Podzimní snění

Pod nohama šustí spadané listí, spousta malých barevných obrázků, všude kolem se předvádí mistr malíř – sám podzim. … barvičky až se tají dech…

Pomalu jen tak bez cíle brouzdám lesem, tu a tam kolem proběhne můj pes, aby se ujistil, že jdeme spolu a zase zmizí kdesi v houští. Mám ráda tyhle podzimní procházky, kdy mě obklopuje prostá krása přírody, kdy můžu zahodit starosti a smutky a radovat se z toho, že můžu jít, vidět a vnímat a nabírat energii, která je všude kolem.

Mé kroky se zastaví u vzrostlého dubu. Ze široké základny se tyčí tři vzrostlé kmeny… jeden strom a přece tři … mezi ně se můžu pohodlně usadit jako do křesla a snít si.

Do vlasů zafouká podzimní vítr, na tváři pošimrá pavouček, který zbloudil kdo ví odkud a kolem zní symfonie lesa. Zvuky houpajících se větví a uschlé trávy, poletujícího listí a padajících šišek… zavřu oči a naslouchám …

… cítím Tvou dlaň která hladí moje vlasy, Tvé rty mě zašimrají na tváři a navádějí k líbání, kolem zní symfonie lásky a já slyším jak šeptáš : “mám Tě rád…”

… nebo že by to bylo HAF ? …. procitám a pohled do velkých hnědých očí mě vrací zpět.

Podzimní chlad neodbytně proniká pod bundu a začíná se šeřit. Pomalými kroky se vracím domů. Kolem radostně poskakuje můj pes, příjemné pocity naplnily mou mysl… již vidím první stavení …. ještě se ohlédnout … neloučím se nadlouho …. zítra zas…