Bláhová

Podzimní sluníčko má stále ještě sílu, vyšla z lesa na paseku a ucítila příjemné teplo na tváři. Posadila se na spadlý kmen a nechala teplo pronikat až do samého nitra.

Čas jakoby se zastavil, někde odkudsi z hlouby se vynořovaly vzpomínky, tak nějak náhle a chaoticky, malé střípky z cesty, kterou už ve svém životě ušla.

Na chvíli byla malou copatou holčičkou na tátově klíně, s mámou si nesměle povídala o první velké lásce, cítila bolest z nepovedeného vztahu, který byl už dávno pryč, ale nadlouho ovlivnil její další život…

Vstala a šla dál, podzimní příroda má svoje kouzlo, mění se z hodiny na hodinu, stejně jako její nálada. Vše kolem ní vyvolává spoustu emocí, je těžké se tomu bránit. Při pomalé chůzi přemýšlí, co se to s ní vlastně děje.

Již dlouhé roky se pokouší zapomenout na velké zklamání a příkoří, které prožila. Do svého světa nikoho nepustí, nikdo nepřekročil práh jejího srdce. Nevěří, je zmatená, touží a pláče, ale strach je vždy silnější než vše ostatní.

Se srdcem na zámek zamčeným a duší za závěsem schovanou, snaží se žít pro své

nejbližší …

Míjí kolemjdoucí, občas ji zastaví, takové to všední “ahoj – máš se”, když náhle mezi všemi jakoby zahlédla kousek sluníčka, takový malý záblesk, který pronikl až k srdíčku.

Ten paprsek zamrazil a ohřál zároveň …. marně se brání … hřeje víc a víc a umí rozeznít všechny ty příjemné tóny v její duši.

Na okamžik zapomněla …, přála si stát na začátku, smát se, milovat, prožívat bláznivé věci, žít pro toho druhého….

Snad to byl jen špatný vtip nebo se tam nahoře někdo splet, snad nechtěl ublížit… on stojí na začátku – ona už zná svět….

Je těžké se s tím smířit, nechat to odeznít a nebojovat, srdce se brání, chce překřičet rozum … prosí a žadoní – jak jen teď dál ?

Nádherný podzimní den jen umocňuje všechny ty touhy, není kam odejít , není kam se schovat… srdce krvácí … duše pláče …. snad pomůže čas…