Balada o lidech dvou ve světě jednom

Balada o lidech dvou ve světě jednom:

 Je dáno, kdo vrah je, kdo jeho oběť?,

proč v bytě svém zemřela nájemnice?,

proč krev její vystříkla na rukojeť?,

srdce to chtělo bít - navzdor dýce,

 

 Právo své hájila - a nic více,

že obývat může dál malý byt,

záští planul kdos - „ta poběhlice,

vyhrála při se mnou sice

já ji mohu zahubit“,

 

 Pohledná, mladá - znala cit?,

úspěšná - podobna dravé štice,

se svým přítelem se chtěli vzít,

kdos dýku si bral - a rukavice,

 

 Pak pralo se, zda byla na panice,

před soudem víc as, než proč mřela,

na bezmoci nejhorší je - a na panice,

že propast se bezpráví otevřela,

 

 Byla tu možnost snad, kterou zřela,

oběť, by zabránit mohla skutku,

po němž vše beznaděj obestřela?,

těžká je odpověď tady vskutku,

 

 Že v oběti zřít má soud prostitutku,

hřímala příbuzná, jehož viní,

to oběť je vinna přec při všem smutku,

a hodný pan majitel není sviní

Před lety proběhl v soudní síni,

jinačí případ - a též vraždy nájemné,

manžel svou manželku dále špiní,

zde nešlo však o byty nebo snad nájemné,

 

 Šlo tu jen o vztahy, nedobré, vzájemné,

žena, co zemřela, byla matkou,

kol vraždy se vznášelo zlověstno tajemné,

cosi, co vyjádřit nelze zkratkou,

Prošla nejednou křižovatkou,

v životě, v němž dvakrát život vdechla,

divoce spěla snad za oprátkou,

teď bránit se nemůže - v hrobě zdechlá,

 

 Nad manželstvím si víckrát vzdechla,

s manželem měla dceru jednu jen,

ani si pořádně neoddechla,

když s milencem splnila si svůj sen,

 Dala mu dcerku - za dnem den,

utíkal - muž s milenkou čekal syna,

manželka přivést ho na buben,

mohla snad - on zrudne, zsiná,

 

 „Soude, já jsem tu za zlosyna,

ona sváděla i mého společníka,

chtěla, by zabil mne, zavzpomíná,

když někdo ji odkopne jako psíka,

 

 Pak ke mně se vrátila - jaká klika,

a hned, zda bych hnusáka zabít dal,

byla jak děťátko, které vzlyká,

že hnůj na ně dareba nakydal,

 

 Ji okouzlil kdo, jí se zajídal,

i nový ten amant by skončil brzy,

já dávno se nároků na ni vzdal,

soude, já bráním se, nejsem drzý,

 

 Pro mne tu dcerka má roní slzy,

já kulku své manželce neuchystal,

jste zajati v představ své mocné tvrzi“,

už neletěl v výšinách, tvrdě přistál

---