Věčný spánek

Nemohu vše začít vyprávět jen proto, že mě žádáte. To prostě nejde. Neznám vás tolik, abych vám mohl důvěřovat.

Tolik věcí se tu kolem změnilo za těch 50 let. Není to žádná legrace se vrátit zpět po dlouhém spánku. Věda je mocná. Už tehdy před 50-ti lety, když jsem se dostal do zkušebního programu „věčný spánek“, bylo možné téměř vše. Děti se už v porodnicích nerodily. Na to byly „líhny“. Dokonalého človíčka ze sklenice. Velká úleva pro mnoho žen. Ne však pro všechny. Každá populace má ve svém středu pár fanatiků, co prosazují pravý opak věci, která je, řekněme, zaběhaná. Feministky, ale nakonec svoji bitvu prohrály. Ale plná huba keců jim zůstala. To asi nejde potlačit úplně.

Zajímavé bylo, že na projekt kryospánku nebyla tak velká odezva, jak jsem očekával. Jako třeba tehdy, když se lidem po dovršení 15-ti let implantoval biočip.

Byl jsem tehdy čerstvě po absolvování. Těšil jsem se na krásnou budoucnost. Ale tato věc mě zaskočila. Zůstat navždy mladý a ještě si zdarma poskočit o několik desetiletí dopředu. Byl jsem moc moc zvědavý, jak to bude za těch x-let vypadat.

Projekt se jmenoval Věčný spánek. Celá věc ale měla jeden zádrhel. Na institutu pro biofyziku v Oxfordu přišli na metodu, která tkáň umožní zamrazit a přitom neporušit její vnitřní biostrukturu. Úžasný objev. I proto, že vědecký tým celou věc vyzkoušel na pokusných zvířatech. Opravdu! Zvířata byla zmražena na teplotu 120 stupňů Kelvina a jejich tělesné funkce byly monitorovány. Byla naživu. Stále opakuji, že úžasný objev, ale mělo to svůj zádrhel. Páni vědci ještě nepřišli na to, jak zmražená zvířata probudit zpět k životu. Rozmrazit tak, aby přežila a byla schopna dále žít. Myši a laboratorní potkani umírali asi 12 hodin po probuzení. Vnitřní metabolický rozvrat. Nikdo nevěděl proč. Jeden z uspaných šimpanzů zemřel 4 hodiny poté.

Bylo tedy lepší nechat všechny „u ledu“ a vyčkat až se přijde na bezpečný způsob jejich oživení. A aby celá věc nestála, vědci přišli z návrhem, uvést do kryospánku lidi. Víme přece, jak je bezpečně zmrazit. Nevíme jen, jak je vrátit zpět. Ale věda žádá své. Být mezi prvními dobrovolníky v této téměř osudové události, nebylo k zahození. Komu se to kdy poštěstí? Byli jsme všichni řádně vyšetřeni, podrobeni zátěžovým testům na všechno možné. Až přišla očekávaná chvíle. Já jsem dostal box číslo 054.04. Hned po podání celkového anestetika a inhalace, jsem ztratil přehled o světě. Měl jsem pocit, že se mnou něco dělají. Ale myslím, že to byl jen sen. Ze začátku se mi doopravdy něco zdálo. Ale pak už byla jen tma a černo.

Až do včerejška. Náhlé probuzení. Myslel jsem, že umrznu. A tolik světla najednou. Chtělo se mi zvracet. Hnus jeden fialovej. Plaval jsem celý v nějaké gelovité tekutině. Měl jsem ji všude. V očích. V nose. V ústech. Měl jsem pocit, že ten hnus i dýchám. Zajímavá metoda. Už jsem před tím o ní slyšel, ale netušil jsem, že ji dovedli do úspěšného konce. Šlo o zvláštní gelovitou substanci, která do sebe mohla navázat neuvěřitelně velké množství kyslíku a živin. Dokonalé. Prostě vás vrátili do vašich měsíců, než jste se narodili. Jako v bříšku od maminky. S tím rozdílem, že dnešní děti se rodí ze sklenic. Ale pryč od zbytečných detailů.

Moje probuzení se povedlo. Ale ne všichni měli tolik štěstí, jako já. Ze třiceti dobrovolníků plných 12 zemřelo.

Co ode mě chcete slyšet více? Vše co jsem věděl, jsem vám řekl. Nezapomeňte, že jsem 50 let spal a teprve se chci s uplynulou historií seznámit. Chci vědět všechno. Kde jsou moji příbuzní? Kde je moje žena? Žije ještě? Neodcházejte!! Jako dlouho mě tu ještě budete držet? Jsem zdravý jak řípa! Proč se ti lidé na mne dívají přes sklo? Odveďte je pryč! Slyšíte?! Copak jsem pokusný králik?…