Vykoupení

Nechápala nic. Nevěděla jak se to stalo a pořád nebyla schopná přijmout ten prostý fakt. Prostý a bolestivý. Byla mladá a měla právo být šťastná, ale osud ji přichystal to nejhorší co jen mohl vymyslet. Zkázu jejího života, která přišla bez varování, a tak najednou. Věděla, že musí jít dále, ale každý krok byl pro ní bolestivý. Netušila jak pokračovat v tom co načala. Měla pocit, že se vše zastavilo a s tím i ona. Jako by stála na rušné ulici, kde davy lidí proudí všemi směry a ona stojí mezi nimi. Dotýkají se jí, když ji míjejí a sem tam do ní i narazí. Jednou silněji jindy slaběji, ale narazí. Ona to však nevnímá. Necítí nic než jen bolest, která vychází z jejího srdce a duše. Bolest, která ji drží na jednom místě a nedovolí ji se pohnout. Jediné co se stále valí je proud jejích slz, které se jí jen zřídka podaří zastavit. Krásné vzpomínky kalí černá realita, která je začátkem konce. Opět, jako už tolikrát šla tou šedou chodbou, ale dnes ji připadala ještě tmavší. Není divu. Celý svět ji připadal pochmurný, a to i když jarní slunce rozdávalo své bohatství v podobě zlatých paprsků. Všude proudily davy lidí a ona byla mezi nimi uvězněná ve své bolesti a vzpomínkách. Dění vnímala jen podvědomě a nohy se střídaly po paměti. Ani její krásné oči nemohly změnit ten výraz, který měla ve tváři. Za několik dní zastárla tak, jak by se ji to nepodařilo za několik let. Došla na místo, kde sedávaly, když měly přestávku. Její oči spočinuly na místě, které bylo jejich oblíbené. Několik stolů tvořící balkón atria školy. Pár metrů čtverečných a tolik vzpomínek. Chvilky radosti z úspěšných zkoušek a písemek, místo setkání a letmých polibků a také kouty strachu z neúspěchu. To vše tvořilo toto místo. Stála u schodů  pozorovala ono místo. Pozorovala lidi, kteří tam seděli a povídali si o všem možném. Viděla v jejích tvářích strach, radost, lásku, štěstí a život. Najednou měla pocit, že známý hlas volá její jméno. Byla si skoro jistá, že jí volá ta co ji tolik postrádá. Rychle se otočila, ale za ní stáli jen samí cizí lidé. Ani jedná tvář ji nepatřila a ten hlas vycházel jen z jejího srdce. Pomyslela si: "Slyším tvůj smích, ale ty tu nejsi." Sklonila hlavu a zavřela víčka, aby potlačila slzy, které se pokoušely proniknout na její mladou a tak utrápenou tvář. Jen moment tak stála a už to tu bylo zase. Už zase to viděla. Znovu zažívala ten den, kdy přišla o všechno pro co žila. Nechtěla si znovu vše vybavit, ale tam uvnitř něco rozhodlo jinak. Opět viděla ten krásný den, který měl být jen jejich. Chystaly se spolu na místo, kde už byly tolikrát. Vidí znovu její usměv, který jí ráno vítal. Každý detail toho dne se vybavuje tak zřetelně a silně. Nakládají poslední věci, ještě batohy a kufr auta se může zavřít. Typická hádka, kdo bude řídit je tady. Spousta srandy a dobíraní se navzájem. Padají nesmyslné argumenty. Nakonec ustupuje a nechávají řídit.Teď se ptá proč se tak jednoduše vzdala. S úsměvem si sedá vedle ní a ještě jí políbí. Při vzpomínce polibku jí celým tělem projede chlad. Takový chlad, který nosí smrt. Dlouhý, něžný, krásný a vzrušující polibek. Bohužel byl poslední. Další fakt, který jí zabolí a ona se musí přidržet zábradlí. Startují motor, pouštějí rádio a vyjíždějí směr cíl. Ještě stále šťastné a spolu. Míjejí domy a ulice až nakonec opustí město. Jedou tam, kde to obě znají a milují. Jedou s tou co milují. Zrovna hrála jejich písnička. Ta na, kterou poprvé spolu tancovaly, ta která doprovázela jejich první polibek a nechyběla ani u prvního milování. Zrovna ona, když se na ně řítil ten tereňák. Někdo přecenil své síly a sjel do proti směru. Už se nedalo nic dělat. Přišlo to příliš rychle a ona strhla volant na pravou stranu."Proč na pravou?" Znovu se ptá. To však nestačilo. Nestačilo to pro obě. Když tachometr ukazoval 70, přišel obrovský náraz a po něm tma a ticho. Jen krátké ticho pro ni a nekonečné ticho pro její lásku. Otevřela oči a ucítila jak jí proužek krve stéká po tváři. Chtěla se pohnout, ale šlo to jen těžko. Volala její jméno, ale odezvy se jí nedostalo. Kousek otočila hlavu a spatřila svůj poklad, který hyzdila spousta krve. Ruka jí přitom nárazu spadla z volantu mezi sedadla. Ležela tam a ani trochu se nepohnula. Tak samo jako její celé tělo bezvládně spočinula tam, kde ji náraz donutil a v čem bezpečnostní pásy nezabránily.S těží uchopila její ruku a stále volala její jméno. Ani náznak života. Stále volala její jméno.Nic. Propukla v pláč a nakonec upadlo do bezvědomí. Celá událost ji připomněla jak moc milovala a jak rychle ztratila. Sama sebe se ptala proč. "Proč ona a ne já?" Kladla sama sobě stále dokola tuto otázku. Ale nikdo nedokázal odpovědět. Měla v sobě spoustu lítosti a nenávisti. Nenávisti k tomu, kdo rozhodl o tom, že ona budě žít, ale její poklad ji bude odebrán. Už nezvládala sama sebe a její bolest se proměnila v obrovskou zlost, která se drala ven. Poznámky z poslední přednášky, které ještě stále třímala v náručí rozhodila z balkonu a ony pomalu plachtily vzduchem až dopadly na studenou podlahu. "Jakou cenu má něco budovat když není pro koho?" Pomyslela si a se slzami v očích utekla z těchto míst. Utíkala, ale nevěděla kam. Stále jen běžela a přes slzy nedokázala rozeznat své okolí. Neviděla co je kolem ní a netušila ani směr, kterým se řítí. Najednou uslyšela pískot brzdících gum a varovný cinkot tramvaje. Bylo to také to poslední co slyšela.