Přítel

Mdlé stíny spadaly na její ramena a ohlašovaly příchod večera jednoho prosincového dne. Stála u mramorových schodů, v kterých se odrážel měsíční svit. Její dlouhé bílé ruce objímaly stará povadlá ramena muže jehož neznala.  Pohlédla mu do zvrásčené tváře, která vypadala jako by byla plná ran severního větru chladné Sibiře. V očích se mu odrážel měsíční  svit, který se utápěl v chladné modři. Jeho pohled byl jasný jako kaple, která se leskne ve světle tisíce svící, v Jeruzalémě. V jeho očích ale nebyla odpověď, kterou hledala. Necítila více než tlukot jeho srdce a méně než tisíce otázek začínajících slovem „proč?“ Cítila samotu. Pohladila ho po pavučině stříbrných vlasů. Muž se ani nepohnul a jeho srdce bilo tiše a klidně, jako po celou dobu. Pak najednou zvedl svou ruku a opřel ji o světlo měsíce. Uviděla krásnou kůži, v níž bylo tolik nikdy nevyřčených slov, uchovávala v sobě vzpomínky, které patřily jen jí a nikomu jinému, v dívce se zvedl cit, který nebyl závistí, ale lítostí proč se nikdy nesmí dozvědět to, co v tu chvíli věděl tento muž? Muž pohnul i druhou rukou, ustoupil od dívky a šel dál temným večerem. Nestalo se nic,  rozmazlená a příliš zaslepená dívka, v které pocit lásky dokázal vyvolat jen drahý šperk, zůstala stát sama. Muž jí vzal to, po čem toužila ze všeho nejvíce. Dal jí pocit, po kterém každý osamocený člověk touží a to pocit moci se o někoho opřít, někoho obejmout, cítit něčí dech a něčí vůní, ukázal jí pocit, který zažije každý, kdo pochopí význam slov „mít rád“. Tento pocit zažila jen na pomíjiví okamžik, pak muž odešel a vzal s sebou i kus jí, zůstala osamocenější než kdy dřív. Ztratila někoho koho měla ráda. Zůstala sama.