Šestá kniha (4)

5

 

Byla zima, seděla u mě doma, já jsem vařil čaj a ona pravila:

"Ty se mě bojíš ale taky mě obdivuješ, nedokážeš se mě zbavit ale rád bys', to já vím a to já se ti ani nedivím, vždyť já jsem pěkná potvora, vždyť se podívej, co jsem z tebe udělala. Pod postelí máš ukradenou madonu, skříně jsou plný marihuany a jak je to s holkama, to už jsi taky pochopil. Ale neboj se, brzy si ode mě odpočineš, půjdeš si za mě pěkně sednout. Po městě už se ledacos vypráví."

A pak řekla:

"A vlastně si za to můžeš sám, snažila jsem se tě něco naučit, něco ti ukázat, ale kdepak, všechno marný. Jenom se podívej, co děláš, žehlíš utěrky a kapesníky, protože zítra jsou Vánoce a podle pověry nesmí viset prádlo, jinak že někdo umře. To jo, na to ty věříš, ale že jsem tě celou tu dobu okrádala, že jsem ti házela jenom drobky pod stůl, to ti je jedno."

A pak ještě pravila:

"Ale co, takovýho bábovku jako seš ty já jsem potřebovala a díky tomu, jakej jsi uťáplík, jsem si vydělala pěkný peníze a nikdo mi nikdy nic nedokáže. Ty už seš mi k ničemu, po Vánocích napíšu dopis na policajty a nebo jen tak vyšlu informaci mezi lidi, ona už se dostane ke správnejm uším."

A po chvíli řekla:

"Ten čaj mi ale vůbec neudělal dobře, je mi blbě, radši půjdu domů, snad to venku rozdejchám."

A já jsem řekl:

"Jen běž ty černokněžnice, daleko nedojdeš, já jsem tě otrávil."

A ona se zastavila ve dveřích a pravila:

"Ty troubo, tos' tomu dal, čekám s tebou dítě."

 

 III.

 

1

 

Nebe nad Tebou je dnes jasné, na východě tmavne a křižují ho zlaté čmouhy. Každý musí cítit, že se schyluje k velikému mystériu, že se chystají nějaké čáry. Zase budou noci nejdelší, zase pohlédneme do Vánoc jako do zrcadla, zase se žíly hluboko v Tobě rozžhaví do ruda a Ty budeš vzdychat s výlevy barokního magmatu.

Tehdy byly Vánoce ze dveřmi zrovna jako dnes. Dnes se vracím do L., ale tehdy jsem naopak přijel z L. do Prahy. Vystoupil jsem na Smíchově a jakoby naposled se ohlédl k Tobě, tam kde byl na jihozápadním obzoru vidět Cukrák a Brdy a kdesi za nimi leželo rodné město L. Pak mě nadlouho pohltilo podzemí.

Nejprve ovšem metro. Zaběhl jsem na toalety a nápis v kabině mě varoval jasně - od Berouna táhnou mraky, vyser se a táhni taky - ale utéct, to já už nemohl, já musel vyhledat svého vzdáleného starého strýce, zabydlet zatuchlý pokoj v jeho bytě a nazítří (ano, takhle hloupě před Vánocemi) nastoupit do zaměstnání v podniku, který razil kanalizační stoky - jako lamač, jako krtek pražského podzemí.

To se také stalo, další den ráno mi v jedné štole pod Barrandovem dali do rukou sbíječku a já poznal, jak urputně se jí brání prvohorní vápenec, a hned mi došlo, že mě čekají krušné roky. Ale tehdy, to dopoledne prvního dne, to mě to ještě neděsilo, šel jsem pod zem s velkým srdcem a lehkou myslí.

Mohl jsem si totiž představovat několik méně zbabělých profesorů na gymnáziu v L., jak si pokradmu sdělují, že jsem udělal něco, k čemu oni nikdy nenajdou odvahu a že celé to mé vyloučení je velká hanebnost - a to byla věru představa, která dodává sílu.

Ale hlavně jsem si mohl představovat Tamaru, svoji profesorku, jak jí říkají, že to JÁ jsem své jméno připojil pod jiná jména a že to bylo MÉ jméno, které svobodné rádiové vlny roznesly od západu k východu po celé české kotlině. A představoval jsem si Tamaru, jak se mlčky zvedá ze židle a utíká ven ze sborovny a kvůli téhle představě bych byl klidně strávil v podzemí celý život.

To dopoledne prvního dne jsem se také poprvé začal dotýkat Tebe, sáhl jsem si na Tvé kosti a rýpal se ve Tvé tkáni, ale tehdy jsem ještě nechápal, že to má nějaký vnitřní smysl, neboť tehdy jsem měl hlavu plnou různých škádlivých nadějí, pohříchu světských.

Pak přišlo poledne a my jsme vylezli na povrch a ve vytopené maringotce obědvali a vedli řeči. A Milan Jeřábek, jeden z mých nových spolupracovníků, potáhl z cigarety a řekl:

"Nech na hlavě, chlapče, pěkný hovno disident, pěkný hovno protistátní činnost, regulérní úchyla jsi a proto tě taky ze školy vylili. Já znám totiž v L. tvou profesorku Tamaru Maternovou a ta mi řekla všechno. Jsi prcačkář a teď ti to dáme sežrat."

A já jsem pochopil, že jsem sestoupil nejen do podzemí, ale také do pekla.

 

 

2

 

Sedím v autobuse a rád bych řekl, že se vracím domů, ale není to pravda. V L. už dávno žádný domov nemám, rychle tam na mě zapomněli a já se raději nepřipomínal, nemám tam nikoho. Vracím se tam jen kvůli Tobě: TY už MĚ dávno vlastníš a teď si JÁ jedu konečně přivlastnit TEBE.

První rok pod zemí byl strašný. Tamara mě zradila - bůhví, co ji k tomu vedlo a kdo všechno zatím stál, odpustil jsem jí, neboť jí se nedalo neodpustit - ale snažil jsem se zapomenout. Jeřábek se stal mým největším nepřítelem, intrikoval proti mně, jak jen to šlo. Protože měl chalupu někde u Blatné a skoro každé pondělí odtamtud přivezl nějakou zvěřinu a rozdával ji, šli všichni za ním.

Dělal jsem tu nejhorší práci a dělal jsem ji mlčky a skoro bez pomoci. Zápasil jsem marně s tekutými písky, prorážel jsem se do starých stok a nechával se splachovat vodou plnou nafouklých potkanů, sraček, vložek a šprcek. Když se někde nesmělo střílet a bylo třeba razit ručně, nasadili mě.

Z práce jsem jezdil do své zatuchlé nory, tam se svalil na postel a spal. Také soboty jsem prospal a nabíral tak nové síly. Pouze v neděli jsem našel nějakou lepší restauraci, a protože jsem byl čerstvě plnoletý a paradoxně jsem měl hodně peněz a nevěděl co s nimi, zaplavil jsem své útroby nějakým drahým chlastem, abych už odpoledne - zase ve své posteli a za úpěnlivých výčitek svého strýce - usnul.

Jediným pevným bodem v mé budoucnosti byla vojna. Blížila se neodvratně a já nevěděl, co je pro mě v tomto směru připraveno, mám-li se bát či těšit, zda si polepším nebo pohorším. Stala se ale věc, kvůli které jsem už nikdy na vojnu nemusel a kvůli které jsem nakonec nadlouho nemusel ani do práce. Dnes vím, že jsi to zařídila Ty.

Jedno listopadové úterý jsem se na čelbě sklonil k podlaze, abych nabral do troků forotu, a Ty jsi na mě ze stropu poslala kus skály, ani to nebolelo. Že ta nehoda měla rituální podstatu, totiž že jsem Tě poprvé skropil krví, a že to bylo v hlubokém magickém smyslu nezbytné pro přijetí, to jsem pochopil až později.

A v té době se stalo ještě něco. Zatímco já ležel v nemocnici, Ty jsi si po letech užila pořádný orgasmus, pravdaže s hlubokým osvobozujícím výdechem na závěr. Všechno tak nějak začalo mít smysl a Ty jsi se zase mohla těšit na to, co přijde. A já to konec konců také neměl nejhorší, z nemocnice mě pustili na Vánoce do úplně jiných poměrů a já měl před sebou půl roku bez práce a zbytek života s lehkou epilepsií.

Byly to zlaté časy. Poflakoval jsem se po Praze, vysedával v kavárnách a četl si. Jednou jsem objevil kavárnu U Peruna, byla prázdná, jen v rohu hrál někdo na klavír. Sedl jsem si ke stolku u okna a dal se do čtení.

Muž od piana se po chvíli zvedl, přiklopil klaviaturu víkem a přistoupil ke mně.

"Copak to čtete?"

Ukázal jsem mu knihu, on se usmál a řekl:

"Je šest knih a ty má smysl si přečíst. Všechny ostatní knihy jen dokola opakují to, co bylo řečeno v těch šesti."

A než zmizel, vyjmenoval mi šestero knih, které mě dovedly k Tobě, a já dnes vím, že jsem na toho muže nenarazil náhodou, ale že jsi mi ho poslala Ty.

pokračování 17. srpna

 

---