Šestá kniha (5)

3

 

Časy se tedy změnily, ale to Ty víš nejlíp sama. Ledacos se vysvětlilo ohledně mé minulosti a pro mnohé jsem začal být jako dnešní hrdina nepřijatelný ještě víc než jako včerejší zvrácenec. Rodiče mě rehabilitovali co devianta a ihned zase zavrhli co nedouka, který si odmítá dokončit vzdělání.

Ale já jsem z těch šesti knih nasál zvláštní moudrost, už nikdy jsem pak nepocítil potřebu dodělat si gymnázium a pokračovat ve studiích, zato jsem opouštěl Prahu a přicházel k Tobě, Ty jsi byla tím, kvůli čemu jsem se sápal na rozhledny a kvůli čemu jsem se dotýkal skal a rozbíhal ze strání - to už jsem Tě ale začal vnímat jinak než obyčejný výletník nebo turista, začal jsem Tě zbožňovat jako ženu, jako kdysi Tamaru, a pomalu jsem přicházel na to, jak se Tě zmocnit, jak Tě uchopit, jak Tě sevřít, jak Tě prožít.

A pochopil jsem, že se v Tobě dá číst a že se Ti dá naslouchat, ale ne očima, ne ušima, ne srdcem a ne hlavou - ale nějak jinak, jiným orgánem, nějakou strukturou v mozku, která se vyvíjí po generace a odpradávna a kterou v sobě musím oživit. Ale to oživování, to mi zatím nešlo. Zdálo se mi, že Tě musím ještě víc skropit krví a víc pocákat potem, a proto jsem se vrátil razit kanály.

Znovu jsem pracoval v podzemí, znovu se oddával temnému a tvrdému rituálu, znovu můj život závisel na přízni sil a mocností - a především na Tvé přízni.

Také na mé pracoviště už pronikly zvěsti o mé skutečné minulosti, někdo se mi omluvil, někdo sklopil oči, když mě míjel. O těžkou práci jsem teď skoro nezavadil. Zato o Jeřábkovi se začalo šířit, že prý není normální, že s ním někdo jel do Karlových Varů a on prý že se sexuálně vzrušil pokaždé, když na silnici leželo přejeté zvíře.

Jednoho dne se u nás pod zemí objevil cizí člověk. Přišel měřit prašnost ovzduší, což se jednou za čas musí, a já v něm poznal toho pianistu od Peruna. Hned mě napadlo - to je on, to on mi poradí, jak se dál přibližovat k Tobě - ale než jsem ho stačil oslovit, byl se svou prací hotov a odešel. Jakou příležitost jsem to propásl! Přesto jsem měl pocit, že on mě také poznal a to mi dávalo naději, že se brzy znovu objeví.

Trvalo to sice dlouho, snad půl roku, ale skutečně se objevil. Vrtali jsem zrovna na čelbě, když mi někdo zaklepal na rameno. Trochu jsem se lekl, vypnul jsem vrtačku, sundal si sluchátka a otočil se. Byl to on, pianista, smál se na mě - a v tom úsměvu byla moudrost věků.

"Zdařbůh pánové, sháním inteligentního pomocníka pro práci na povrchu."

Sláva bohu, to Ty jsi mě v tom nenechala, to Ty jsi mi ho zase poslala!

Ale v tu chvíli se odněkud ze tmy vynořil Jeřábek a řekl, že on by šel, a dohoda byla rázem sjednána.

 

 

4

 

Za chvíli vystoupím v L., ve svém rodném městě, bude to poprvé po mnoha letech a bude to kvůli Tobě. První hvězdy už posvítily na všechen ten adventní mumraj a mé vzpomínání pomalu vplouvá do přítomnosti.

Příhodě s Jeřábkem jsem dodal jediné vysvětlení - musím za Tebou jít sám, teď už mi nikdo nepomůže. Opustil jsem zaměstnání městského krtka a poflakoval se jako převozník na Kampě nebo jako prodavač matrjošek na Malé Straně. Také jsem leštil ohromné krystaly z uralského podzemí v jednom krámě na Starém Městě, ale ať jsem dělal cokoli, nebyl jsem méně bezradný. Po pár letech jsem musel uznat, že Ty jsi stále stejně nedosažitelná a že někde dělám chybu. Nemohl jsem se pohnout z místa.

V záchvěvech té bezradnosti jsem jednoho dne přijel na Jungmannovo náměstí a vstoupil do budovy františkánské provincie svatého Václava. Stal jsem se laickým bratrem v Ordo Fratrum Minorum. Nehledal jsem Boha, neboť jsem dávno měl Tebe, svou Bohyni, a bylo to tedy ode mě velké pokrytectví. Přesto to bylo k něčemu dobré.

Jednou přišla řeč na to, že kostel na Makové nedaleko L. je už léta opuštěný, a někdo navrhl, abych tam odešel poustevničit a o kostel se staral. Nejprve jsem odmítl, městu L. jsem se vyhýbal jako čert kříži, ale pak mi konečně došlo, že právě má nechuť k návratu do L. je to, co mi brání dostat se k Tobě, co nám posud stojí v cestě.

Bylo to jasné jako facka. Mám-li s Tebou obcovat, musí se to stát tam, kde jsem se narodil, kde jsem se naučil mluvit a myslet, kde jsem z Tebe vstřebal pověry a příběhy. Neexistují žádné výmluvy, aspoň malý návrat do L. je nutný, bude to nezbytná očistná lázeň před naším spojením.

A vida, máš mě tu, vystoupil jsem z autobusu a nalokal se čerstvého vzduchu, L. se úžasně změnilo, ale já to ani nestačím vnímat, spěchám k náměstí, abych si tam v některém hotelu zajistil nocleh.

Pak mě osloví vysoký člověk, má řecké rysy ve tváři a nabízí mi marihuanu - vzpomenu si na svou minulost pražského kupčíka, tehdy jsem kouřil denně - takže ano, vlastně se dnes hulení hodí, koupím si jednu cigaretu a než dojdu na náměstí, tak ji spálím.

A vzápětí cítím, že tohle je síla a že jsem to asi přehnal, ale nedá se nic dělat, jdu dál, náměstí je opuštěné - ale vlastně ne, u kostela přeci jen někdo je, je to žena, leží na dlažbě a tiše chroptí.

Běžím k ní, vypadá to na infarkt nebo nějakou nevolnost, kleknu si a zkouším stabilizovanou polohu, ale jak uchopím hlavu a otočím s ní, ozve se divný zvuk a žena vydechne naposledy - byl jsem to já nebo ne, kdo ji zabil, těžko říct - ale jedno vím a Ty to víš také - a ví to vlastně úplně každý - ta strnulá tvář patří Tamaře.

 

 

5

 

Tak a je to, kráčím k Makové a v záhybech své hnědé kutny schovávám klíče od sakrální stavby i pověření pražského provinciála. Občas zazvoním na mosazný zvonec a potkám-li chodce, z dálky volám "mír, pokoj, úsměv" a tvářím se jako prosťáček boží, ale nejsem jím, protože konečně rozmlouvám s Tebou a vidím, co nikdo jiný neuvidí, i kdyby se rozhlížel bůhvíjak pozorně.

Včera jsem obětoval Tamaru a Ty jsi mě přijala, nic už nám nestojí v cestě. Je štědrý den a pro to, co se stane dnes večer, nemám slov. Došel jsem na konec cesty a odměnou mi bude velkolepá spirituální soulož. Však i Ty jsi celá rozpálená a vzrušeně se nadechuješ.

Barokní magma, ten pozdrav Tvých žhnoucích útrob, tryská ze země a v rudých plamenech dosahuje až k nebi. Kam se podívám, tam vidím: hory jsou Tvé prsy, vody jsou Tvé šťávy. Zde, co jsou boží muka, šla smrt a zde je v zemi uložen hrnec s penězi. Nenápadný kámen u cesty byl opracován už v době bronzové, leží zde a přežil všech dvacet říší, aniž by ho kdo otočil a objevil velké tajemství. Vidím, po které silnici ujížděla černá sanitka se svou obětí a v kterých místech se unesený ubožák podělal strachy.

Vidím všechny hroby a všechny zakopané knihy, vidím, kde viseli oběšenci a vidím všechna místa, kde se kdy smilnilo. Nestačím se divit. Ale co je to proti směsici nápěvů, přináší mi ji vítr a rozeznávám v ní melodie hérojských eposů i pokojné Rybovy koledy.

Sto let přede mnou šel po této cestě farář od umírající souchotinářky, byl ji zaopatřovat a když vykázal příbuzné ze světnice, stačil ji ještě znásilnit - to všechno z Tebe vyčtu, mám ty příběhy jako na dlani.

A když nyní odbočím vpravo, dojdu k dobře schované, zapomenuté chatě, stojí před ní rezavá kára a ve dveřích tam leží skvěle vypreparovaná lidská kostra, vím kdo to je, ale teď není čas se tím zabývat.

Teď musím po cestě nahoru ke svému chrámu, už ho mám na dosah a vidím, že hlavní svatyní stoupá vzhůru do vesmíru vertikála, úžasná světelná osa kolem níž se dnes v noci zatočí celá česká krajina.

 

lobos, 3. 8. 2006 v L.

---