Smutnění

Smutnění

Až se kalich naplní,člověk cítí ,že je čas,
mít dny jen lítací,krásný stav tu bude zas.
Stav,kdy hořkost zesládne,bolest rozplyne se,
tam mír a pokoj putuje,harmonie rozprostře se.

Odpočívat,putovat modrou tmou,
vnímat všechny pocity,co v sobě skrz na skrz máš,
zahalit sebe do hedvábné clony všehomíra.
Na modré planetě to lidé pochopit nemohou,
jsem zkrátka sama,a přec tak trochu jiná.

Celá se třesu,svádím svůj boj,úkol jsem ještě nesplnila,však šeptáček tajně ukrytý mi tiše napovídá.....

Bim,bam,bim,bam,neslyšně a přeci  tak silně.
Tak velký bol ,že bych se domů Pane již navrátila.

Zlatá nit tohoto života však není spředena,
snad bych se Pane můj  ujala nového vřetena...
Mohu i nemohu odevzdat vřetena životů zamotaná...??

Ryba své ploutve v čiré vodě rozprostírá,
 i já  bych své paže vstříc skutečné svobodě leč rozpažila,
zbaběle skončit svůj boj,to už jsem v jiném žití zakusila,a proto nyní napravit křivdy se navrátila...

Síla mě opouští,víra rovněž,nevím jak překonat tuto zátěž ,

hlavně ji přeskočit,přeletět,přeplavat,

nic však nepodlézat,byl by to zbabělý,opětný krůček vzad,
tam do černé tmy.