Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
„Ahoj bratříčku. Ráda tě vidím. Vypadáš nevyspale,“ pozdravila ho, sotva se přiblížil ke stolku, kde seděla.
Byla to útulná kavárna, provoněná směsicí orientálních vůní. Chodíval tam rád, sedával u okna, dívaje se na klidné vody Vltavy plné upovídaných lidiček, šlapadel, lodí velkých i docela maličkých jen tak pro dva. Neslyšel hluk velkoměsta, rád pozoroval to lidské hemžení. Dnes tu měl ovšem schůzku s Annou.
„Hmmm. No jo, moc jsem toho nenaspal. A co ty? Co je doma novýho?“ sedaje si, zeptal se unaveně, aby odvedl řeč jiným směrem, než je jeho osoba. Vzápětí si uvědomil, že ani tohle téma není dobré. Neměl svůj den.
„Však víš. Překážím jim tam! Někdy mi připadá, že se chovaj, jako bych tam ani nebyla. Vidím jim to na očích, jak jim sem trnem v oku, nejradši by se mě zbavili. Žijou si jen pro sebe!“
„Takhle nemluv, Anno! Nemám to rád. Taky nás mohli dát do děcáku. Buď ráda, že se na nás nevykašlali. Takovej nevděk si nezasloužej,“ příkře zarazil příval jejích stížností. Věděl, že to tak docela není. Chápal rodiče, že chtěli mít konečně klid na své soukromí. Ostatně soudil, že Anna má na své osamostatnění už věk.
„Pořád se jich zastáváš! Ty s nimi bydlet nemusíš. Máš svůj byt, ale co já? Jsem nevítaným sousedem tam, kde bych měla být doma,“ na čele se jí mihla jako malý blesk vyčítavá vráska. Její velké, melancholické, chladně modré oči na něm prosebně visely. Nikdy v nich neuměl číst. Častokrát se sám sebe ptal, kdo vlastně je - jeho nevlastní sestra. Nerozuměl jí. Moc toho nenamluvila. Měla svůj vlastní svět, ponořený do spousty knih. Jen málo se zajímala o své okolí. Pokud si vzpomíná, neměla nikdy kamarádku, nikoho k sobě nepustila. Jen on měl občas to privilegium, jehož důvod neznal, že mu ukázala střípek své duše. Jinak byl její snový svět uzavřen. Povzdechl si.
„Podívej Anno, pomůže-li ti to, můžeš občas u mě přespat. Teď tam mám volna dost,“ pronesl smířlivě, aby uzavřel tuto záležitost, aniž by tušil, jak je někdy snadné přiblížit se nevědomky peklu. Poslední dny ho vyčerpaly, zahrabán ve svých problémech neměl sílu řešit nekonečný příběh Anniných pocitů křivdy.
Anna se po těch slovech zadívala na šálek kapučína, co měla před sebou. Nechtěla, aby ji prohlédl. Aby viděl, jak se její srdce tetelí štěstím. Opět mu bude moct být nablízku, sice jen kousíček, ale už to je slibný krok. Příjemně vonělo a lákalo bohatou pěnou posypanou skořicí. Dostala neodolatelnou touhu pocítit v ústech jeho nasládlou chuť. Vychutnávala si chvilku částečného vítězství, ve které tajně doufala. Jak dlouho musela čekat, na tuto chvíli, na tento okamžik, kdy pro její záměry dozrál čas! Na vteřinku slastně přivřela víčka, když upíjela ze šálku.
„To je od tebe hezké, můj bratříčku. Děkuji. Už jsi viděl ten nový film s Bradem Pittem? Byly jsme se na něj podívat s Andreou. To je nová kolegyně z práce. Stojí za to,“ dosáhla svého, vycítila potřebu stočit hovor na neutrální, odpočinkové téma, aby povolilo napětí, které mezi nimi neustále cirkulovalo.
Poněkud ho překvapila otázkou. Přišlo mu divné, že by šla s nějakou kolegyní do kina. Anna, která tam, pokud on ví, nikdy nešla, neboť tam na ni bylo mnoho cizích lidí najednou. Ale nechtěl tomu věnovat pozornost, byl jí vděčný za změnu hovoru. Netrkla ho ani nesmyslnost její otázky. Ani on nechodil do kina. V tom si byli podobní.
Písmák