Masky stín

Neslyším verše slavíků,

co rozkvétají v záři luny,

Neumím zpívat do noci,

co studánky si šeptají,

Neznám ni sladký požitek,

co rozechvívá srdce struny,

Neslyším kroky žhnoucích dní,

mě protékají potají.

Moje jsou slova smutně snová,

a pod maskou se zkrývá stín,

a ostrý rapír v srdce bodá,

pach krve v záhon kopretin.

Jak postesknou si cestáři,

na pouti kolem světa chrámu

Však k jiným s maskou na tváři,

by neuzřeli tmavou jámu.

Sic tápu v sadu rudých růží,

nepřivoním si nikdy k nim,

mé nohy šlapou do kaluží,

hned další,střídá teskný rým,

Kat sekerou svou tne mou šíji,

já drkotám se zimnicí,

a zvony umíráček bijí,

bych shodil úsměv trpící.

mě nepomohou lékaři,

jen obraz chce ze svého rámu

Však k jiným s maskou na tváři,

by neuzřeli tmavou jámu.

Také svůj úsměv kradu tiše,

jak lupič dukát stříbrný,

až na samé dno,a přece výšše,

než ozvěny mých dalších dní,

Zem pomalu se mění v kámen,

když stromům listí vítr snal,

zamrzá chladem řeky pramen,

a dábel se zas po mě ptal.

Že v nebi světlo zazáří,

kdo šíří tuhle krutou fámu?

Však k jiným s maskou na tváři,

by neuzřeli tmavou jámu.