TIM A DIM-3

Z hromady dřeva vykoukly dvě hlavy v helmách a jedna z nich se okamžitě rozkřikla.
„Time, už nikdy nebudeš řídit!“
„Dime, já už boural do ledasčehos, ale do tohohle teda ještě ne.“
„Až vylezu, tak tě nakopnu!“
„Ale vono se vlastně nic moc nestalo.“
„Já ti dám, že se nic moc nestalo!“
„Ale to nádvoří je hezký, viď.“
„Nezamlouvej to!“
 Po chvíli se z hromady vyhrabal Dim, zatímco Tim v ní zcela zmizel, ale zanedlouho po čtyřech i on vylezl. Dim ho okamžitě nakopl a on udělal na zemi kotrmelec, po němž zůstal užasle sedět před zavřenými dveřmi.
„Co na ty dveře koukáš jako na zjevení?“ zeptal se ho Dim.
„No, dumám, co je za nima.“
„Já spíš přemýšlím, jestli tady na tom hradě někdo je.“
„Tak to hned zjistíme. Halóóóóóó! Je tu někdóóóóó!?“ vykřikl Tim.
„Ježišmarja! Co hulákáš!“ vyhrkl Dim a rozhlédl se. Ale nikoho nespatřil.
„Tak tu nikdo není. Tudíž jsme pány hradu. To je dobrý, ne!“ mínil Tim.
„To je fakt dobrý. Blíží se večer a my nevíme, kde to vlastně jsme.“
„Ráno moudřejšího večera!“ pronesl Tim a vstal. Poté došel ke dveřím a stiskl kliku. Dveře však nešly otevřít.
„Hele, voni sou zamčený,“ řekl překvapeně.
„Když tu nikdo není, tak to dá rozum, že ty dveře budou zamčený. Uhni, já je vyrazím!“ řekl Dim, načež se k nim rozeběhl. Vzápětí se však dveře za skřípotu prudce otevřely. Dim vytřeštil oči a po zakopnutí o práh se rozplácl na kamenné podlaze.
„Jejda, voni se votevřely,“ vyhrkl Tim.
„Zatraceně!“ rozkřikl se Dim, který vleže užasle hleděl do chodby.
„Tak jdeme, ne!“ pronesl Tim a překročil jej. Dim ho následoval a oba vstoupili do podlouhlé chodby. Ve stejný okamžik se ozvala rána, která doprovázela zavření dveří.
„Von je někdo zavřel!“ vyhrkl Tim.
„To byl asi průvan,“ řekl Dim.
„Ale je tady tma jako v pytli. Neviděl si někde na stěně vypínač?“
„Ty máš nápady. Tady žádnej vypínač nemaj. Ale já mám baterku!“
„To je skvělý!“
Dim rozsvítil baterku a oba šli dále chodbou, ve které bylo několik rytířských brnění. Tim do jednoho vrazil a to za příšerného hluku dopadlo na chodbu.
„Co blbneš!“ vykřikl Dim a natočil baterku na podlahu. Ve světle paprsku uviděl Tima vsedě svírat v ruce kopí a na jeho hlavě naraženou přilbici.
„Dime pomóóóóc!! Já nic nevidím!“
„Sundej si tu přilbici z hlavy. Co tě to napadlo si jí nasazovat vobráceně!?“
„Vona mi nějak sama vod sebe spadla na hlavu!“
„To se ti teda povedlo!“ mínil Dim a sklonil se nad ním, aby se mu jí pokusil sundat. To se mu po chvíli podařilo a Tim poté seděl zkoprněle na podlaze, držel se za uši a měl vlasy ve stojaté poloze.
„Nechtěl bych žít ve středověku a s tímhle na hlavě bojovat,“ pronesl Dim a nasadil si přilbici na hlavu. Ve stejný okamžik venku dunivě zaburácel hrom a hledí se náhle v přilbici zaklaplo. Dim se současně lekl a upustil baterku na hlavu vstávajícího Tima. Ten vykřikl, vrazil do nohou Dima a oba ztratili rovnováhu, což mělo za následek, že se ocitli vleže přes sebe na chodbě. To už se venku rozpoutala bouřka a chodbou se začala prohánět meluzína, přičemž se chodbou rozléhaly nadávky.

KONEC TŘETÍ ČÁSTI