Šestá kniha (3)

2

 

Jindy jsme vyrazili ke Karlštejnu a ona mě vzala do podzemí, vodila mě bludištěm starých štol. Držela mě za ruku a říkala:

"Víš, kdo to byl Hagen? To byl voják Wehrmachtu. Na konci války se tu chtěl schovat, když ho honili partyzáni. Ale zasypalo ho to, nemohl dopředu ani nazpátek. Brr, čekat na smrt uvězněnej pod zemí, to by byla hrůza, co? Naštěstí mu zbyla nábojnice a mohl se zastřelit. "

Pak jsme přišli k místu, kde se chodby křížily, byla tam studánka a ze stropu visel kus kolejnice. Ona řekla:

"To je Hagenův zvon. Kdo na něj zazvoní, pro toho si přijde Hagenův duch. Vyprávějí se o tom zajímavé pověsti. V šedesátých letech sem přišli dva trempové pro vodu. Jeden z legrace zazvonil. Ten druhý vzal nohy na ramena a stihl vyběhnout ven. Ale toho, který zvonil, už nikdy nikdo neviděl. Jenom druhý den našli studánku zakalenou do ruda a vedle ní bajonet s nápisem Hans Hagen."

A zvedla ze země kus železa a začala mlátit do kolejnice a křičet:

"Hagene, pojď si pro nás!"

---

Doběhla mě v Srbsku na nádraží. A řekla:

"Dám si někde panáka, pojď se mnou, něco ti vysvětlím."

A šli jsme do restaurace v hotelu na druhém břehu Berounky a ona pravila:

"Jsi uťáplík a posera a budeš uťáplík a posera, jestli nepřestaneš věřit na pověry. Sbíráš bylinky, nejíš maso a věříš všemu, co ti kdo nakuká. Na štědrej den ti doma nesmí viset prádlo, protože jinak by ti někdo do roka umřel. Ale to právě nikam nevede, takhle to nikam nedotáhneš. Viděl jsi to přeci sám. Dneska jsme vyvolali Hagena a stalo se něco? Nestalo. Pověry jsou k ničemu."

A otočila do sebe skleničku s rumem a řekla:

"Já jsem vystudovala matematiku a život beru jako stochastickej proces, jako jednu náhodnou událost za druhou. Ale takové pojetí života není nic pro slabochy, slaboši pohlédnou do chřtánu náhodnosti a bere je závrať. Oni si ty náhodné jevy radši vždycky poskládají tak, aby vypadaly jako osud. Slaboši potřebují, aby všechno, co se stane, mělo smysl a aby to pokud možno vždycky byla odměna nebo trest za předchozí činy."

A pak dodala:

"Abys mě chápal ještě lépe, vem si třeba, co se říká o Heydrichovi. Nasadil si neprávem na hlavu českou korunu a proto zemřel. Chá! Vsadím boty, že se celá ta nesmyslná pověra o české koruně zrodila v nějaké měkké lebce dva měsíce po atentátu. Až umřeš, najdi si v nebi Gabčíka s Kubišem a řekni jim, co se povídá! Počítám, že ti pěkně nafackujou."

A když jsme odcházeli na vlak, ještě pravila:

"Takže aby bylo jasno, největší smůlu přináší pověrčivost. My budeme věřit sami sobě a díky tomu si vyděláme spoustu peněz. Objevila jsem v okolí pár políček, zítra mi pojedeš pomoct se sklizní. Jsi konec konců přes ty bylinky."

 

 

3

 

Jindy zase přišla ke mně domů a řekla:

"Pane jo, toho je. Ještě, že jsi vyházel ty krámy po matce a máme kde sušit. Počkej, jakou si za to koupíš kytaru."

A nebo jindy řekla:

"Pověz mi něco o tom Řekovi, co s ním chodíš hrát do vinárny."

A jindy říkala:

"Co ta děvčata od vás z lidušky? Neříkej mi zase, že tě pořád provokujou, to přeci holky nedělaj, musím to znát, vždyť jsem taky bývala mladá."

---

Jednou seděla u mě v kuchyni a pravila:

"Máme tu spoustu hulení a potřebujeme ho prodat. Dám ti proto lekci z černé magie. Ale nejdřív mi udělej čaj."

A pak řekla:

"Lidi uvěří i největšímu nesmyslu, když jim ho řekneš jako tajemství s prstem na rtech, to mám ověřené, dřív jsem s tím hodně experimentovala. Chce to jenom přemýšlet a kalkulovat a pak vypustit do éteru tu pravou formuli."

A chvíli přemýšlela, pak se dala do divokého smíchu a nakonec pravila:

"Co se týče božské esence, budeme samozřejmě strouhat násadu od smetáku, madony by byla škoda. Radši ji schovej, jednou ji výhodně prodáme."

Pak jsme pili čaj, večer blaženě plynul a ona řekla:

"Jsme to ale kurvy proradný, viď? Jako bychom to všechno nedělali jenom pro prachy."

A po chvíli zase pravila:

"Kdepak, na světě je krásně, když znáš základní principy. Lidé pro tebe udělají cokoliv, když si budou myslet, že to dělají pro sebe. Což mi připomíná, že bych tu dneska mohla přespat."

 

 

4

 

Roky běžely a ona říkala:

"Jako prasata v žitě si žijeme, hlavně se dál chovej jako uťáplík, nos pořád tu hroznou bundu a o mně ani slovo."

A vyptávala se mě na známé z vinárny, kde jsem hrál, a na děvčata z hudební školy, kde jsem učil, až jednoho dne řekla:

"Brzy si uděláme výlet do jižních Čech."

---

A bylo poledne a horko, že se dělaly mžitky před očima, a ona pravila:

"Zase se někde loudáš a sbíráš si ty svý bobule. Podívej se támhle, vidíš to co já?"

A viděli jsme velké pole s kukuřicí a po té kukuřici k nám jako po vodní hladině plula rakev. A volala za mnou:

"Vrať se, ty blázne, tu rakev nesou funebráci, jenom nejsou vidět."

A za zatáčkou skutečně stálo černé auto a z kukuřice za chvíli skutečně vyplula truhla nadnášená dvěma muži, z nichž stříkal pot do všech stran.

A ona se dala do smíchu, pak na rakev zabušila a hlasem, který snad musel být slyšet i v záhrobí, křičela:

"Vstávej hlupáku, vzbuď se! Tady pánům by se značně ulevilo, kdyby ses' trochu nadlehčil!

A šli jsme dál a za další zatáčkou stála pro změnu policejní auta, byl tam zmatek a pobíhalo tam mnoho lidí a na mezi u cesty seděl muž, svíral myslivecký klobouk a díval se do země. A ona pravila:

"Pane Jeřábek, jste to vy?"

A muž pozvedl hlavu a z úpění, které vydával, jsme pochytili jen slova: paní profesorko, strašné neštěstí, pět let natvrdo, taková hrozná neuvěřitelná náhoda. A ona řekla:

"Jakápak náhoda, pane Jeřábek, to je osud."

pokračování 14. srpna

---