Kdo poradí dívce bezradné?

        

            Pradávný příběh budu Vám vyprávět

            Dávejte pozor, 

            tenhle příběh skrývá hodně vět.

Před lety mladá dívka chlapce potkala

            a rad svého srdce a duše nedbala.

           

            Jednoho zimního dne ta dívka chlapce poznala

            a všechnu lásku ze sebe vydala,

            když duše nemohla se na to dále dívat,

            začala tuhle smutnou písničku zpívat.

           

„Já  duše tvá nad tebou brečím.

nesnesu pohled na tebe,

když nehledíš vůbec na sebe.“

 

Avšak dívka svou duši vážně nebrala,

její láska duši dále mluvit nenechala.

Dívka hladila duši po tváři,

a snila o cestě k oltáři.

O krásné svatbě dívka snila

a na pláč  jí odvětila:

 

„Ne, nebreč duše, nebreč, jsem šťastná, vždyť já ho tolik miluji.“

 

            V tom srdce na pomoc duši přispěchalo,

            když slyšelo, co se tu stalo.

                       

 

„Já, srdce tvé, biji jak o život, já srdce tvé tebe jen lituji,

poslechni své duše hlas

poslechni, dokud je čas.“

 

Když duše poznala, že srdce, přispěchalo jí na pomoc

začala zpívat píseň, ukolébavku na dobrou noc:

 

„Já, duše tvá, teď tady  před tebou klečím

a radím  ti, uteč a netrap se ničím.

 

Avšak dívka byla láskou oslepená,

neviděla, neslyšela,

vidět nechtěla, jen to, co chtěla, slyšela.

 

„Ne, duše, přestaň neříkej další  bez lásky slova

nestojím o tvé rady,

já miluji ho, nemusím poslouchat tebe, svou duši

bez duše, bez tebe je všechno jednodušší

nech si své rady, nech nevyslovená tato slova

já opakuji ti to znova.

 

 

Čas jako voda utekl a dívka názor změnila,

možná, že láska se ve zvyk změnila

oči už lépe viděly a uši slyšely, i to, co dříve slyšet nechtěly.

 

Nevím si rady, snad už mě nemá rád

asi zapomněl, jak má člověk člověka milovat.

 

Asi není mi pomoci

my hádáme se pořád, dokonce i po nocích.

 

Když tato slova dořekla,

láskou zklamaná poklekla,

své srdce spatřila v tu chvíli,

a když viděla, že je bez života a síly,

začala plakat nad svým životem, svou láskou,

 

Ach srdce mé, jsi celé od krve,

poraď, poraď mi jak pomoci ti mohu

poraď, já budu se modlit, budu se modlit k tomu nejvyššímu,  k Bohu,

i když to neumím, modlila bych se poprvé.

 

Srdce z posledních sil na ni promluvilo,

i když není nic, co by dívčinu slepotu omluvilo.

 

 

Ano, poradím ti, vzpomeň na minulost, vzpomeň na dobu, když radil ti někdo jiný

a ty jsi neocenila jeho rady, jeho činy.

 

Srdce se postavilo a hrdě řeklo tato slova

i když krvácelo pořád a znova.

 

Ano,  já srdce tvé hlásám jen lásku

však teď je ten nejvyšší čas sundat si z očí tu růžovou pásku

rozvaž ten uzlíček a pohlédni pravdě do očí

hlava se ti z toho určitě zatočí

podívej se, co stalo se z miláčka tvého

jen se podívej, podívej se na něho

co vidíš, osobu, co vlastnit by tě chtěla

osobu, co nestačí mu intimita tvého těla

osobu, co neuzná nikdy svou chybu

osobu, co zapomíná na sílu lásky a slibu

člověka, co změnil se, ano, vždyť on nebýval takový

nebo to byl jen klam zrakový

já srdce tvé poradím ti, zeptej se někde v hloubi tvého já, tam někde sídlí tvá duše

a její hlas ti určitě napoví

 

Dívka byla ráda za každou radu,

už nechtěla být v zajetí nejvyšší věže lásky hradu.

 

Už běžím,a děkuji ti srdce mé

 

Dívka duši dlouho hledala,

určitě se na ní ještě zlobila,

když tehdy na její rady nedbala.

 

 Duše, duše, kde jsi?

 

Dívka, v hloubi svého já však marně a dlouho hledala

a jiskřička naděje uhasínala.

 

Co když jí nenajdu, co když už zmizela,

vždyť ona  měla pravdu a já její slova slyšet nechtěla.

 

Už jsem myslela, že jsi na mne zapomněla.

Ráda tě vidím, co se děje, v lásce nestane se ti to poprvé

ach, co se ti to stalo, někdo ublížil tvému srdci, máš na něm  šrámy až do krve

 

 

Ano, odpusť mi duše, odpusť mi prosím

jen zklamání a žal teď ve svém srdci nosím

nevěřím v lásku, nevěřím v dobrotu,  nikomu už nevěřím,

vždyť já k vůli lásce doma už neobědvám  ani nevečeřím

nemám už sílu, nemám už vůli takto žít,

dnes jsem snad ze vzteku či smutku nemohla usnout a musela bdít

bylo mi  těžce, bylo mi smutno, samota mé srdce svírala

snad sama před sebou jsem tvůj pláč a tvé rady skrývala

já nevím, zda chci s takovýmto člověkem, který se mi před očima změnil,

jestli chci s takovýmto člověkem celý život žít

vždyť život je krátký, ale on mne nikdy neocenil

chce se mi plakat, nemám sílu s právě sním být

nevím, co je správné, co je v mém osudu

avšak vím, že už báti se nechci a bát se já nebudu

Však to já jen říkám, nemám sílu se tomu člověku postavit

říct mu všechno tak, jak to chápu já,

nemám sílu mu říci, že

 

neuzná svou chybu a chyby hledá jen na mne,

že mi často svými slovy, myšlenkami ubližuje

nemám sílu mu říci, že mne svými starostmi zatěžuje

ale ty  mé já nemám kam odložit

 

nemám sílu mu říci, nežiji

vždyť já jen přežívám

 

dnes to říkám poprvé, to říkám má duše jenom Vám.

 

Duši se dívky zželelo, proto poradit jí opět chtěla,

i když o její láska, je jedna velká cela.

 

Dívko zamilovaná, dívko nešťastná,

to láska bránila ti poslechnout rady mé,

proto teď pozorně slyš mé rady.

 

Nikdy si  nesmíš .....

 

Nechat zkazit každý nápad, každou radost

nechat  vyčítat peníze, co do tebe ty blázne za ty roky dal

proto neváhej, poslechni svůj rozum a kufry si ihned sbal.

 

Nenech sebou vláčet sem a tam

řekni si, proč já tohle za potřebí mám?

Nenech se zlomit, nenech si všechno jen zakazovat a poroučet

ne, ne, ne, nenech si  všechno jen tak líbit

vždyť máte společné plány, přiklepnutý byt.

Nenech se, nenech se říkám ti já

to k tobě promlouvám, k tobě

tvá hrdost, tvé já, tvá duše, tvé srdce

rozmysli se neměla bys toho rač nechat přece?

 

Rozhodni se sama děvče, ty mladý blázne

všimni si, kde to u Vás všechno vázne.

Nenech se ovládat, nenech se ne, ne, ne

nenech ho dělat všechno, co si vzpomene.

Nenech ho zabít tvé pravé já, tvou jedinečnou osobnost,

která vždy věděla, kdy říci to kouzelné slovíčko,

kdy říci dost.

 

 

Nenech si vyčítat to, co on sám dělá,

nezapomínej na to, co jsi ty sama chtěla

nenech ze sebe loutku dělat,

nejsi tvor bez mozku,

vždyť učitelé stačili tě dobře vzdělat

 

ne, ne, ne,  prostě nenech se ovládat

a nevěř mu, že to dělá, protože tě má rád

 

ne, nenech si líbit všechno,

co udělá, co řekne, co si jen pomyslí

chápu, že jste na sobě jistě hodně závislí

ale jak říkám, nenech se, braň se, buď ve střehu

vždyť tě jen uráží a ty čekáš něhu.

Vždyť nemáš soukromí, volný čas dle svého gusta

vždyť duše tvá strašně moc zpustla.

Nemáš svůj koutek jen pro  své myšlenky

nemáš svůj koutek, kam dát si své panenky

nemáš  kde plakat, smát se  či radovat

zato on si zvykl jen tobě panovat

 

ty jsi jen svoje a svá zůstaň,

radím ti dobře, zapomeň naň

 

vždyť ty musíš tak často vzdorovat

nenech se, braň svůj prostor životní

řekni dost, sbal si svých švestek pár

nedovol trávit hádkami celý svůj život, tu nedopsanou knihu,

 a z té knihy, zbyl z ní jen papíru cár

Den po dni ztrácí se z ní písmenka,

už nevíš, co je jeho a co tvá myšlenka.

 

Vem rozum do hrsti, seber všechnu sílu,

kterou v sobě máš,

připravit ke startu a minulost rychle smaž.

Vypni paměť a na něj zapomeň

a svůj život od základů změn.

 

 Toť má rada, snad i zbožné přání,

i když chápu, že ti v tom převeliká láska brání,

neodháněj mne znovu od sebe,

vždyť já chci jen dobro pro tebe.

Pohlédni na své srdce je krvavé celé,

je raněno, zklamáno a nedokáže být na ostatní laskavé a vřelé.

 

Neodvracej zrak svůj od raněného,

nenechej ho vykrvácet,

zde máš trochu pravdy smíchanou s minulostí, tou obvaž jeho rány

hned to bude lepší, ale ještě za  svou minulostí musíš zavřít všechny dveře, všechny brány.

 

Však dívčina láska ještě hodně silná byla,

proto dívka jako dříve tato slova slyšet nechtěla.

 

To nemohu, ráda bych své srdce uzdravila,

avšak nemám, ne nemám sílu na zapomínání,

nemám sílu zavírat dveře a  brány

za svou minulostí

to bych  svému srdci, určitě znovu otevřela jeho rány

a tebe, duše moje, tebe bych ztratila a já bych pukla žalem a zlámala bych si              v těle všechny kosti.

Já chci slyšet jinou radu, já nechci slyšet tato slova

já nechci být sama, opuštěná jako nešťastná vdova.

 

Duše, dušičko poraď mi, prosím poraď něco jiného,

já stále miluji svého milého.

Dušičko, duše moje nezlob se na mne

mé srdce krvavé po lásce prahne.

 

Ráda bych poslechla rady tvé,

ráda bych uzdravila to srdce krvavé,

ráda, to je to slovo, ráda svého milého mám

proto tu pláču na klíně Vám.

 

Dívka svého milého vzdáti se nechtěla,

a duše se na její slepou lásku opět zlobila.

 

Ach děvče nešťastné, ty nevíš, co chceš

            stěžuješ si, pláčeš pro něj,

            co bys dělala, kdybych ti jinou radu dala,

          kdybych ti řekla, tak se za něj vdej?

 

            Dívka plakat přestala,

            slzy z tváře otřela,

            lekla se snad slov své duše.

 

            Ne, duše, dušičko,

            to nemohu, já bojím  se toho maličko

            bojím se jeho slov a zloby

            a pak bych znovu nevěděla co by.

 

            Duši už docházela s tou láskou slepou trpělivost,

            avšak láska byla silnější než-li zlost,

            ale komu není rady, tomu není pomoci,

            toť přísloví pravdivé.

           

            Rozhodni se dívko milá

            rozhodni se co chceš dále

            copak chceš být  nešťastná            i nadále?

 

            Dívka pohlédla své duši, svému srdci do očí,

            a její slzy možná jednou všechno na Zemi promočí.

 

            Já nevím, nevím,

            můj rozum nejspíš na cesty odešel.

 

            Copak tu není nikdo, kdo by mi mohl poradit?

            Nikdo, kdo by se mnou nad mými starostmi bděl?

 

            Že její pláč a naříkání někdo jiný slyší, však to dívka nevěděla,

            netušila, že i jiná bytost by jí ráda poradila.

            Zjevila se bytost maličká, málem by jí zašlápla noha dívčina,

            kdyby nemluvila takovým krásným hlasem.

           

           

            Ale ano, je. Já ti ráda poradím.

            Já si se vším hned rady vím.

            Řekni sbohem svému milému

            a budeš mít děvenko po problému.

 

            Kdo jsi, co jsi zač?

            Proč je ti k smíchu můj pláč?

           

            Jsem láska či nenávist snad

            jsem zápor a nebo klad

            nevím, kdo vlastně jsem

            nikdo mi nedal jméno

            mohu jen poradit,

            opusť milého svého.

 

            Radíš mi a kdo jsi nevíš,

             a jen tak se tady, v mém nitru, zjevíš.

           

            Tak dobře, prozradím ti, kdo jsem

            Jsem tvá hrdost, tvůj neohebný hřbet.

             Nedivím se, že mě neznáš, dlouhou dobu jsme se neviděly

            i když jsme spolu dříve navždy býti chtěly.

           

            Naříkala jsi, radilo ti srdce, duše, teď i na mne zbyla řada

            teď na mne zbylo, aby pomohla ti má rada.

 

            Proto radím tobě děvče, radím tobě tady a teď

            přestaň fňukat, utři slzy a hned zmizí ze života šeď.

            Chceš-li se svým milým být,

            musíte nejprve oba spolu navždy chtít žít

           A nezapomeň, lidi, kteří na mne lehce zapomenou

            zanedlouho žalem umírají a lezou po kolenou.

 

---