jak říkala:Když jste je uviděli,

                lhostejní jste byli.

               V osudu se odrazí,

               co jste spůsobyli.

               Uvidíte znovu,

               plačící ty oči,

               potkáte je znovu,

               rozmyslete radši,

               co teď uděláte.

               Zvolíte-li špatnou věc,

              odvrátí se zády,

              celý svět,teď přec,

              poznáte to záhy.

A navíc to říkala,jako by byla v transu,takovým divným hlasem…“Názorně předvedla Mariana ten divný hlas.

   „Ty mi chceš namluvit,že když si to dítě nenecháme,tak odsoudíme celý svět k záhubě?Přece bys tomu sama nevěřila.“Podivil se Erik a podíval se nechápavě na Marianu.

   „Nezdá se ti to jako zvláštní náhoda,že říkala,že už jsme ho viděli a že ho znovu uvidíme.A co ty plačící oči?Když jsme to dítě viděli naposledy tak plakalo.No a uznej,že když jsme jeho i s tou ženou na louce viděli,zachovali jsme se lhostejně,nebo snad ne?“

   „Jak to,že si pamatuješ celou tu báseň?Já myslel,že tě ze školy vyhodili?“

   „Nevyhodili mě kvůli paměti,tu jsem měla vždycky dobrou,ale vyhodili mě protože jsem kradla ostatním dětem svačiny a jejich věci.Vyprávěla jsem ti to když jsme se poprvé potkali a rozhodli jsme se vytvořit tým a stát se obávanými zloději,vzpomínáš?“

   „No,jo,to už je hrozně dávno,málem sem zapomněl.“Vrátil se Erik spět do minulosti a zavzpomínal na doby,kdy začali s Marianou krást a lidé si začali vyprávět o dvojici malých,drzých zlodějíčků,co kradou po obchodech a na trzích.

   „Tak co s ní uděláme?“Vytrhla Mariana,Erika ze vzpomínek a vrátila ho do přítomnosti.

   „S ní?“

   „Ano s ní,je to holčička vidíš?“

   „A,jo.“

   „To je fajn,že sis to uvědomil,ale byla bych ráda,kdybys mi řekl,co s ní teda uděláme?“

   „Nevím,mohli bychom ji dát do sirotčince,nebo kláštera.“

   „To nemyslíš vážně?“

   „To víš,že myslím.“

   „Přeci ji nenecháme u dveří nějakého kláštera!“

   „Proč ne,to si ji chceš nechat?“

   „Jo,“

   „Ne,nenecháme si dítě nějaký poběhlí šamanky.“

   „Nemůžeš přeci vědět,jestli to byla šamanka.“Bránila ženu Mariana.

   „Tak,jestli to nebyla šamanka,tak něco horšího,nějaká zrůda a z toho dítěte vyroste to samí,laskavě otevři oči a uvědom si to Mariano.“

   „Já vím,ale přeci to nemůžeš vědět stoprocentně,třeba ji ukradli a chtěli ji obětovat,nebo tak něco.“

   „Je to možné,protože ty bytosti z Dartského lesa,jsou opravdu nepředvídatelné,ale nemůžeme to vědět určitě a proto bych to nerad riskoval.“

   „ No a,kdybych ti slíbila,že kdyby s ní byly jakékoliv potíže,tak je vezmu na sebe,nebo,když by se začala měnit v nějakou nestvůru,či co,tak ji můžeš zabít,nechal bys mi ji?Prosím.“Žadonila Mariana.

   „Já nevím Mariano,přeci jenom…“

   „No tak,já se o ni budu klidně starat sama jestli ti jde o tohle.“
   „Ne o to nejde.Kdybych řekl ne,stejně si ji necháš viď?“

   „Koukám,že mě vážně dobře znáš.“Ušklíbla se Mariana.

   „Jo a někdy toho dost lituji,“řekl Erik a podal Marianě děvčátko zabalené v hadrech.Ta ji bez váhání přijala a začala ji kolébat v náručí.

   „Tak pojď už spát,nezapomeň,že máme na zítřek práci.“Připomněl Erik,lehaje si do postele blíže okna,tam kde předtím spala Mariana.

 

   Druhý den oba zloděje probudil dětský pláč,to se probudilo děvčátko ležící v Marianině obětí.

   Erik jen zaklel a přetáhl si polštář přes hlavu.Bezvýsledně,i s polštářem na uších slyšel pronikavý dětský pláč.Tak tedy vstal,promnul si unavené oči a podíval se na Marianu.Ta už také vstala a snažila se ukolébat malou ke spánku,ale nešlo to,holčička stále plakala.

   „Proč tak brečí,copak ji vraždíš?“Divil se Erik.

   „Nevím,proč tak brečí.“Řekla zdrceně Mariana a zoufale pohlédla na Erika.

   „Myslel sem,že se v takových věcech normální ženská vyzná.“

    „Já nejsem normální ženská,jestli sis toho ještě nevšiml a raději zajdi za hospodským

a požádej ho o trochu teplého mléka.A já mezitím vyperu kus hadru ve vodě,abychom ho mohli do mléka namáčet a dát tak té malé najíst.Tak nekoukej a jdi!“

   „Jo,vždyť už jdu,jen se nerozčiluj.“

 

   Jakmile se holčička najedla,opět usnula s palečkem v puse.Mariana ji uložila do tašky,kterou předtím nahrubo sešila tak,aby se v ní děvčátko dalo bezpečně nosit.

   Na ulici bylo rušno,jako každé ráno,jelikož každý šel do práce,či nakoupit čerstvé potraviny.Dvojce se vecpala do davu a šla směrem k trhům.Lidé do nich strkali a tak si oba po rušné noci opět něco málo přivydělali.

   Trhy byly ještě více zaplněné,než-li ulice.Muži a ženy chodili od jednoho stánku k druhému a rozhlíželi se kde co mohou koupit.

   Erik šáhl do kapsy své vesty a vyndal měšec zlaťáků.Zhruba polovinu si vysypal do dlaně a podal je Marianě.

   „Děkuji,ale nedávej mi jich tolik,vem si jich trochu víc,nezapomeň,že já mám ještě to,co jsem vzala hospodskému.“Řekla zlodějka a vrátila Erikovi několik zlaťáků.

   „Dobře,za dvě hodiny se sejdeme u Hoda v obchodě.Obstarej si,co budeš potřebovat na dnešní večer a pak si půjdeme koupit něco k obědu.“

   „Jistě,tak za dvě hodiny.Zatím pa.“Rozloučila se Mariana a odešla.

   Erik se chvilku rozhlížel a pak se  rozešel do obchodu,kde prodávají (něco i potají) různé zbraně,nůžky,nože a totéž tam i brousí.Vevnitř nešlo necítit tavený kov a spálenou kůži.Horko obklopující místnost bylo téměř nesnesitelné,ale co se dá čekat od kovářské dílny.

   Zpoza dlouhé látky,oddělující dílnu od prodejny,vyšel svalnatý muž,celý zpocený od horka,pohlédl na Erika a pozdravil:,,Peknej den přeju.Copak si budeme přát dneska Eriku?“

   „Další hvězdice.“Odpověděl Erik na kovářovu otázku.

   „Co?Ty už je zase nemáš?Vždyť jsi tady byl před týdnem,ani ne a kolik,že jsem ti jich dával tucet a půl?A ty už zase žádnou nemáš?Co s nima děláš?Polykáš je,nebo co?Výš jak je složitý dělat ty tvoje speciální hvězdice s drážkami a s těmi zahnutými špičkami?“Začal mu horečně vytýkat kovář,házel u toho rukama a pohrdavě se díval do Erikova jednotvárného pohledu.

   „Já vím,já vím,musíš udělat tuto a tamto a pak teprve můžeš vylepšit tohle a dodělat ten zbytek,což je nejméně zábavná část.Ale pro mě to uděláš viď?Jo a mohl bys mi je všechny udělat,jako ty zkušební tři,co jsi mi dal posledně?“

   „Rád bych,ale teď zrovna si nemůžu vzpomenout,jak sem je dělal,upřímně se ti omlouvám:“

   „Neboj,jedna z těch speciálních mi zbyla,tak tě to nemusí tak strašně mrzet.“Ušklíbl se Erik a kovář nevěděl rozčílením co dělat,tak jen popadl hvězdici ze zlodějovi ruky a rychlím,naštvaným krokem odešel dozadu do dílny,kde za sebou s trhnutím zatáhl závěs.

  

   Mariana mezitím šla navštívit přítelkyni,se kterou se znala už od školy.Bydlela ve velkém sídle uprostřed města.

   Za vstupní bránou ležela dlážděná cesta,obklopená záhony květin plné růží,karafiátů,narcisek a tulipánů.Na vchodových dveřích byly vyřezávané koňské a psí hlavičky a jejich kopyta a tlapy.

   Zlodějka stojící přede dveřmi na ně hlasitě zaklepala,až se celým domem rozlehla ozvěna.Nikdo nepřicházel a tak Mariana zabušila tak,že by to nemohl přeslechnout ani spáč.Ticho.Stále nic než ticho,až po chvíli byly zevnitř slyšet rychlé kroky a slabé volání:,,Moment,moment už jdu.“Klap,klap,cvak a dveře se otevřely.V nich stál starší muž v uniformě.Pozorně si prohlédl Marianu a jeho pohled se zastavil na uzlíku po Marianině boku:,,Co si račte přát,madam?“Otázal se slušně majordómus,ale v jeho hlase chtě nechtě  zazněla pohrdavost.

   „Jdu za Annou.“Odpověděla sebevědomě a ještě pohrdavěji Mariana.

   „Slečna Anna teď nepřijímá žádné hosty.“

   „Opravdu?A proč ne?“

   „Musím vám vzdělit,že do tohoto problému,vám nic není.Nashledanou.“Už,už chtěl majordómus zavřít zlodějce před nosem,ale zjevně mu nedošlo,že před těmi dveřmi stojí Mariana a ne nějaká hloupá vesničanka z ulice.Strčila nůž mezi dveře a tak je zachytila dříve,než se stačily zavřít.Majordómus si zjevně ničeho nevšiml a tak ode dveří odešel,aniž by vyzkoušel,zdaly jsou opravdu zavřené.

   Mladá zlodějka pomalu nakoukla dovnitř,aby se ujistila,zda není někdo v chodbě a pak potichoučku vstoupila.Velká předsíň byla celá vymalována zlatou barvou,uprostřed tmavé mramorové podlahy byl zlatý kruh,na němž stála alespoň dva metry vysoká stříbrná váza,jež byla zdobena bronzovými nitkami zobrazujícími různé znaky a obrazce.Mariana nevěděla co znamenají,neznala je a tudíž je nedokázala přečíst.Kolem vázy stály dřevěné lavice pozlacené jemným práškem.Jinak kromě prázdného obrázku velikosti dlaně,nebylo v místnosti nic.

   Z haly se dalo odejít šesti dveřmi a po jedněch schodech,které se větvily do dvou chodeb,přidělaných podél horních stěn předsíně.

   Co se skrývá za dveřmi Mariana věděla,dříve tady nějakou dobu bydlela a tak se tu vyznala poměrně jako doma.Byly tam ložnice pro hosty,růžový salonek a toalety,nic více,ani méně.Proto se Mariana rozhodla pro schody.Neudělala však ještě ani dva kroky,když slyšela zavrzat prkna pod těžkými kroky,nějaké osoby.Podle těžkosti kroků a neomaleného dupání,bylo zjevné,že přichází nějaký mohutný muž,který zjevně nebyl dobře

vychován.Zlodějka se rychle přikrčila do stínu jedněch dveří.Jen její velké oči svítily,jako by se tam schovávala nějaká kočka.

   Dusání se pomalu ztrácelo a zlodějka vykoukla ze své skrýše a pomalu a tiše se plížila ke schodům.Samozřejmě,že se pohybovala ve stínech vázy,co kdyby přišel neočekávaný návštěvník?

   Splynutá v šedočerných barvách došla až ke schodům,po schodech nahoru a pak se zastavila,u mozaikou zaskleného okna,velkého zhruba jako váza.Rozhlédla se po obou stranách.Levá chodba byla dlouhá a pak prudce zahýbala vpravo.Dalo se z ní odejít spoustou dveřmi.Na jejím konci stál drobný dubový stolek se skleničkou v níž byl karafiát,nejspíš jeden z bohaté zahrady.

   Pravá chodba byla totožně stejná,až na to,že levá chodba byla světlá a tahle byla naprosto tmavá,zatáčela do leva a ve vázičce byla velmi vzácná černá růže.Navíc na stolku ležel nějaký kus pergamenu.Přirozeně,že se Mariana dala do pravé chodby,jako zlodějce jí to velmi vyhovovalo.Procházela chodbou,nevšímaje si dveří,až došla ke stolku a do rukou uchopila pergamen.Byl to dopis pro Annu,napsaný dosti hrubím písmem:

                     

                         

                                                      

  

  

      „Kdo to mohl psát?XXX,to přece není žádné jméno.A od kdy má Anna nepřátele?To by mi snad řekla,pomohla bych jí,leda-že by…Ale ne o mě by se přece nebála,nemá sebemenší důvod,aby se o mě kdy bála.A co po ní ten XXX vlastně chce?Moment,jestli dobře počítám,tak 23.Tuaksa je dneska,což znamená,že už znám důvod,proč jsem za ní nemohla.Ale teď jsem tady a ať se ti zloduši třesou,jestli Anně ublížili.No,jestli jí neublížili tak to vadit nebude,stejně si to s nima vyřídím…“Rozhodla Mariana a proběhla zatáčkou,až doběhla na samý konec chodby,kde byly velké železné dveře.Přiložila k němu ucho a chvilku naslouchala.Nic nebylo slyšet a tak zkusila zabrat za kliku.Nešlo to,byly zamčené,ale žádný problém,vytáhla z pod opasku paklíč a drátek a strčila jej do zámku.Po chvilce strpení v zámku cvaklo.Mariana znovu zkusila zabrat za kliku a tentokrát se dveře otevřeli.

   Zlodějka na nic nečekala,vytáhla dýky,vpadla dovnitř a nic.Místnost byla prázdná nikde nebylo nic.

   „No,tak tady asi nejs…“,

   „Mmmm…“

   „St.“

   Co to bylo?Myslím,že bych se měla podívat do koupelny.A nebo ne,zahrajeme si na hloupou Káču,udělám,že sem nic neslyšela a jako odejdu,hm a uvidíme,co se bude dít.

   Mariana šla ke dveřím otevřela je,zase zavřela a rychlým,tichým kotoulem sjela pod postel dříve,než neznámí vykoukli z koupelny jely vzduch čistý.Dítě při tom svírala co nejopatrněji,ale zároveň co nejpevněji.Zjevně si mysleli,že v místnosti nikdo není a tak vyšli z koupelny,dva z nich nesli,jeden za nohy a druhý za ramena,pobledlou mladou ženu,jež měla na tvářích a kam až bylo vidět na ramennou a nohou podlitiny a dokonce i tržné (nejspíš i sečné) rány.

   Hmmm. . .Takž jí ublížili,tak to je bude mrzet,hodně mrzet.Co to dělá?    

   Nejsilnější z mužů začal v krbu rozdělávat oheň a vedle sebe měl položený tlustý kus drátu,na konci omotaný kusem mokrého hadru.Jakmile se oheň rozhořel dal muž drát do nejžhavějšího středu,pomalu se z něj začalo kouřit,až zrudl.A teď byla ta šance,aby vylezla,zrovna přivazovali Annu k posteli a nevšímali si co se kde děje.Mariana se potichu vyplazila z úkrytu s uzlíkem na zádech a s dýkou v ruce.Ladně se přitočila za chlápka s drátem a jemně mu položila dýku na krk.Byl dobrej,začal řvát až teprve,když mu Mariana vrazila rozžhavený drát do ramene.Po krátké chvíli už to nevydržel a omdlel.Zlodějka mu drát vyrvala ze spáleného masa a hodila ho po chlapovi,kterému zjevně ani nedošlo,že mu drát projel srdcem.Třetí a zjevně i nejinteligentnější se schoval zpět do koupelny.

   „Vylez,nebo si tam pro tebe dojdu.“Zavolala Mariana a vyčkávala na odpověď,ta přišla po chvilce strpení.„Kdo jsi,že si myslíš,že sem můžeš jen tak vlézt a začít nás zabíjet?“

   „No,nemyslím,že by bylo moudré ti říkat,kdo jsem,zas tak hloupá nejsem,nebo si snad myslíš,že jo?“

   „Na nějak zvlášť inteligentní bytost zrovna nevypadáš,ale drzá jsi tedy dost.“

   „Koukám,že se tady někomu vrátila řeč,ale jestli bude urážet,dlouho mu nevydrží.Že XXX?“

   „Jak moc myslíš,že se tě bojím Slečinko?“

   „Jestli se nebojíš,tak začneš.“

   „Řekl bych,že jediný,kdo se bude bát budeš ty.“Odsekl a nedokázal se ubránit posměšnému zachechtnutí:,,Jsi možná dobrá,jsi i statečná,máš talent a asi jsi i kámošům ublížila,ale z toho se za pár hodin dostanou,to se nemusíš bát.Když tak o tom přemýšlím nejsi ty Mariana?To jediné nám řekla , Marina není hloupá a až přijde,ty a já,už se spolu v životě neuvidíme ´ ,víc nám říct nechtěla,jenže jakmile viděla ten drát,prostě nám omdlela v náručí,dalo by se říct.“

   „Jestli-že se nebojíš,jak říkáš,proč se schováváš v té koupelně,co?“

   „Rád bych ti to řekl,ale mohla bys to použít proti mně a to by nebylo moc příjemné,nemyslíš?“

   „Náhodou myslím,protože díky tomu teď vím,že se tady něčeho bojíš a díky tomu také vím,že z té koupelny jen ta nevylezeš.“Říkala zlodějka a pomalu odřezávala hadrová pouta z Anniných zápěstí,pod nimiž se skrývaly,ještě jedny,z lana a velmi utažené.

   „Co to?“Mariana se ohlédla,byl to ten muž s propáleným ramenem,ale už ho neměl propálené,kam se mu to zranění podělo?Jak to-že po něm zbyla jen díra v šatech?Nestihla se divit dlouho,jelikož jí muž strhl z ramene uzlík,odrazil se a proskočil oknem.Pak slyšela,ještě jednou ten totožně stejný zvuk a pak do třetice ještě viděla jak mrtvý s probodnutým srdcem vstal a vyskočil za svým druhem.

   Mariana se vyšokovaně dívala rozbitým oknem nejvyššího patra,když si uvědomila,že se na ni dívá Anna.

   „Co…Co se tu stalo?Co ti to vzali?Jak to,že nejsem ještě mrtvá?“

   „Nejsi mrtvá a nikdy nebudeš,co budu živá.Doufám,že to nevadí.“Usmála se zlodějka a Anna jí oplatila úsměv,v kterém chybělo několik zubů.

   „Ještě,aby vadilo…A co ti to tedy vzali?“Zeptala se znovu Anna.

   „Nejprve budeš vysvětlovat ty a,až pak se budeš ptát.Tak za prvé: Co po tobě chtěli?        Za druhé: Odkud je znáš?  Za třetí: Jak to,že neměli ani stopu po tom,co jsem jim rozžhaveným drátem propálila díru do těla a navíc ještě vyskočili oknem v nejvyšším patře a nebylo po nich ani stopy?  Za čtvrté: Proč jsi mi neřekla,že ti hrozí takové nebezpečí,pomohla bych ti.Měla jsi snad někdy důvod mi nevěřit?Za páté.“

   „Nemohla jsem ti to říci,já…já…no a stále ani nemohu.Tak prosím tě nech těch otázek,raději mě rozvaž,ano.“Řekla tvrdohlavě,ale rozhodně Anna.

   „NO,VÝBORNĚ TAKŽE TEĎ MI NEVĚŘÍ ANI MÁ NEJLEPŠÍ PŘÍTELKYNĚ.ALE NEBOJ TU LASKAVOST,ABYCH TĚ ROZVÁZALA TI NEUDĚLÁM,DOKAVAĎ MI TO VŠECHNO NEVYSVĚTLÍŠ.A JEŠTĚ JEDNOU MI ŘEKNEŠ,ŽE MI NĚCO NEPOVÍŠ  PROTOŽE JE TO TAJNÉ TAK TI JEDNU FLÁKNU A UŽ MĚ NIKDY NEUVIDÍŠ,JASNÉéé…? “Rozkřikla se Mariana,až Anně naběhla husí kůže.Zvuk jejího plného hlasu se rozezníval pokojem,až boleli uši a třeštila hlava.

   „Tak jo,“začala po dlouhé chvíli Anna a se slzami v očích se snažila vysoukat z až nelidsky utažených provazů.Marně:,,asi tak před třemi měsíci,pamatuješ,to byl ten čas,kdy jsem ti psala,abys za mnou nechodila,že nebudu mít vůbec čas,lhala jsem ti.Já byla totiž  nemocná,no nemocná spíš by se dalo říct,pomalu,pomalounku jsem umírala,nikdo mi nedokázal pomoci,až po pár týdnech přišel nějaký muž,řekl,že mi pomůže,ale musela jsem mu slíbit jednu věc a to,že až příště přijde tak mě o něco požádá a já mu musela odpřísáhnout,splnění toho požadavku,samozřejmě bude-li to v mých silách.Po pár dnech léčby jsem se opravdu uzdravila,ale než jsem stačila tomu cizinci poděkovat zmizel…

   Dlouho nikdo nepřicházel.Však tak před měsícem,možná ani ne,přišel,požádal mě,abych mu řekla něco o své dobré kamarádce.Já,ale omítla,pověděla jsem mu,že ty s mou přísahou nemáš nic společného.Tak se začal vyptávat na Erika,neodpovídala jsem.Když jsem mu neřekla kde bydlíte,začal být podrážděný.A když jsem mu neodpověděla ani na otázku kam chodíte,rozzuřil se.Vstal,řekl,že tu nechá par svých mužů,kteří mě budou pravidelně navštěvovat a když nebudu chtít plnit svou přísahu,bude to muset jít po zlém.A já mlčela,oni za mnou chodili,já jen mlčela,posílali mi výhružné dopisy,ale já jen mlčela,pak to šlo po zlém,ale já stále jen mlčela.Pak jsi přišla ty.

   Tak to je asi tak všechno,má obecenstvo nějaké otázky?“

   „Ano to mám,vysvětlila bys mi prosím,jak to,že ti hm…jeho muž,neměli po tom rozžhaveném kovu ani stopy a navíc,mám takový pocit,že tomu jednomu to prolétlo srdcem,tak sakra jak to,že vstal?A jako třešnička na dortu bylo,když vyskočili oknem z nejvyššího okna tohohle domu a odkráčeli si pryč.Co odkráčeli,oni dokonce běželi.“S každou větou,s každým slovem byl Marianin hlas hlasitější,šílenější a bezradnější.,,A proč se ptali zrovna na mě a na Erika?“

   „Já nevím,říkali něco o nějaké předpovědi a o nějakém dítěti,co budete mít,nebo tak něco…“Anna odpověděla a zahleděla se Marianě do očí.Zlodějka moc dobře věděla,že její přítelkyně nelže a nejspíš ani nic jiného neví.

   Pak si Anna vzpomněla:,,Co ti to vlastně sebrali?“Vyjekla vylekaně.

   „Spíše co si mysleli,že mi sebrali.Hi…Měla jsem tam mít miminko,holčičku,ale já ji radši nechala pod postelí,nechtěla jsem přeci aby se jí něco stalo.“Vzpomněla si Mariana a sehnula se pod postel a vzala do rukou malou stále spící holčičku.,,Dneska půjdeš se mnou,určitě se vrátí a nerad bych aby tě tentokrát zabili a chci se tě ještě na pár věcí ještě zeptat.“

   „Dobře,jen si vezmu pár věcí a můžeme vyrazit hned.“

 

   „Kde jsi tak dlouho,měla jsi tu být už nejméně před hodinou.Hm,ahoj Anno?!“Podíval se Erik tázavě z Mariany na Annu a zase zpět.

   „No,víš to je na dlouhé povídání,řeknu ti to u jídla,nebo už jsi jedl?“Pozvedla Mariana tázavě obočí.

   „Ne nejedl,čekal jsem na tebe,ale už bylo na mále.Pojď půjdeme a doufám,že nemáte moc velký hlad,protože já mám pořádný a nemyslete si,že za vás budu utrácet…“Zachechtal se Erik a rychlým krokem se vydal od děvčat pryč.Anna s Marianou se na sebe jen usmály a rozeběhly se za ním.

   S plným břichem se hned lépe vyprávělo.Když si Erik doposlechl,co mu Mariana,

S Anninou pomocí,dovyprávěla,zamyslel se.Nastalo ticho a obě dívky čekaly,jak zareaguje,přijde-li snad na něco,co jim uniklo.Jeho zavřené oči je zneklidňovaly a hlava se mu začínala klimbat v pravidelném oddechování.

   Pak to Marianě došlo:,,Eriku?ERIKU!!!“Zakřičela,až se na ni celá hospoda otočila a praštila pěstí o mohutný dubový stůl.Erik jen trhl hlavou a otevřel oči:,,Říkala jsi něco Mariano?Asi jsem na chvilku usnul.“

   Zlodějka si jen utírala ruku politou pivem,jak praštila do stolu,kalich se zlatavým nápojem se rozcákl kole.Pohlédla zlostně svému společníkovi do očí,vstala:,,Jsi hlupák,“řekla jen a odešla.

   Erik bezradně koukl po Anně.

   „Já tam zajdu,“řekla.

   „Ne,já tam jdu.Jsi sice její nejlepší kamarádka,ale za tohle si můžu sám.“Rozhodl,odšoupl židli a prošel stejnými dveřmi,jako před ním Mariana.

   Dívka seděla na studni,vedle sebe položené vědro a v něm rozmíchané sušené mléko,jež koupili než šli do hostince,s vodou.Kolem prstu měla omotaný kousek čistého hadru a střídavě ho namáčela do směsi a vkládala holčičce do drobné pusinky,ta jen pomlaskávala a natahovala po prstu své malinké ručičky.

   Erik je chvilku jen pozoroval,přemýšlel nad tím,kdo je vlastně ta holčička,vypadá přeci jenom tak lidsky.Pak zahnal představy toho,jak se děťátko mění v netvora,přeci jen je lepší nechat budoucnost na budoucnosti,a pomalu si přisedl k Marianě z druhé strany,než měla vědro.

   „Poslouchal jsem tě,“řekl po dlouhém mlčení.

   „Cože?“Otázala se jemně.

   „No,že jsem slyšel,co se vám stalo,o těch mužích,co ubližovali Anně a o tom,co se tam dělo.“

   „Jo ták a proto si usnul?Přišlo ti to tak strašně nudné,nezáživné a nepotřebné?!Jo jistě tak to chápu,proč se máme zabývat něčím tak naprosto nedůležitým,že?Uvědomuješ si vůbec,že já jednoho z nich zabila a on si po pěti minutách jen tak vyskočil z okna nejvyššího patra,jako by to bylo na denním pořádku?Nebo ti to taky přijde tak strašně normální a běžné???“

   „To ano,je to zvláštní,ale nemohlo to být jen tím,že jsi prostě minula?Vždyť nikdo není dokonalí.“

   „Eriku,dýkami jsem házela už od sedmi a v devíti už jsem se trefovala do pohybujících se terčů bez sebemenších potíží a jsem si naprosto jistá,že ten drát mu prolétl srdcem,viděla jsem to,byl mrtví,nedýchal,nehýbal se a zešedl.Nechápu to,nevím,jak to mám vysvětlit ani sama sobě,natož druhým,ale prostě to tak je.“

---