Zatoulané ovce žere tma

Volá na své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají. (J 10, 3-5)

Když otevřela oči do bledého medu půlnočního svitu měsíce v úplňku, stál nad ní. Světlo s řídce rozsetými, jen jakoby popaměti, letci smítek prachu značenými provazy potíralo místnost, jak pavučinkou křižáků, a jen v něm, jak tam stál, ta vlákna stříbra z Měsíce houstla a pomalu se tlačila prostorem. Měl oči Krista. Díval se a žehnal a v té scenérii musela zatančit každá ta prašná smítka, protože na chvíli všechny úžasem zastavily pád. Pomalu pokrčil hlavou, ale oči dále stály v jejích, jen víčka je jednou pozřela, než se otočil a vykročil ke dveřím. Sedla si na postel, přehlédla kavalce spících sester, které zakutané v pokrývkách dosyta upíjely snění; vždyť dříve než vyjde slunce musejí stát na modlitbě s jménem božím v ústech – k snídani. Jen tak málo tu toho bylo, řada postelí a těl, okna a dveře, kterými se mihl jen jako stín, jestli jich světlo může mít, jako závaží kyvadla, jako motýl, když roztáhne křídla jak jen to jde, a teď všechno strne a čeká, a ty perutě protnou vzduch a motýl jako by skákal z místa na místo prostorem, dírami červotočů. Vstala z postele a více pro zvyk, protože úmyslu neměla, vklouzla do měkkých botek a šla za těma očima, které tak dobře znala z obrazu v jejich kostele, kde Kristus na kříži právě v tu chvíli spíše víc soucítil s ní, než aby doopravdy trpěl jen pro sebe. Šla za očima, které teď tak sváděly, když zároveň připomínaly to dávno mrtvé, lásku i žal, oboje v jeho náručí, u Jana. Musela jít. Vlastně se hnala, protože zmizel ve dveřích a z nich přišel strach, že už jej nespatří, že ztratí cosi, co ještě neměla, a tak vyběhla na chodbu, aby zakopla o vlastní nohu než o něco jiného a ležela před ním. Skláněl se nad ní, byl modrý, usmíval se a hladil ji světlem. Z nosu jí do prachu ukápla první kapka krve a těch pár všudypřítomných barev vybledlo ještě víc a vše se změnilo, když se tak okolí propadlo do sebe; on zase běžel, jako ten motýl, a chodba se i s ním ztrácela v mlze. Když Jan umíral, řekl, že se vrátí. „Vždyť proboha, prolásku musí být s ní.“ Řekl, že nebude sama, že zůstanou spolu – navždy, že přijde zpět, protože jinak to není možné. Přijde a třeba ji odvede s sebou, a tak budou spolu. Spolu. Teď to vše slyšela, když běžela dál, už jen mlhou; tedy museli vyjít těmi velkými dveřmi z kláštera, protože všude byla jen tráva a na ní jinovatka a několik kroků před ní on. Motýlí chůzí klouzal dál, ona běžela za ním, ale tu jí něco tak tajně pošeptalo o očích jiných, těch kozlích, o těch z obrazu v kostele naproti Kristu. Bála se, že otočí-li se její průvodce, pastýř?, spatří i rohy a pařáty ochotné spoutat ji do ohně pekla. Nevěděla, kdo z těch tří vede ji dál. Nevěřila. A v tu chvíli se zachvěl a zastavil, otočil se a se sepjatýma rukama klesl na kolena. Ale … snad naposled žadonil o víru, litoval její zrady … anebo prosil za své odpuštění? Svěsil hlavu a ona jak křičela a hlavu si držela v rukou byla krev všude, v očích i dlaních, ve vlasech a on zmizel a motýl naposled mávl křídly. Mlha řvala. Trhala prostor a vítr přitiskl jinovatkou zkřehlou trávu k zemi a ní jako by dul zevnitř. Mlha řvala a vítr v zubech odnesl všechno. Ztrhl jí šaty a znásilňoval každý úd. Tisíckrát se zvedala, utíkala snad roky a křičela s větrem. Běžela, aby nikam neunikla a hledala. A nikde nebylo ničeho, protože odvedl ji jak slíbil. A pak je našla, bušila do nich, bušila do dveří kláštera, ale ty zavřené netečně mlčely, ne a ne otevřít ústa a vdechnout ji do tepla a nicota dál přejížděla prstem po čirém skle. Bušila silně a drásala dřevo, ve kterém zůstaly nehty a rozbíjela hlavou kovové tepání a pak už nebylo nic. Ráno ji našli. Byla vyzáblá a ošlehaná, sivá jak popel. Okolo krve a třísek a nehtů a cárů masa. Visela mrtvá na vnitřní straně dveří, uvnitř kláštera.

---