Z t r a c e n á

Jako malá holčička měla jsem malý pokojíček,

když chtěl někdo vejít, musel zaklepat,

i když to byl třeba strýček.

Měla jsem krabičku se svými poklady,

měla jsem postýlku, kde přešly mě špatné nálady.

Měla jsem koutek svůj v tom malém pokoji,

měla jsem sestřičku, co ničeho se nebojí.

Měla jsem zázemí, soukromí, svého světa kus,

jen si žít u cizích aspoň jeden tejden zkus.

 Chvíli je zábava z baráku vyrazit,

však po pár dnech už nelze mimo něj být.

Své věci nemáš si kam dát,

na své posteli už nemůžeš spát,

ze svého hrníčku nemůžeš pít,

a v klidu nemůžeš žít.

Nemám kousek svýho světa,

nemám, vždyť pravdivá je tato věta.

Pod pučenou dekou spát,

na pučené posteli usínat,

to je úděl můj,

má trpělivosti prosím stůj,

ještě chvíli, ještě pár dní,

ještě prosím v mdloby neupadni.

Kde jsem doma, kam já patřím,

na kterém zvonku své jméno spatřím?