Malý Prométheus

Malý Prométheus

  Lidstvo ukryté v blátivých zákopech. Skrývá se samo před sebou. Národy žijící vedle sebe a přesto navzájem nepřekonatelně odcizené strachem. Zákopy jsou oddělené jen nevelkými plochami, národy ve věčné válce a stále na dostřel. V tomto světě není místo pro slunce, země se zahalila do věčné tmy a jen hvězdy a měsíc poskytují dostatek stříbrného světla pro mušky pušek. Lidé, špinaví od bahna, jež se jim stalo domovem, unavení neustávající ostražitostí, nemohou ani zvednout hlavu, aby neriskovali smrt. Mnoho propojených zákopů – národ, jeden sdílený zákop – rodina. Stačí okamžik nepozornosti a lebkou prolétne bzučící smrt.

   Ve věčné noci se lidé neodvažují vyhlížet ze svých zákopů a tak znají jen bahno a ty, s kterými ho sdílí. Zákop je celou jejich realitou, jasnou, určenou, bez otázek. Jen hvězdná obloha je cosi, co nezapadá do labyrintu frontových linií. Hvězdy jsou znepokojující, nehodí se do vnitřní logiky lidí bahna, nechtějí se nechat spoutat a stáhnou dolů k nim. Proto jsou zapotřebí polní kněží, kteří jim vyprávějí příběhy o poselství hvězd. Á, támhle jeden přichází, šlachovitý starý kněz se silnýma brýlema, které z jeho očí dělají hrozivé propasti mimo realitu. Přichází k rodině Malého Prométhea. Pokleká, sundá si přilbu s křížem a začíná modlitbu, ke které se ostatní přidávají: “Ó Pane, dej ať se naše zákopy šíří po celém světě a naše kulky pobijí všechny nepřátele, neboť my jsme vyvolení.” Spouští se déšť a on si znovu nasazuje přilbu. Pak se jeho přízračné oči zabodávají postupně do otce, matky, sourozenců, až spočinou na Malém Prométheovi. Chvíle napjatého ticha, než začne kněz vyprávět.

   “Bylo to již tehdy, když náš dobrý pán stvořil zemi. Stvořil ji krásnou a stvořil ji pro svůj lid, pro nás. Ale než dokončil své dílo, než zaměřil svou pozornost na své nejskvělejší stvoření, na nás, přišel ďábel a zamořil zemi zlem. Nastala noc. Ó, nebyla noc vždy, stejně jako zákopy a naši nepřátelé, ostatní národy. To vše na svět přivedl ďábel. Tehdy k nám náš stvořitel promluvil takto: Nejskvělejší mezi stvořenými, jděte a zničte dílo ďáblovo na zemi, neboť já vás o to žádám a já vám k tomu žehnám. Proto nás bůh seslal na zemi, abychom si vybojovali to, co nám náleží - pozemský ráj.”

   Přestalo pršet. Kněz znovu všechny probodal očima, až se jeho zrak opět zastavil na Malém Prométheovi.

   “Víš co je to pozemský ráj?”

   “Místo kde je vždy dost jídla pro všechny, kde není nikdo, kdo by nám ublížil.”, vypravil ze sebe chlapec naučenou odpověď. Šlachovitý stařec vážně přikývl. Pak se na jeho brýlích objevil odraz žlutého paprsku. Kněz otevřel překvapením ústa a jeho už dost démonické oči se ještě rozšířily děsem. S hrůzou vepsanou ve tváři se otáčel za zdrojem záře.

   Okřídlený kůň koupající se ve žlutém světle se hnal neslyšně krajinou. Mířil přímo na zákop rodiny Malého Prométhea, rozezněly se výstřely, ale on si jich nevšímal, jakoby to ani nebyl on, na koho mířily desítky střelců. Běžel svou cestou, přeskočil zákop a rychle zmizel v dálce.

   Malý Prométheus byl uchvácen. Byla to nádherná bytost, rychlost a lehkost s jakou se pohybovala byla úžasná, zvláště pro chlapce, který se narodil a celý život prožil v zákopech. Zaplavil ho nádherný pocit.

   Ale to už kněz s grimasou vzteklého strachu pevně přichycenou na tváři křičel a divoce gestikuloval: “Nedívejte se, nesmíte se dívat na ten přízrak, je to zlo, zlo od ďábla, bůh nás zkouší, buďte pevní ve své víře, pevní ve své víře!”

   Malý Prométheus nechápal, proč to kněz říká, ale nic nenamítal, ostatně s knězem jste nemluvili, prostě jste poslouchali. Kněz odešel. Ale na tom už stejně nezáleželo. Měl přijít útok.

    Útok. Mrazivé zaklínadlo, strašák k ukáznění dětí i slovo z nejhlubších modliteb. Přišel frontový velitel. Útok bude přesně za dvacet minut. Seřiďte si hodinky.

   Měl to být první útok Malého Prométhea. Ostatně jen málokdo se dožívá druhého. Na povel rodiny vyrazí, aby si vykopali nové zákopy na území nikoho mezi frontami, nebo obsadily nepřátelský. Takový byl ostatně úděl zákopových lidí, šířit své zákopy do nekonečna, očišťovat zemi od ďábla. Ale i ostatní národy mají pušky a většina útoků je nemilosrdně rozstřílena. Rodiny, kterým se podaří včas zakopat, si pak musejí ještě prokopat cestu ke svému národu, protože bez zásobování by umřely hlady. Dostat se do cizího zákopu znamenalo téměř jistou smrt. Malý Prométheus zaslechl jednou své rodiče, jak mluví o tom, že příděly jsou znovu tak malé, jako před jejich prvním útokem. Smrt už byla na cestě.

   K útoku zavelely trubky. Jejich hlas se ozýval v mnoha ozvěnách, to jak se trubačům nepodařilo dokonale si srovnat hodinky. Vyrazili. Otec, matka a houf dětí. Nejmladší dcerka plakala matce na zádech. Pušky měli jen rodiče a nejstarší syn. Ostatní prostě běželi za nimi.

   První padla mladší sestra Malého Prométhea. Běžela vedle něj a najednou ji cosi odhodilo zpět. Zastavil se a ohlédl. Na dětské hrudi rozkvétal rudý květ. “Nezastavuj se!”, křičel na něj otec. Dal se znovu do běhu. Umírali další. Otci otevřela střela hlavu a na děti za ním se snesla sprška mazlavého déště. Matka byla nejdřív střelena do nohy, upadla, ale znovu vstala a s obtížemi pokračovala i s dítětem na zádech. Další kulka zasáhla do hrudi a vylétla zády. Nejmladší dcerka přestala plakat. Malý Prométheus utíkal šílený hrůzou, prchal tam, kam mu ukázali, že má běžet. Netušil, že jde vstříc puškám a nablýskaným bodákům.

   Zastavil se. Vše utichlo. Byl sám. Všude kam dohlédl se rozprostírala je travnatá plocha postříbřená odlesky hvězd na zbylých kapkách deště. Samota a ticho ho děsily. Nevěděl kam se vydat, nevěděl odkud přiběhl. Byl poprvé v životě sám.

   Vyrazil tedy naslepo jedním směrem. Šel pomalu a opatrně. Někde před sebou zaslechl hlasy. Mohl to být jeden ze zákopů jeho národa, ale strach mu bránil, aby se rozběhl do tmy. Když už byl tak blízko, že rozeznával hlasy, plížil se po čtyřech. Ve tmě před sebou rozeznal helmu. Nebyla to taková, jakou používal jeho národ. Byli to nepřátelé, lidé seslaní ďáblem.

   Jako zázrakem objevil starý zákop, jen díru do země nespojenou s ostatními. Rychle se do ní schoval, skrčil se na dno a strachem téměř nedýchal. Poslouchal. Nepřátelé měli velmi podobný jazyk a tak jim rozuměl každé slovo. Právě se se svým knězem modlili: “Ó pane, dej ať se naše zákopy šíří do nekonečna a naše kulky pobijí nepřátele, neboť my jsme vyvolení.”

   Seděl v tom zákopu dlouho, velmi dlouho. Poslouchal, jak vedle něj žije nepřátelská rodina, jak se modlí, jak je navštěvuje jejich kněz, frontoví velitelé, jak se dělí o své příděly. A oni byli tak podobní, podobně mluvili, věřili téměř stejným věcem jako národ Malého Prométhea. Věděl, že jakmile by se ukázal, zabili by ho.

   Klepal se zimou, dokud mu chladem úplně neznecitlivělo tělo. Byl hladový a žízeň zaháněl jen chytáním kapek deště do široce otevřených úst. Věděl, že brzy zemře. Pokaždé, když zavíral oči, mohlo to být k věčnému spánku. Pak mu ale pod víčka vklouzl paprsek žlutého světla. A byl tam přízrak okřídleného koně, před kterým Malého Prométhea varoval kněz. Stál nad ním a pozoroval ho nepozemsky krásnýma očima. Pak se sehnul a zahrabal kopytem v zemi, jakoby Malého Prométhea vyzýval k cestě. A on šel.

    Opustil svůj malý zákop, poslední bezpečné útočiště, poslední zbytek toho, co znal. Následoval přízrak, něco co nechápal, opouštěl s ním všechno, co bylo jeho světem. Prošel bezpečně mezi ostřelovači s nedočkavými prsty na spouštích a pokračoval dál.

    Procházel krajinou osvětlenou vycházejícím měsícem. Kolem něj se tyčily hory. Obdivoval jejich strmé stěny a nedosažitelné vrcholy. Díval se i do hlubek kaňonů a roklí, pozoroval dravé řeky rozplývající se v mořích, viděl rudě zuřící sopky. Nic z toho neznal a snad ani nikdo ze zákopových lidí. Následujíce přízrak poznal Malý Prométheus krásu světa.

   Pak se přízrak zastavil. Došli do krajiny lesů a jezer, krajiny, o které si Malý Prométheus myslel, že mu o ní vyprávěl starý kněz. Jestli měl být ráj na zemi, pak to bylo zde. Dál už byla jen temná propast. Nebylo kam jít, neboť vše další už byla  neproniknutelná tma. Přízrak roztáhl křídla a zmizel v ní. Malý Prométheus se rozhlédl po krajině, jež mu mohla být rajskou zahradou a pak skočil.

   Od té doby se polním velitelům všech národů stává, že jejich vojáci vyskakují ze zákopů a běží pryč. Nejdříve to velitelé prostě nechápali, později to nechápali a cítili strach ze svého vlastního nechápání. Nařídili střílet po všech, kteří by bez rozkazu vyběhli ze zákopů. Přesto utíkali další a další. Někteří svědci mluvili o přízraku malého chlapce.

   To Malý Prométheus pokračuje ve své cestě. Někdy se vrací i mezi zákopové lidi, k těm, mezi nimiž vyrostl, i k těm, o kterých mu řekli, že jsou nepřátelé. Přichází k nim zalit žlutým světlem. Děsí se, když ho vidí. Střílejí po něm a jsou vyděšení víc a víc jak se přibližuje, nezraněný jejich puškami. Když  se přiblíží na dosah a jejich strach se promění ve zvířecí zuřivost, vyskakují ze zákopů s noži a bajonety. A on jim dovolí otevřít rudé hlubiny  jeho těla, trpělivě se nechá rozthat divokými bestiemi. Když jeho tělo klesá, zuřivost útočníků vystřídá údiv. Nechápou jeho způsob umírání, jeho klid, ani to, že už nejsou v zákopu. Rozhlížejí se po krajině, oči do široka otevřené, ruce s rudými noži klesají podél těla. Někteří z nich se pak vydávají na cestu s Malým Prométheem.

    Snad se časem naučí ukazovat lidem ze zákopů cestu lepším způsobem.