Ve starém...

Ve starém jsem mlčel plný rozbřesků do pustých zrcadel, že já plachý stín, já hezká půlnoc kdy chvěje se voda pod kroky Ježíšů a mlčících je stříbro za nímž ukryt jako poušť a ňadro ženy bývám, a počítám kdo projde ještě, kdo nešel, kdo leží v hlíně, kdo jako v zemi tak i na nebi, a staré obrazy snů rezaví na dnech se sirotčími kostmi zimy a korunami jabloní,  mé kořeny, hladové a bosé, dřevo proměn, patina času, hroby samoty, náruče větru, tak plané věci a střelky kompasů jež nikam nevedou, že ve starém jsem, stále kámen ve zdi, stále rýha na skle, stále hledám…