Taková malá interesantnost

Chodím se dívat na své vlastní tělo       

v jiném těle

a ve snu, v jednom roztrhaném snu po

malilinkých zlomcích a útržcích zdá se mi,

co všechno s ním bylo,  

jen ty hlavní body.

Bylo bez užitečného poslání,

smýkalo se tváří po škváře 

a pykalo smutkem vlitým za některé  

tehdejší životy. To - byl - úděl. -       

Je velmi, velmi mladé,    

a přesto jedno z nejošklivějších. Mou duši    

zranilo a potřísnilo už navždy.      

Narušilo celou rovnováhu mého bytí.   

To oplzlé, nebohé, nevědoucí tělo...  

A potom promítá se mi matně to traumatické dětství, jež nikdo     

nespatřil, tak dokonalé to bylo,    

ten strach z cizích očí, ze všech,    

to rychlé uhýbání, trhání krkem, jo!      

Rozbíjení těla všemi kolemjdoucími věcmi a bytostmi,    

jeho krčení se v  samotě.   

Ty odporné, dotěrné dotazy. Všechen nebeský humus.

Halucinace v halucinacích. Četlo a

nechápalo. Ale nemělo v hlavě záklopky,

vždyť to bylo blázen.

Jestli se o něco snažilo, působilo to trapně.

Všichni byli násilní a blbí.    

Vidím mu to na zbledlých a vytřeštěných očích a zkřiveném výrazu.

A v této křeči bylo tam hrobníky hozeno. Jesenický příkop. Soukromá akce, soukromý hrob.                                                                                

Samo zaživa, samo za mrtva.

Protože smutek uniká z něj pozvolna i teď

a bude jej trousit ještě 4 a 20 let.    

Propadá se hlouběji, hloub, ryje,     

neboť stále slyší hlasy.

 

Chodím se dívat na své vlastní tělo v jiném těle

a neumím se hezky tvářit.