Bětka zase řádí

Když se přihnali na autobus, Lubošek se s Bětkou pěkně rozloučil. Dal jí dokonce pusu, a v klidu se slastným vědomím, že má od ní zas na nějakou chvíli pokoj, nastoupil. Bětka sledovala, jak se spokojeně uvelebil na svém sedadle. Vedle něj seděla jedna ze slečen, které Bětka zařazovala do kategorie „ulízlá študačka“. Nic moc hezká, ošklivě oblečená a ještě hůř učesaná. Tento typ slečen měl Lubošek obzvláště rád. Podle Bětky to byly takové ty rádoby bezprobémové mařenky, co se bez vlastního rozoumku smějou kdejaké blbosti. Luboškovi to samozřejmě vyhovovalo, protože s ním nikdo nepolemizoval a on sám byl obdivován. Fakt, že to leckdy bylo jen na oko, protože „mařenka“ neměla svůj vlastní názor nebo ho nechtěla natvrdo říct, ten už Lubošek neviděl. Bětka byla jedna z mála lidí z Luboškova okruhu, kteří mu byli schopni říci pravdu do očí. On sám toto ale ocenit nedovedl.

Bětka nechápala co Lubošek na těch holkách vidí. „Přece nejsou lepší než ona. Nebo jo??? Ona se taky chová bezproblémově ke svým kamarádům, a to právě proto, že to jsou „jen“ kamarádi. Měla je samozřejmě ráda, ale nechtěla s nimi žít, ani je nemilovala jako Luboška. Některé jejich „manýry“ jí tak mohly být naprosto ukradené a neřešila je. Kamarády člověk potkává jednou za čas, takže takové věci jsou mezi nimi nepodstatné. Spoustě věcí se jde jen zasmát a říct si „uff, no ještě že s Tebou nechodím“. Navíc nikde není dáno, že se usměvavá slečna za pár dní po přeměně z kamarádky na přítelkyni nepromění v divokou fúrii“.

Lubošek, když mu štěstí přálo, tak prakticky každou cestu povídal s nějakou takovou slečnou. Když zrovna neseděla vedle něho, dokázal se s ní začít bavit při odchodu od autobusu. K tomu všemu samozřejmě vždy patřila výměna telefonních čísel.

„No co už. Nic nenadělám.“ Pomyslela si Bětka. Postávala před autobusem, čekala a tajně doufala, že ta jedna jediná osoba nedorazí a ona bude moci odjet do Jihlavy. Byla napjatá jako struna a v duchu si odpočítávala vteřiny do odjezdu autobusu.

Nevydržela to a zeptala se stewardky autobusu : „Jak to u vás chodí? Musí se čekat až do odjezdu nebo mi ten lístek prodáte už dřív??“.

„Musíme počkat přesně na minutu odjezdu a teprve pak Vám ho smím prodat“. Odvětila s přeslazeným úsměvem stewardka.

Bětka si pomyslela : „Ach jooooo. To se Ti to mluví, když nikam nespěcháš...., sakra“.

Konečně uplynulo půl druhé a Bětka mohla s blahosklonným svolením stewardky nastoupit do autobusu.

„Táááák. Teď mám všechny útrapy za sebou, už je všechno o.k.“ pomyslela si Bětka.

Jako by z ní spadlo veškeré napětí a starost. Cítila v sobě obrovskou radost, že jede s ním a z toho, jak to všechno vyšlo. Že všechny ty překážky konečně zdolala. Těšila se, jak si spolu užijí krásný den.

S elánem se vyhoupla do schodů a rozhlédla se po Luboškovi.

Uviděla ho, jak s úměvem od ucha k uchu ševelí svoje moudra do holky sedící vedle. Když Bětka procházela kolem něj, odhodlala se a povídá : „Ahoj Lubošku, tak já jedu s Tebou.“

Čekala radost, že ji vidí, že třeba řekne : „Jéééé počkej já půjdu s Tebou a budeme sedět vedle sebe.“

Ale z Luboškových úst vyšlo značně zklamaným tónem : „Čáááááu Bětko“.

Viděla, jak se převelice snažil dát najevo, že je setkání s Bětkou pro něj překvapením, a že on tedy nehodlá udělat vůbec nic. Bětka zklamaně pokračovala dál a sedla si na poslední volné sedadlo. Bylo o dvě řady za Luboškem, u okna, vedle ženy, kterou odhadovala na 40 let.

Autobus se konečně rozjel a Bětku napadla spásná myšlenka, že by mohla požádat ženu vedle sebe :

„Mohla bych Vás poprosit??... Já mám kousek před náma přítele... kdyby jste byla tak hodná, mohla byste si s ním vyměnit místo??“.

„Jasně není problém“. Odvětila žena.

Bětka se kolem ní protáhla do uličky a blížila se za Luboškem, který stále vesele povídal. Naklonila se k němu od boku a zašeptala :

„Lubošku, já jsem poprosila paní vedle mě a ona je ochotná sednout si sem místo Tebe. Co Ty na to?“.

„Nee. Já už sedím tady a nebudu se nikam stěhovat. Navíc jsem se tady už seznámil a zapovídal se slečnou.“ Mezitím se stačil významně podívat na holku vedle a dodal:

„Nikam nejdu“.

Bětka ztuhla a vypravila ze sebe jen : „To jako myslíš vážně?? Já jsem kvůli Tobě ukecala tu paní, no a navíc, když jedu do Jihlavy s Tebou, tak Ty si ani nepřesedneš?? To jako pro mě nemůžeš něco takovýho udělat??“ Bětka byla hodně zoufalá a tím pádem chrlila na Luboška jednu větu za druhou. Říkala si, že toto už není možný. Kolik ponížení ještě bude muset snést??? Nemohla tomu prostě uvěřit. Ještě před chvílí se s ní láskyplně loučil a teď dělá jako by ji ani neznal.

„Nemůžeš to pro mě udělat??“

„No mohl bych to pro Tebe udělat, ….ale neudělám to. Prostě chci sedět tady, …..tak mi dej pokoj.“

Bětka už nevěděla co na to má říct, jak ho přesvědčit.

„Kdyby nastoupila jakákoliv Tvoje kamarádka, šel by sis za ní sednout, ale za mnou ne, že?“

Lubošek už notně naštvaně odsekl : „Kdyby nastoupila nějaká moje kamarádka a já s ní chtěl pokecat, přesedl bych si k ní, ale já s Tebou kecat nechci. Chci mít klid. Navíc potřebuju po cestě programovat.“

„Ale já Tě nebudu rušit Lubošku“. Zakňourala znova smutně Bětka.

„Prostě ne!! Už jsem řekl.“.

Bětka se v šoku odšourala na svoje místo a smutně vysvětlila ženě vedle sebe, že přítel se nechce přesunout.

„S někým tam povídá.“

Žena se na Bětku s politováním podívala, nadzvedla obočí a řekla jí, že se nic neděje.

Bětce se chtělo brečet. Žmoulala v ruce sluchátka a nervózně si je omotávala kolem prstů. Prostě to nechápala. Přece na ni Lubošek nebyl hodnej jen proto, že odjížděl a jen proto, že chtěl mít bezproblémovej odjezd....

Cesta do Jihlavy měla trvat něco přes hodinu a vypadalo to tak, že se Bětka celou tu dobu bude dívat na to, jak o dvě sedadla před ní Lubošek „programuje“.

No nic dala si sluchátka na uši a zaposlouchala se do písniček, které pouštěli z rádia. Pomalu jí po tváři začaly téct slzy... Bětka se je už ani nesnažila utírat a něco maskovat.

Za chvíli přišla stevardka s tím, že potřebuje zaplatit jízdenku.

„A sakra“. Bětka si náhle uvědomila, že v tom spěchu zapomněla vybrat hotovost z bankomatu. „No tak to je v háji“.

„Ale ne, no jasně, už to má. Zavolá Luboškovi na mobil on jí ty peníze půjčí.“ Aby zas nemusela obtěžovat paní vedle sebe, vytočila Luboškovo telefonní číslo. ..... zvoní zvoní.... zvoní a Lubošek stále vykládá a vykládá... Najednou se Bětce ozval obsazovací tón. „Aha to je dobré. On jí to típl..“. Bětka už nevěděla co dál. Peníze neměla, a tak mu napsala sms, že potřebuje půjčit.

Nic.

Lubošek na ni prostě kašle.

Jenže co teď. Neměla ani floka v hotovosti. Musela znova trapně poprosit paní vedle sebe, aby ji pustila. Došla k Luboškovi a zašeptala mu to do ucha.

On se jen zatvářil a povídá : „No jako já Ti půjčím, no.

„A proč jsi mi to jako nevzal?“ Bětka toho měla dost.

„Sedíme kousek od sebe tak nevím co mě furt vyvoláváš“.

Už na to nic neřekla, jen si vzala peníze a vrátila se zpět. Zaplatila za lístek a dívala se z okna. Přemýšlela. „Tohle už je moc i na ni.“ Bětka o sobě veděla, že má výdrž jako kůň. Myslela si, že on je pro ni ten pravý a snažila se překousnout všechny jeho ústrky a špatnosti. Lubošek si pak vždycky našel vysvělení a sám před sebou si vždycky všechno obhájil. Většinou si Bětka nechala namluvit, že se vlastě nic nestalo, že on neudělal nic špatného, a že zas jenom hysterčila. Teď už ale měla i ona pocit, že zachraňuje něco, co zachráněno být nemělo.. a hlavně co být zachráněno nechtělo.

„No dobře jak chce. Tu cestu do Jilavy přečká, v Jihlavě vybere hned peníze a dá mu je. Pak si nakoupí plavky a pojede domů. Víc se s ním mazat nebude“. Pořád nedovedla pochopit, kde se v něm bere ta nelítostná krutost, s jakou se k Bětce choval. Jako by byl rozdvojená osobnost. Jednu chvilku jí ukazoval milou tvář a za minutu tu nelítostnou. Brečela. Hlavu měla nalepenou na sklo a jak autobus poskakoval, poskakovala do rytmu i její hlava. Doufala, že nikdo si jejího smutku nevšimne. Už tak se tam ztrapnila až až. Jak se blížili k Jihlavě, pláč se pomalu měnil v pořádnou naštvanost. Viděla jak si Lubošek vyměňuje telefonní číslo se slečnou vedle sebe. „No klasika“. Tak jako posledně no a vlastně jako vždycky. Jeho telefon je plný čísel holek z busů a vlaků. Jednou na něho Bětka čekala na nádraží než přijede z Jihlavy. Měli jít do kina a už to nestíhali. Až po několikerém zavolání a když už Bětka chtěla odejít, se Lubošek klátil z jiné strany nádraží. Když totiž vystupoval z autobusu, uviděl slečnu s pálkou a zajímalo ho na co ta pálka je. Tak s ní šel až na nádraží. Co Bětka, to mu bylo naprosto jedno. Samozřejmě, že i její číslo měl...

Při výstupu v Jihlavě na nádraží Bětka počkala až se Lubošek rozloučí se slečnou. Šla k němu, protože potřebovala ukázat cestu k bankomatu. Chtěla mu vrátit ty peníze za lístek a víc už ho nevidět a hlavně ho neřešit.

„Jo já Tě dovedu k bankomatu. Je to ale skoro až na náměstí. Já ale napřed potřebuju na úřad. Chci si vyzvednout formulář na občanku a řidičák“. Lubošek totiž slavnostně ukončil vysokou školu s titulem Mgr. a tak chtěl co nejdříve tuto okrasu mít i na dokladech. Na úřadě bylo zavřeno, a tak šli pomalu směrem k náměstí. Lubošek jí po cestě ukázal radnici, vchod do podzemí a nějaký kostel. Bětka skoro nemluvila jak byla naštvaná. Zato Lubošek byl naprosto v klidu. Proč by také ne, vždyť se nic nestalo a on je přece v klidu za všech okolností.

Když došli k bankomatu, Bětka vybrala peníze, dala mu je a chystala se pryč. Neviděla už jinou možnost.

„Počkej, co jako děláš??“

„Jdu pryč“. Odsekla.

„Ale sakra. Nikam nechoď. Když tady nějakou chvíli počkáš, já si zajdu vyřídit pár věcí a dojdu za Tebou do města.“

„No jestli budu ještě v Jihlavě, tak zavolej“, řekla mu.

Nechtěla dát najevo radost, která ji nesmyslně přes všechna její předsevzetí přepadla.

Nerozumněla ani sama sobě proč vždycky přeochotně a rychle zapomněla na to co se stalo. „Třeba není tak špatnej, jak si myslela“.

Uvnitř sebe ale věděla že to tak není. Že je mu naprosto ukradená. Že její city jsou mu lhostejné a jen jich využívá když potřebuje, …....ve chvílích, když se mu to hodí. „Proč když toto všechno ví,  nedokáže v sobě sebrat trochu té hrdosti a nevykašle se na něj?????“. Inu zdůvodňovala si to tím, že on je pro ni TEN pravej. A za toho je potřeba bojovat a něco pro to vytrpět.

„O.K. Tak já dám vědět až si vyřídím pár věcí a dojedu do města“. Řekl Lubošek a pak už Bětka viděla jen poskakující batoh, to jak Lubošek běžel na trojelbus.........

 

---