Lásko...

Miluji Tě tak moc, až mi srdce puká...

Ta věta mi v mysli stále září,

řekls to jen jednou a jen to je důkaz,

že i Tvému srdci se cit někdy podaří.

 

Ach, lásko, kde jsou ty doby plné starostí a shonu

kdy děti potřebovali vše a na nás dva párkrát i nezbylo,

kdy dny byly světlé a černá noc se nedostala k nám domů,

mě se tohle všechno moc líbilo...

 

Byla to doba rychlých zážitků a malých obětí,

kdy láska a děti nám pomáhaly žít a vnímat svět.

Co však si dneska počnu bez dětí?

Komu mám však dneska pohádky vyprávět?

 

Najednou je moje náruč chladná a prázdná

nikdo nemá zájem o mou lásku a má objetí;

zvykl sis na svoje pravidla dávná,

děláš jen co chceš a co já?...bez lásky, bez dětí...

 

Nevím, kdy jsi se začal měnit, k nepoznání,

náhle jsi mě začal nevnímat a odmítat.

Zjistila jsem, že už nejsi k mání.

A já Ti chtěla tolik lásky dát...

 

Nechceš ji?... dobře, s tím se nějak smířím,

už nejsem dávno holka naivní,

bojím se jen, že stojaté vody rozvířím

a budem k sobě jenom protivní.

 

Už nechci chladné noci, kdy jsem roztoužená, až mě touha bolí,

už nechci nic, co bereš jen jak okovy.

Vracím Ti lásku – víc už si nikdo nedovolí

odmítat mě a házet střepy citu pod nohy.

 

Nechci se vracet a znovu hladit cestu smutnou,

vždyť ze samého rovnání je jako mlat.

Půjdu vpřed; možná i bez lásky a horkých mužských rukou,

však přátelé a známí mi lásku také mohou dát.

 

 Sám jsi se rozhodl, lásko, sám jsi mě odkopl a ne jednou,

nechtěj, abych se s Tebou zase smála a štěstím zářila.

Všechny naše společné zítřky pro mne blednou,

to všechno jsem už párkrát zažila...


Potom ten pád, to procitnutí dvakrát bolí.

A moje duše?...jak onuce se cítím,

ale má mysl to už nikdy nedovolí – 

teď už se nějak konce dovtípím.

 

Sbohem, lásko, už budem vedle sebe žít jen tak, jak z nouze,

jak přátelé – bez nocí plných milování –

to bylo v době, kdy mladí jsme byli a věřili jsme touze,

že všechno spolu dokážem a budem stále mladí.

 

Sbohem lásko, teď už jen stáří na nás čeká

a taky vnoučata, těm svůj cit také mohu dát,

jistě ho přijmou a mě dnes jen leká

co všechno provedeš v té touze být jen mlád...

 

Že se změníš?...ne, nevěřím tomu a už nechci ani,

už se s Tebou nechci jenom hádat a stále bojovat,

nechci být po ruce a stále k mání.

Chci svůj cit dát těm, co o něj budou stát.

 

Sbohem lásko...

 

 

 

---