Vzpomínky odnesl vítr...

Sedím sama v prázdném pokoji,
stíny se tiše po zdech plíží.
Myslím, že život za nic nestojí.
TY, jsi to co mě tíží.
Vím, že se už nevrátíš,
ale na dveře stále upřeně hledím.
Rána v srdci krvácí,
co mám dělat, nevím.
Všechno tady jsi ty.
Vzduch, vůně, prach i slzy.
Ty jsou mé a přece patří tobě
a to mě nejvíc mrzí.
Všechno mi tě připomíná,
stále mi v uších zní tvůj hlas.
Jen těžko se zapomíná
a dlouho to přetrvá v nás.
Až jednou zmizí trápení,
odvane ho vítr něžných chvil.
A já si možná matně vzpomenu,
kdo mou kdysi milován byl.