Tajemná kytara kapitola 7.

Kapitola sedmá Nedobrovolný sňatek Elisabetin otec se chtěl před svou dcerou ukázat, že je přece jen milující otec a dovolil jí, že se může procházet po zahradě i po terase. Elisabet byla touto otcovou velkorysostí překvapena, ale věděla, že je jen na oko. Byla v zahradě a vdechovala vzduch naplněný vůní květin a ševelením větru v korunách stromů. Dny hrozivou rychlostí plynuly a zbývaly jen tři dny do jejího sňatku s Carlosem, který se naštěstí u Elisabet zatím neukázal. Její matce bylo den ode dne hůř a hůř. Alberto se ke stavu své ženy tvářil lhostejně, jako by mu to všechno bylo jedno. Myslel na budoucnost. Stále víc a víc toužil po moci a myslel si, že když si Elisabet vezme vysoce postaveného vojáka, že by z toho přece mohl něco vytěžit. Ano, jistě by se dokázal s Carlosem spřátelit, za pár lahví vína a trochu peněz udělá vše. Pak mu bleskl hlavou příšerný nápad. Nejdřív musí počkat, až si Elisabet vezme Carlose, pak mu ještě musí porodit syna a už mu nic nebude bránit, aby odstranil z cesty její matku, která je už i tak dost neschopná. Škodolibě se usmál, ano, zabije ji buď dýkou nebo jedem. Přál si slyšet, jak bude Elisabet říkat to své ano a pak, ať už si s ní Carlos dělá co chce. Už zbývaly jen dva dny do plánovaného termínu svatby. Elisabet se procházela po terase a s hrůzou počítala každou hodinu plynoucího dopoledne. Viděla před sebou toho opilého Španěla, kterého si už brzy musela vzít. Na Davida už myslela méně, neměla už naději, že by přišel. Ale ještě má dva dny. Dva dny, aby přišel a zachránil ji, ale přijde? Začalo drobně mrholit a Elisabet se uchýlila do svého pokoje. Přemýšlela, jestli bude Carlos také tak něžný jako David. Snažila si ho představovat jako milujícího muže, ale vždycky, když ve své mysli uviděla jeho tvář, věděla, že jsou to jen pošetilé představy. Vešla do domu. Den už pokročil a začalo se stmívat. Drobný déšť ustal a vzduch byl chladnější, ale byl naplněn tou zvláštní vůní smývaného prachu z cest. Elisabet ve svém zoufalství otevřela okno a vdechovala vzduch. Napínala sluch, jestli uslyší Davida tak, jako tenkrát, ale neslyšela ho. Neslyšela ani kytaru ani zpěv a pokud něco uslyšela, tak to byl jen vítr nebo její prudce bijící srdce. Věděla, že David nepřijde, ano, už na ni dočista zapomněl. Má asi jinou dívku, kterou líbá. Elisabet se rozplakala usedavým a hořkým pláčem. Cítila se jako nějaká věc, kterou si člověk může kdykoliv vzít a kdykoliv ji odmrštit. Její citlivé a zamilované srdce bylo teď zlomeno. Ano, už ji nechce a ona se s tím musí smířit. Takto probíhaly noční hodiny těžce zkoušené Elisabet. Už dávno si zavřela okno, když nemohla uslyšet Davidův hlas, ale spát také nemohla. Ležela na lůžku a převracela se z boku na bok. Nakonec přece spánek přišel a ona usnula. Snila o Davidovi, jak ji líbá a má ji v náručí. Pak ale tento sen vystřídal další krutý sen. Zdálo se jí, že stojí proti sobě David a její otec, oba s kordy v rukou a nyní se střetly. Elisabet vykřikla: „Ne, otče!“ Náhle se probrala ze snu, zpocená a vyděšená. S úlevou zjistila, že je to jen sen a neodvážila se ani pomyslit, co by se stalo, kdyby se ten sen naplnil. Blížil se poslední den svobody a zítra si měla vzít Carlose. Tento den bude pro Elisabet nejkrušnější, protože naposledy bude čekat a doufat v příchod Davida. Angel, který šel zjistit, co má Elisabetin otec v plánu, kráčel Barcelonou. Nikomu nepřipadal podezřelý, vypadal jako jeden z nich. Docela obyčejný muž s kordem. Přišel na tržiště, kde bylo spousta lidí, kteří se dívali na zboží v krámcích. I Angel přišel k jednomu krámku a předstíral, že si prohlíží zboží a nejrůznější látky. Angela však nezajímaly látky, ale řeči, které se na tržišti vedly. Povídali si jak kupci, tak kupující. Nemluvilo se o ničem jiném, než o tom, že se má jedna dívka z bohaté rodiny příští den vdávat. Někteří chválili jejího nastávajícího muže, že je to muž, jaký se hned tak nenajde, ale jiní měli o něm jiné mínění. Angel věděl, že našel pravou stopu. Náhle k němu přišel prodavač s otázkou, jestli si už něco vybral. On se usmál a odpověděl: „Ještě jsem si nic nevybral, ale mám k vám otázku. Přijel jsem zdaleka a tak byste mi mohl říct, kdo se má vdávat? A ještě, koupím si tuhle kravatu, za kolik?“ Kupec se usmál a pravil: „Dvacet.“ „Dvacet? To ne, to je moc, deset.“ Kupec zpočátku nechtěl, ale když viděl, že zákazník je neoblomný, řekl: „Dobrá, tedy deset. No a zítra se má vdávat seňorita Elisabet. Její matka si dříve často ode mě kupovala látky. Ale už se tady dlouho neukázala, říká se, že prý je velmi nemocná.“ Angel tedy zaplatil částku za kravatu, vzal si ji, poděkoval kupci a odešel. Nyní už věděl, co vědět chtěl a šel přímo zpět za Davidem. Alberto se procházel po svém pokoji a přemýšlel. Nechtěl s odstraněním Elisabetiny matky čekat tak dlouho, jak si před tím říkal. Proč čekat tak dlouho, když ji může zabít lstivě a nenápadně, přímo před svou dcerou. Ano, už se rozhodl. Má záminku, se kterou přijde k Elisabet a pak už jen vpraví Kláře jed do úst a bude mít vyhráno. Pak si už jen vzal jed v nádobce, který měl připraven a vyšel ze svého pokoje, aby vykonal chladnokrevně, aniž by se prozradil, vraždu. Elisabet byla nyní u své matky, která ležela na lůžku ve svém pokoji. Elisabet slyšela ty srdcervoucí steny její milované matky a cítila, že je v koncích se svými silami. Zapomněla na Carlose, kterého si měla druhý den vzít, myslí i tělem byla u své matky. Elisabet si ani nevšimla, že k ní přichází otec s nádobkou v ruce. „Jak je jí?“ „Moc zle, otče.“ Elisabet v otcově hlasu nepoznala, že se chystá na vraždu. „Já jí pomůžu, mám pro ni nápoj, aby si jím zchladila své rozpálené tělo.“ Elisabet vstala a nechala otce, aby nemocné vpravil nápoj do úst. Nádobka již byla prázdná a Klára vypadala, že jí nápoj pomohl. Alberto směrem k Elisabet pravil: „No tak, běž si odpočinout. Už jsi tady přes tři hodiny, já u ní zůstanu. Běž se vyspat, ať jsi zítra svěží na svatbu.“ Elisabet se na svého otce usmála a odkráčela. Byla teď ve svém pokoji, ležela na posteli a přemýšlela o předchozích událostech. Přemýšlela, čím to je, že byl na ni a na její matku otec tak přívětivý, ale důvod nevěděla. Začala věřit, že by se přece otec změnil. Nevěděla, že právě před jejíma očima zavraždil jedem její matku. Usnula s vědomím, že její otec přece dokáže pomoct, že je milý a milující. Druhý den ráno se Elisabet vzbudila a začaly horlivé přípravy na svatbu. Když ji služky oblékly, nalíčily a učesaly, přišla se ukázat svému otci. Ten se na ni podíval, usmál se a pravil: „No, takhle se mi líbíš. Tvůj muž tebou bude okouzlen.“ „A jak je mé matce?“ „Neměj strach, spí.“ Alberto pronesl tahle slova s ledovým klidem, aniž by se nějak prozradil. Elisabet jen kývla, usmála se na otce a vyšla před dům, aby tam strávila poslední chvíle před svatbou. Plnými doušky vdechovala chladný vzduch a čekala, až Carlos přijede. Ale už opět začala pociťovat z Carlose strach. Nemohla snést pomyšlení, že by ji ten krutý muž s tak zlou tváří mohl líbat. Brrr! Otřásla se hnusem, když na to pomyslela. Nemůže přece říct to ano, které by ji zavazovalo k tomu, aby žila s Carlosem. Ale na druhou stranu, jak ráda by řekla právě ano, kdyby to byl David. Opět měla před očima jeho ruce, tak krásné tělo, nemohla se ubránit, aby na Davida nemyslela. Milovala ho láskou, jakou může žena milovat jen opravdového muže, který její lásku opětuje. Ne, ona nemůže Carlose milovat. Vždyť je o tolik starší než ona a pořád pije. Ale nemohla nic dělat, musela si ho vzít. Po nějaké době Carlos přece přijel a Elisabet byla první, která ho uviděla. On k ní přišel a políbil ji. Pak přišel i její otec a oba se zdravili. Během té krátké chvíle Elisabet srovnávala rozdíl těch dvou polibků. Davidův byl tak vášnivý, tak plný citu, ale Carlosův? To byla jen fraška. Neboť tento voják, zvyklý jen poroučet, byl hrubý a panovačný. David nepřišel a tak měla nešťastná Elisabet říct to jediné slůvko, které vyřknout z duše nechtěla, ale musela. Kostky jsou vrženy a Elisabet tiše zašeptá: „Ano.“ Pak stejné ano řekne i Carlos a sňatek je uzavřen. Alberto jásá, neboť se mu splnily všechny sny a záměry. Pak se hosté i novomanželé odebrali do Albertova domu, kde uspořádal slavnostní hostinu a večírek. Elisabet s Carlosem musela tančit, ale Carlos tančit neuměl, ale snažil se, jak mohl nejlépe. Po nějaké době ji odvedl do jejího pokoje, aby tam strávili společnou noc. Pro Elisabet to měla být nejhorší noc v jejím životě. Oba teď leželi na lůžku, Carlos ji líbal a Elisabet předstírala, že se jí to líbí. Ale ve skutečnosti si přála, aby to už měla za sebou. Carlos při milování nepociťoval vášeň a lásku, jakou by pociťoval milující muž, byl rázný a hrubý. Když bylo po všem, Carlos usnul, ale Elisabet nespala. Ošklivila si jeho doteky. Proto potichu po špičkách přešla pokoj a šla ze sebe smýt všechnu nečistotu, která na ní ulpěla. Potom přešla na terasu. Chtěla být sama. Elisabet se před několika okamžiky z panny stala ženou. Carlos, ten protivný a hrubý muž ji připravil o panenství. Litovala, že neokusila slast milování s Davidem. Na své tváři cítila Carlosovy polibky, ale jak byly ty polibky jiné. Elisabet po tomto strašném zážitku se už rozhodla. Ne, nikdy už s Carlosem nebude spát, je tak odporný! Asi po hodině strávené na terase se vrátila do pokoje a dospala zbytek noci na zemi, ano, klidně nechá svoji postel Carlosovi, jen, aby už necítila jeho tělo na svém. Alberto při hostině podplatil pár sluhů, kteří v noci pod přísahou mlčet, měli pohřbít Elisabetinu matku. Sluhové, kteří nesměli pít víno, aby zůstali střízliví, hned po hostině odkvapili vykonat rozkaz. Když byl rozkaz úspěšně vykonán, Alberto se již nemusel ničeho bát. Vysvětlit Elisabet smrt její matky už nebude takový problém. Angel šel, jak mohl nejrychleji k Davidovi, aby mu sdělil novinky, které se dověděl. David ho uviděl a šel mu naproti. Dřív, než se stačil zeptat, Angel už mluvil: „Má se vdávat prý nějaká bohatá dívka za jednoho vojáka, no, alespoň tak mi to říkal kupec na tržišti. Asi to bude ta tvoje dívka, kterou ti máme pomoci dostat nazpět, že?“ „Přesně tak. A kdy se bude vdávat?“ „Zítra, má to být velkolepá událost.“ „Gracias. Musíme okamžitě jednat nebo... Ještě ne, musím si to pořádně promyslet, jak to udělat.“ Angel jen kývl, David se pak zvedl a odkráčel, jen nedaleko, ale chtěl být sám. Sedl si na mech a přemýšlel. Opět mluvil nahlas: „Co když si Elisabet myslí, že jsem na ni zapomněl? Co jestli mě už nebude chtít? A konec konců, třeba bude šťastná. Ano, má bohatšího muže a lepšího, než jsem já. Ale, možná si ho nechtěla vzít a musela, kdo ví. Její otec jí určitě nevybral muže, kterého milovala. Ne, já na ni nezapomněl a stále ji miluji a udělám vše, jen, abych ji dostal zpátky.“ V takových myšlenkách začal hrát na kytaru píseň, kterou hrál, když poprvé Elisabet spatřil. Nenáviděl Elisabetina otce, že mu nechce Elisabet přát. Nenáviděl ty jeho sluhy, kteří za nimi slídili jako psi, jen, aby se svému pánovi zavděčili. Tasil kord a zamával jím nad hlavou. Opět se jeho temperament probudil, vstal a šel za svými přáteli, aby s nimi projednal plán, jak získat jeho milovanou Elisabet zpět.