Tajemná kytara kapitola 6.

Kapitola šestá Námluvy Když Alberto s Elisabet a ostatními dorazili domů, zavřel ji Alberto do jejího pokoje a klíč pečlivě střežil. Okno, kterým předtím vyskočila, bylo nyní hustě zamřížované, jen málo světla pronikalo mřížemi. Elisabet si připadala jako ve vězení a skutečně do toho moc nechybělo. Třikrát denně dostávala vodu a skromné jídlo. Stále čekala, že David přijde, ale nepřicházel. Byla noc, ale Elisabet nespala, seděla na posteli a hleděla do tmy. Z očí jí kanuly slzy. Hlavou se jí honily vzpomínky na Davida, na jeho kytaru a krásný hlas a na jeho polibky. Měsíc byl právě v úplňku a snažil se svým paprskem zasvítit do Elisabetina pokoje. Elisabet před sebou viděla Davidovu kytaru i jeho samotného. Hlava jí smutkem až pukala, na své tváři ještě cítila jeho rty, viděla ty obdivuhodné ruce, které ji objímaly. Ale když sáhla vedle sebe, zjistila, že je to jen přelud. Z Elisabetiných prsou vyšel dlouhý přesmutný vzdech a šeptem mluvila sama k sobě: „Proč? Proč už nepřichází? Nebo mě už nechce? Ach, byl tak okouzlující a teď, teď, že by mě opustil? Pokud nepřijde zítra, tak budu ztracena. Zítra má přijít nějaký voják, kterého si musím vzít a já ho tak nechci. Ach, Davide, má lásko, kde jsi?“ V takových úvahách se položila na lůžko a dospala zbytek noci neklidným spánkem. Byl hezký slunečný den, v poslední době neobvyklý a Alberto očekával příjezd Carlose. Elisabet ve svém pokoji čekala jako na trní, kdy už její otec přijde a vyzve ji, aby šla s ním. Byla oblečena v krásných šatech, vlasy měla hezky učesané, ale její oči prozrazovaly, že je nevyspaná a uplakaná. Snažila se tvářit co nejlhostejněji, ale neuměla se přetvářet. Měla z toho neznámého muže, který má co nevidět přijít, strach. Náhle v otevřených dveřích uviděla svého otce a ten jí úlisným a posměvačným hlasem řekl: „Tak pojď, čeká na tebe nápadník. A jestli odmítneš, tak si toho tvého Davida najdu a bude co nejdříve viset na šibenici a vyplazovat na celý svět svůj prolhaný jazyk. Tak si to dobře rozmysli. Jdeme!“ Vyšli z místnosti a šli do salónku, kde už Carlos čekal. Když ho Elisabet uviděla, přešel jí po zádech mráz hrůzy a hnusu. Carlos byl silný muž s divokýma šedýma očima, s oholenou jízlivou tváří. Bylo mu něco kolem čtyřicítky a na hlavě měl paruku. Byl oblečen ve vojenské uniformě a na prsou měl odznak plukovníka. Za pasem měl kord a jeho dlouhé ruce držely láhev vína. Už z dálky z Carlose Elisabet cítila pach alkoholu a tabáku. „Tak, tohle je Elisabet,“ představil ji Alberto. Carlos vstal a podal jí ruku. Elisabet ji jen s největším sebezapřením přijala. „Jsem Carlos a přišel jsem vás požádat o ruku.“ Byl zvyklý říkat vše na rovinu. Elisabet připadal, že je přiopilý a také byl. Její otec se jí s líčeným úsměvem zeptal: „No, tak co, přijímáš? Líbí se ti?“ Koutkem oka se na Elisabet podíval a v tom pohledu bylo tolik neskrývané zloby. Elisabet sklonila hlavu a řekla jen: „Ano, přijímám.“ „Dobrá, za týden se budeš vdávat. A teď, můžeš jít. Já ještě něco s tvým nastávajícím mužem projednám.“ Elisabet s největší radostí vykročila ze salónku a šla do svého pokoje a zavřela si dveře a vrhla se v zoufalém pláči na postel. Nemohla již déle snést žal, odpor k tomu muži, kterého si musela vzít a ponížení, zahalila si hlavu a hořce vzlykala. Myslela na to, co ji čeká a na to, jaký bude ten Carlos. Když si na něj vzpomněla, zamrazilo ji. Pak ale obraz Carlose zahnal do pozadí obraz Davida. Viděla ty jeho něžné oči, ty jeho ruce, tělo, krásný hlas a kytaru. Ach, oba jsou tak jiní. „Ano, sice to bude těžké, ale pokusím se na Davida zapomenout. Ne, ne, to neudělám, nemohu. Jak bych mohla na něj zapomenout.“ Poslední slova již téměř křičela, ale sebevědomí si jimi nedodala. Už nedoufala, že by se David mohl vrátit, nevěřila, že by ji zas mohly objímat jeho ruce. Vzpomínala na příběhy o válce, které musela číst, tam byli vojáci vždy jen obhroublí muži bez kousku citu v těle a Carlos? Carlos bude asi stejný. I ze svého otce měla strach, mohl za všechno. Její matka se opět roznemohla a ležela v posteli, ale nikdo z lékařů nevěděl, co jí je. Elisabet otce v skrytu duše nenáviděla a dávala mu vinu, že za nemoc její matky může on. Ani by se nedivila, kdyby ji otrávil. Najednou se prudce otevřely dveře a v nich stál Carlos. Elisabet se ho zděsila, ale přemohla se a nechala ho přijít blíž. Láhev vína už neměl, Elisabet usoudila, že ji asi vypil. Ty pomalé blížící se kroky, Elisabet přiváděly k šílenství. Vrávoravý Carlosův krok a úsměv na jeho zlé tváři prozrazovaly, že je opilý. Posadil se k Elisabet na lůžko a chtěl ji políbit, ale Elisabet zavřela oči a uhnula. „Ale no tak, přece se mi nebudeš vzpírat? Jsem zvyklý poroučet, ale abys neřekla, že jsem netvor, tedy až po svatbě. Jsi krásná, Elisabet, tak krásná...“ „Prosím vás, nechte mě být. Ještě nejsem vaše, ale pokud se tak stane, tak ne proto, že bych vás milovala, ale proto, že tomu chce můj otec. A teď odejděte.“ Carlos jenom překvapeně kývl a vypotácel se ze dveří. Elisabet je hned přibouchla. Byla ráda, že už konečně odešel, ale ještě pyšnější byla, že mu řekla to, co ji tížilo. Elisabet opět musela myslet na Davida, i když se tomu usilovně bránila. David, hnaný šílenou touhou po pomstě, šel lesem jak mohl nejrychleji, jen aby už našel své přátele. Cesty, kterými šel byly neschůdné a křivolaké. Tu a tam musel přebrodit potok, musel se prodírat úzkými skalními soutěskami. Mnoho nejedl, pil vodu z potoků nebo studánek, ale poznenáhlu začal pociťovat únavu. Ani noc Davidovi nebránila v cestě, znal cestu ke svým přátelům, ale byli ještě daleko. Jen měsíc a pár hvězd matně svítili, když David kráčel lesem. Jako by se už i počasí snažilo Davidovi znemožnit jeho záměry. Začal foukat ostrý studený vítr, který mrazil. David spíš cítil, než viděl, mraky na obloze, které mu připadaly, že se mu smějí za jeho smůlu a plán, který chtěl provést, ale stále šel dál. Noc už pokročila a začalo svítat. Davidův krok ale umdléval víc a víc. Už nemohl, posadil se do mechu a odpočíval. Zavíraly se mu oči, chtělo se mu spát, on se však spánku usilovně bránil. Jeho kytara ležela teď u jeho pravé ruky. David v polospánku uchopil svůj váček a držel jej v ruce. Náhle se prudce probral, oči mu divoce blýskaly a zdálo se, že je únava ta tam. Zahrál na kytaru španělské rytmy, zvedl se a pokračoval v cestě. Už podruhé mu jeho tajemný váček záhadně dodal sílu. Asi po hodině přišel na malou mýtinku, kde hořel ohýnek a kolem ohniště v kruhu sedělo devět mužů. Když spatřili příchozího, vstali a s bouřlivým jásotem ho vítali. Všichni byli vysocí opálení muži, v souboji drsní, ale jinak dobrosrdeční. „Už jsme mysleli, že jsi na své přátele zapomněl, Davide,“ s úsměvem mu pravil muž, který mu byl nejblíže. „Neměj strach, Refugio, nikdy bych na vás nezapomněl. Potřebuji vaši pomoc.“ „S největší radostí ti pomůžeme, ale určitě jsi znaven tou dlouhou cestou, že? Posaď se k ohni, najez se a napij.“ „Gracias amigos.“ Pak se David posadil a dal se do jídla, zvěřiny upravené na ohni a pil pramenitou vodu ze studánky. Voda byla vše, co tihle zbojníci pili. Oheň praskal, opodál tekl potůček a Davidovi bylo v kruhu přátel dobře. Vyprávěli si příhody, které je potkaly, a když přišla řada na Davida, pravil: „Věc, o kterou bych vás chtěl požádat, nebude lehká. Je nás sice málo, ale chtěl bych, abyste mi pomohli získat zpátky jednu krásnou dívku, kterou mám nade vše rád. Ona utekla ze svého domu, kde byla vězněna svým krutým otcem a šla za mnou. Tak jsme se skrývali, kde to šlo, ale neuchránil jsem ji a její otec ji unesl zpět domů. Tak, pomůžete mi?“ Sborové ano bylo dostatečnou odpovědí. David pak pokračoval: „Někdo by měl zjistit, jak se Elisabet daří a na co se její otec chystá. Nebude to lehké, ale nepochybuji, že si ten, kdo tam půjde, poradí lstí i silou.“ Přihlásil se vysoký muž s opálenou tváří a pravil: „Já tam půjdu, Davide.“ David se na něj podíval lítostivě, byl to jeho největší přítel, který pro něj už několikrát nasadil život. Jmenoval se Angel. „No, dobrá, ale neriskuj.“ Angel se jen usmál, podal si s Davidem ruku, dlouze a přátelsky ji stiskl a nenápadně se vytratil.