Téma

Dávám to sem z Totemu, kde to najdete v reader friendlier versi: http://www.totem.cz/enda.php?a=123755

Téma V povídce Při stavbě čínské zdi vypráví Kafka o životě v provincii, která je příliš vzdálená, než aby žila v současnosti. Zprávy, které se tam dostanou jsou většinou několik desítek let staré a lid uctívá císaře, který už jinde žije jen v písních. Když jednou ročně císařský vyslanec kontroluje stav země, tamní lid mu nevěří, neboť se odvolává na císaře, jehož jméno nikdo nezná. Vypravěč vzpomíná, jak kdysi v jedné sousední zemi, přesto však vzdálené, vypuklo povstání. Zprávu o tom do vsi přinesl žebrák, který donesl povstalecký leták. Po přečtení letáku žebráka vyhodili a „všichni se rozešli, přímo vyběhli ven do krásného dne“. Stalo se tak proto, že sousední lid mluvil jazykem, který byl blízký archaické formě jazyka jejich – bylo to tedy jasné: třebaže na žebrákovi bylo znát, jak strašné věci prožil, věc se musela stát již hodně dávno. „Takto jsme u nás svolni opomíjet současnost,“ uzavírá Kafka.
Toto je však jen malá část příběhu čínské zdi a jejího lidu, příběhu, který má i dnes co hodně co říci. Zaujala mě ta dobrovolná hluchota, trochu podobná zdi Pinka Floyda: There’ll be no more aaaaaaah, but you may feel a little sick; Comfortably numb. Líbí se mi slovo „svolni“ – není to z donucení, je to rozhodnutí; je v tom i cosi svůdného. Není to ani z nevědomosti, lid vidí, že „žebrák prožil“, přesto dá větší váhu jazyku letáku než tváři žebráka. Jsou příjemně otupělí, ve své tuposti jsou neotřesitelní, nelze s nimi pohnout.
Tento rozměr v Kafkově díle oslovil Karla Kosíka, podle kterého je dvacáté století stoletím Markéty Samsové, kterou neotřese ani proměna jejího bratra, ani jeho smrt. Osobnost Markéty Samsové je popřením tragičnosti – chce mít svůj klid, aby mohla růst:

„A tímto klidem neotřese naprosto nic, ani smrt: smrt ztratila svou otřesnou moc, je bezmocná proti zaběhanému, běžnému klidu, kterému lidi propadají. Markéta Samsová zosobňuje tento neotřesitelný „klid“ moderní doby, kterou nic nevyvede z míry a proto kráčí ke svému cíli – přes mrtvoly. Mladý organismus Markéty Samsové, toto bujné, výbojné a bující mládí setřásá ze sebe všechno, co by mohlo jeho nezadržitelný růst ohrozit, setřásá také smrt bratrovu a není nic, naprosto nic, co by tímto růstem a bujením mohlo otřást. Ničím neotřeseni, žádnou smrtí neotřesitelní, kráčejí pozůstalí po mertvém Gregoru Samsovi dále, jsou i po smrti bratra a syna zcela zaujati „výhledy do budoucnosti“ („Aussichten für die Zukunft“), které jsou, jak se nyní po smrti syna a bratra ukazuje „velmi výhodné a zvláště pro pozdější dobu velmi slibné“.

Dnes, v době globalizace, okamžitého planetárního putování obrazů, nebo spíše jejich závodění a soutěžení o naši pozornost, se často mluví o tom, že je konec čínským zdím, žijeme v jednom světě. Lid je neustále rozechvíván a kdyby s ním mělo hýbat vše, co se tváří naléhavě – ať právem, či neprávem – musel by se každý z nás zhroutit. Vzpomínám si dodnes na obrázek z nějaké encyklopedie pro děti, vedle kterého bylo napsáno, že resonance boří mosty. Malý záchvěv na správné frekvenci může způsobit kolaps obra. Tato asymetrie mě fascinovala. Německý sociolog Niklas Luhmann na pojmu resonance postavil svou teorii komunikace. Podle něj je moderní společnost rozdělena v řadu systémů, mezi které patří i politika a ekonomika. Interakce mezi nimi má podobu nevyzpytatelné resonance. Tak třeba úplatek je malým záchvěvem v systému ekonomie (jde většinou o pakatel), ale dokáže zahýbat systémem politiky. Nevyzpytatelnost je založena na prostém faktu, že síla resonance není přímo úměrná síle vyslaného signálu, ale vyplývá ze schopnosti resonovat, být dostatečně jemný, abych vůbec záchvěv zaslechl. Systémy se tak pohybují mezi póly netečnosti a přecitlivělosti. Mají své čínské zdi, žebráky a letáky.
Vnímejme teď skrze resonanci trochu to, jak mluvíme o klasicích. Jsou to nesmrtelní velikáni, které neohlodal zub času. Klasik je jako dobrý most – přečká války, povodně, revoluce a přitom neztratí nic ze své původnosti. Klasik je jistota v tomto pomíjivém světě, pevný základ vzdělanosti, kultury etc… Právě obraz lapidária mne vždy iritoval, kámen je přeci materiál s téměř nulovou schopností resonance, proto je také tak odolný: je na věčné časy. Dávám přednost dřevu – má vyšší schopnost resonance, ale hlavně jeho resonance je stále ve hře. Může tuto schopnost ztratit, může ji ale také nabýt. Dřevo je zkrátka nejisté, přesto je základem většiny hudebních nástrojů. Myslím, že stejně je to s klasiky – proto se taky čas od času klasik vynoří: jeho dílo, třeba jen jeho část, začalo resonovat, někdo, něco, třeba nějaká událost, jej rozezněla.

***
Předestřel jsem tuto zvukovou metaforu záměrně, neboť myslím, že bychom měli spíše více poslouchat než pozorovat. Dnešní svět je hlavně světem obrazů. To má svoji genezi, kterou - i když spíše básnicky a neobratně než analyticky – přiblížil dnes již řádně kamenný klasik McLuhan. V jeho romanticky eschatologické verzi světa putuje lidstvo od primitivních kmenových společností založených na slovu přes vynález písma a knihtisku k moderní společnosti. McLuhan mluví o kulturách 360ti stupňů a kulturách perspektivy, tedy kulturách sluchových, kde převládá ústní poselství, a kulturách zrakových, ve kterých je základem písmo. Právě v médiu (mluvené slovo nebo písmo ) je nesen vzkaz. Vzkaz písma, mluví o hláskovém písmu, je fragmentace, rozpad. Perspektivy - jejich rozdílnost - jsou pramenem nedorozumění, navíc nás odvrací od celku. Na tom je založena Guttenbergova galaxie, podle které McLuhan pojmenoval svou zásadní knihu.
Jan Sokol v Malé filosofii člověka začíná právě rozdílem mezi zrakem a sluchem. Zrak můžeme vypnout – sluch nikoliv, hluk nás snadno probudí ze spánku. Zrak můžeme odvrátit, snadno jej ošálíme, můžeme se stát narcisty zahleděnými sami do sebe. A konečně, zatímco sledujeme jednu věc, za zády nám může probíhat něco zásadnějšího. Sluch ale funguje jinak, je sice pasivnější, za to je stále ve střehu: slyšíme 360 stupňů 24 hodin denně. Jistě, můžeme si zacpat uši…ale dá to více práce než třeba jen trochu přivřít oči a něco nevidět. Hluboce toto téma rozpracoval Elias Canneti v knize Zaslepení. Hlavní hrdina je „člověk knihy“, vše v jeho životě je orientováno kolem psaní a čtení. Kien, tak se jmenoval, miloval němé a děsili jej slepí – slepota znamená odloučení od knih! Když byl Kien unavený a měl nutkání odvrátit se od své literární práce a vyjít si mezi lidi, měl na to lest – vedl fiktivní rozhovory s oblíbenými literáty své knihovny. Na jeho zavolání přicházeli z knih, usedali vedle něj – „vkládal jim do úst jejich vlastní slova a bojoval tak dlouho za svůj názor, až zmlkli“. Co jiného udělal lid čínské zdi, než že podsunul svůj jazyk těm druhým, aby je umlčel. Ještě jednu věc o Kienovi bych rád zmínil – svou ženu si vzal, protože se věrně starala o jeho knihy. Krátce po svatbě s ní sepsal smlouvu, v které se zavázala k tomu, že u společného stolování bude mlčet. Kien, to především, nechtěl být rušen. Stejně jako Samsovi a lid čínské provincie.

***
Čas od času přemýšlím o obrazu věže ze slonoviny. Proč zrovna tento obraz? Jaké je jeho poselství? Zkusme se na něj podívat skrze smysly. Je to věž, odkud dobře vidíme, ale nic neslyšíme…a nikdo neslyší nás, leda můžeme házet dolů spisky. Nicméně, taková věž nemusí být nutně trestem, může být i ochranou před barbary, kterým nerozumíme a kteří nerozumí nám. Její zdi nás chrání před vřavouzáchvěvy světa - There’ll be no more aaaaaaah!
Já si k tomu obrazu dodávám ještě to, že schodiště může být vystavěno z kamenných knih, z ulovených (přečtených, zařazených, uznaných) klasiků. Čím víc knih, tím výše, tím více nad věcí, tím lepší názory – tím méně otřesů. Je možné, vidíme věci otřesné, ale koneckonců, četli jsme o nich, takže nic nového pod sluncem. Dnes má ale věž také podobu televize a internetu. Víme čím dál více o věcech neuvěřitelných – a zároveň máme pocit, že s tím vším nemůžeme dělat nic; často je to pravda, někdy je to alibismus – tuto čínskou zeď, personal firewall, si musí každý postavit sám.
Znamená to tedy, že máme přestat číst, sledovat zprávy, snažit se o přehled a nadhled? Nikoliv. Ale musíme se ptát sami sebe: jakou hodnotu má teď to, na co hledím, ta informace. K čemu mi to je? Považuji za jistou formu obžerství, neotřesitelného růstu, pokud by to mělo být jenom k dosažení vyšších pater věže. Myslím, že nadhled má smysl jen tehdy, když jde ruku v ruce se schopností resonovat, slyšet co se děje za našimi zády, okolo věže. Nadhled je dobrý, pakliže klíčem k výběru toho, nač hledíme nejsme jen my sami, ale to, co se ozývá okolo nás – a být ve střehu znamená mít schopnost resonance. Informace, vědění, obrazy, hudba, poesie – to vše je k ničemu, pokud včas neslyšíme, o čem má být řeč.
Pokud se tématem stáváme my sami, místo toho, aby tématem byl svět okolo nás.

---