U vody

Něco Vám povím. Můžete si myslet, že je to jenom vymyšlenka, ale tenhle příběh se mi stal jednoho červencového dne, když jsem vyrazil na ryby. Brzo ráno jsem vstal, něco posnídal a šel k vodě.
Bylo krásně, ptáci zpívali a já opřený vsedě o kmen olše sledoval splávek. Na chvíli jsem zavřel oči a vnímal jenom ty ptáky, občas něco žbluňklo ve vodě, možná žába, možná ryba, občas zašustilo listí na osikách.
Najednou někdo povídá: „Čau, Pepo, jak žiješ?“ Rozhlížím se okolo. „Povídám nazdar.“ Kouknu na vodu; z vody čouhá tlama patřící pořádnýmu okounovi.
„Hele, Okoune, tos byl ty?“
„Kdo by to byl?“
„Ty mluvíš?“
„No jasně, že mluvím,“ povídá Okoun.
„Jak to?“
„Všechny ryby přece mluví.“
„Všechny?“ kroutím nevěřícně hlavou a on na to: „No, ty úplně nejmenší nemluví. Musí se to nejdřív naučit. Třeba takový plotice mluví už od pěti týdnů, ale sumci, mladí sumci začínaj žvatlat teprv ve čtyřech měsících.“
Sedím s otevřenou pusou, potřeboval bych chvilku na to, abych si všechno srovnal v hlavě, ale Okoun zase: „Nemáš pivo?“
„Cože?“
„Jestli nemáš pivo.“
„Ryby pijou pivo?“
„No jasně, snad nemyslíš, že pijem vodu, jen, co dosáhnem plnoletosti, pijem pivo.“
A tak vyndám z tašky dva lahváče.
„Chceš to otevřít?“
„No jasně …“
Jsem z toho toho celej paf, otvírám mu pivo a čekám, co se ještě nestane. Okoun připlul blíž, chytil flašku do ploutví a něco si brebentí… „hm, třeboňský…“ vypadá spokojeně. Byl jsem už připravenej skoro na všechno, ale nastačím valit oči, když vylezl z vody, posadil se proti mně a opřel se o olši. Už se na nic neptám, stejně by mi odpověděl „no jasně“. A tak sedíme, popíjíme, kecáme o všem možným a pěkně nám to ráno uplynulo.
Po druhým kousku povídá: „Tak dík, já už musím, i tak se mi budou pěkně motat ploutve.“- taky si říkám, že dvě dvanáctky s ním musí pěkně zamávat, ale plave celkem rovně…
„Tak čau a pozdravuj dole.“
„Díky, vyřídím, a zase se někdy zastav na kus řeči, zatím se mívej žbluňk bl…“ už jsem mu moc nerozuměl, protože se ztrácel ve vodě.
Slunce se zatím pootočilo a začalo mi přes listí blikat do zavřenejch očí. Kouknu, kde mám splávek – je sfouklej ke břehu pod velkou vrbu. Právě tam, kde se mezi potopenejma větvema mihlo pár tmavejch pruhů - okoun… a pěknej macek.