Nevydařený výlet

Tu noc venku sněžilo a vločky se za tichého ledového zpěvu snášely temnotou jako zrnka zvířeného prachu na zmrzlé kamenné dláždění.

Snad celá ulice už spala, jen jedním oknem prozařoval svit sporé stolní lampičky. Starý pan profesor seděl za prostorným psacím stolem a cosi pilně zapisoval na papír. Množství poznámek, knih a nákresů neuspořádaně rozložených na desce stolu působilo spolu s nástěnnou tabulí visící za profesorovými zády poněkud kontrastně se vzorně uklizeným a střídmě zařízeným prostorem pracovny.

  Profesor si pohladil knír a jistými, snad poněkud zbrklými pohyby připsal křídou pár čísel na černou tabuli plnou fyzikálních, či matematických vzorců, zvláštním způsobem skombinovaných dohromady.

Na jeho tváři bylo vidět, s jakým zaujetím a soustředěním pracuje. Občas se na malou chvíli zamyslel, zavřel oči, ale záhy se opět ponořil s až strašidelnou horlivostí do svých výpočtů.

  Tlumený kovový zvuk z vedlejšího pokoje oznámil jedenáctou hodinu večerní. Profesor se krátce napil čaje a pokračoval v práci.

  Znal ten pocit, ten nevyjádřitelný tlak, snad pud. Už ho jednou prožil. Věděl, že dělá správnou věc, nic ho nezastaví a je jen otázkou času, kdy dojde k výsledku. Jen tak se dostal přes kritická místa a chvíle, kdy jiný by si byl dávno řekl, že nemá smysl pokračovat dál... Tenkrát netušil, co jeho objev způsobí.

Proč jen je lidstvo tak naivní, tak kruté !?

Minuty, hodiny mizely v bezedné studni času a za oknem přestal padat sníh. Bílá, studená tma pohltila domy do své mrazivé náruče.

  Profesor náhle zvedl hlavu, přimhouřil oči a pomalu, váhavě, jakoby z donucení podtrhl poslední vzorec.

Jednoduchý. Děsivě jednoduchý.

 Ten jeden řádek svou vnucující se logikou, neúprosnou kontrastní pravdou paralyzoval vše kolem.

Profesorův obličej zbledl.

Už ani neví, jak dlouho se sugestivním pohledem vpíjel do toho zlověstného výtvoru, novorozence, který tak pohrdavě, panovačně vyhlížel do světa. Snad čekal až zmizí, snad chtěl objevit chybu, nepřesnost, nějaké stéblo, které by ho vytáhlo z té noční můry...

"Pane profesore, je ráno! Chtěl jste, abych Vás vzbudila dříve. Že chcete jít někam ven." Služebná obratně zvedá a odnáší hrnek s nedopitým čajem. "Snídani máte dole na stole.

Profesor se pomalu zvedá z postele. Ano, chtěl dnes překvapit jednoho svého starého přítele. Bydlí sice ve vilce dále od města, ale už dlouho se neviděli a přátelské setkání je ten správný způsob, jak se konečně trochu odreagovat.

Zvolna vstal a loudavě přešel ke stolu. Vedle tlusté knihy ležela ona stránka, osudový kus papíru. Několik tahů perem, geniálně jednoduchých a přitom tajemných. Ve slunečním světle už nevypadaly tak nebezpečně.

  Základem každé teorie je důkaz, zdůvodnění... Profesor, aniž spustil oči z listu, se posadil a zkusmo dosadil pár čísel. Datum. Čas. Prostor. Výsledek...nula.

Proč nula? Co to znamená? To přece není možné! Nesmysl. Jakékoliv jiné číslo...ale nula!?

  Profesor pomalu smazal tabuli a papír spolu s ostatními pečlivě srovnal do složky a schoval do šuplíku. Teď o tom nebude přemýšlet. Musí si po dlouhé práci konečně odpočinout.

  Na ulici bylo o něco rušněji než dříve. Dnes se pořádaly každoroční vánoční trhy, a tak každý spěchal alespoň se podívat, když už nekupoval dárek pro své blízké. Na protější straně ulice zrovna knihkupec otvíral svůj krám. Malá holčička v červeném kabátku si s nosíkem přitisknutým na sklo zvědavě prohlížela barevné obálky knížek.

O Vánocích jsou si lidé alespoň na chvíli více blízcí.

  Náhle profesor ucítil škubnutí, krátkou,tupou ránu do pravé nohy, něco ho prudce táhlo dozadu. Černé auto mizelo v davu lidí. Teprve teď si profesor všiml, že ho zezadu podpírá usměvavý kudrnatý mladík. "Měl jste štěstí! Dnes všichni někam pospíchají. Příště dávejte víc pozor na cestu. Asi vás bude trochu bolet noha - nechcete pomoct?" "Ne, děkuji" odpovídá profesor ještě notně vystrašeným hlasem "Bydlím tady...nedaleko." "Tak nashledanou, a veselé Vánoce!" Než stačil profesor odpovědět, mladík zmizel za rohem. Bolest v noze už se začala hlásit o slovo. Je to nejspíš jen naražené, ale bude se muset vrátit, z návštěvy nic nebude. Nic nebude... Profesor měl na malou, nepostřehnutelnou chvíli pocit, jako by prožíval minulost, současnost i budoucnost dohromady, v jednom okamžiku...

  Nula! Ano ta nula, černá ovce mezi čísly, odvěká modla matematiky. Nula, nicotné nekonečno, neúspěch, smrt. Vzorec nelhal. Profesor dnes ke svému příteli nedojde...nedosáhne dnes svého cíle.

Noční můra všech astrologů a věštců se stala skutečností.

  Je konec kartářkám, cikánky už nebudou vykládat z ruky. Vzorec determinace byl objeven. Vztah závislosti hmoty, prostoru a času. Vzorec, s jehož pomocí se dá vysvětlit minulost, předpovědět budoucnost. A to není vše...

Ne! Neudělá podruhé stejnou chybu!

O tomto objevu se lidstvo nedozví. Nesmí se dozvědět. Alespoň ne nyní, tento den, toto století, tisíciletí...snad jednou...

  Profesor vešel do předsíně, posadil se a opatrně si vyzouval zraněnou nohu. Ihned přiběhla manželka, s udiveným, trochu vylekaným pohledem. Profesor zvedl hlavu a lehce se usmál.

"Byl to jen takový...nevydařený výlet."

  Večer ve vyhřátém krbu kromě voňavého smrkového dřeva plameny strávily ještě jednu věc. Byla to obyčejná papírová složka, jaká se prodává v každém papírnictví, plná popsaných papírů.

Jen v levém horním rohu stálo: A. Einstein, Teorie Času.