Alexisonfire

Nechávám zaklapnout dveře paneláku a vyrážím bezcílně do ulic. Dotírala na mě deprese a já unikala pouze skrze myšlenky na bývalou lásku. Chvilku se potuluju, když zaslechnu poloznámou melodii. Chvilku přemýšlím. Alexisonfire, zrovna dneska jsem si je pouštěla pro první náslech. Nějaká nová hospoda? Možná jsem si jí jen nevšimla, bydlím tady krátce.

Vevnitř mě uvítá chládek, šero a pán ve středních letech.

„Co si dáte?“

Přejíždím stěny pokryté písmeny a čísly.

„Tamten bílý nanuk.“

S úlovkem za 9 korun procházím další místnosti tohoto objektu. Najdu si jednu prázdnou a uvelebím se zády ke stěně s dveřmi. Pustím se do toho sladoledu a uvažuju; fajn hospoda, sem budu chodit častěji. Hlavně ta hudba je super. Usměju se, do dneška jsem byla přesvědčená, že se jmenují Alex Is On Fire. Ale nikdy jsem teda nečekala, že bych je mohla poslouchat v hospodě.

Myšlenky mi přeruší příchozí. Nemůže mě ještě vidět, míří k volnému stolu uprostřed. Zaskočí mi.

„Eh, ahoj, co tady děláš? Ty to tady znáš?“

Překvapeně se zarazí, když se otočí za hlasem.

„Ahoj.."

„Jo, chodíváme sem před koncertama, mám to tady rád, pouští tady docela dobrou muziku.“

Ticho, nevím, jak pokračovat a on se k tomu nemá.

„Co tady děláš?“, opakuju opomenutou otázku.

„No, vlastně jsem přijel za tebou,“, neochotně z něj vyleze.

Ticho, nevím, jak reagovat.

„Nedal by sis panáka?“

Požili jsme tolik alkoholu, aby rozpustil zábrany v komunikaci.

„Proč si přijel?“

„Hodně jsem přemýšlel.“

„Já taky.“

Teď. Řeknu mu to všechno.

„Víš, pořád na tebe myslím. Čekala jsem, že to přejde, ale uběhlo půl roku a ani to nezesláblo. Pořád se snažím zapomenout, snažím se najít racionální důvody. Nic. Nemůžu se zbavit pocitu, že tě miluju. Síla udělat cokoli, abych byla zase s tebou, mě pořád neopouští, i když se snažím dívat se bez růžových brýlí. Když jsme se rozcházeli, byla jsem v hrozném tlaku. Něco bylo špatně a já nevěděla co a jak. Byla jsem tenkrát týden úplně mimo a ve snaze nadechnout se čerstvého vzduchu, jsem to udělala. Unikla jsem všemu tíživému a vyřkla nad námi konečný ortel.“

Dívám se do země. Ticho ve mně rezonuje s neuvěřitelnou silou. Měla jsem nechat mluvit jeho. Teď jsem se mu vydala na pospas a můžu jenom čekat na rozsudek. Radši si nic nepředstavuju. Cítím každé bouchnutí mého srdce, celý organismus je napjatý čekáním. Krev se mi valí do hlavy. Vůbec nevím, co bude; jak nezvyklé v mém životě.

Ucítím jeho paži na mých ramenou. Schoulím se do jeho náruče a potichu se rozpláču. Pocity už nestačím zpracovávat, tak se jim bezmezně odevzdávám. Nepřipouštím si ty návaly štěstí, nesmím doufat. Můžu jen prožívat. Tady a teď. Jeho přítomnost. Jeho dotek.

Beze slov se zvedneme a ruku v ruce opustíme podnik. Je už pozdě v noci, pracující už dávno padli na svá lůžka, jen pár dětí si hraje na dětském hřišti; jsou prázdniny, nemusí nikam vstávat. Procházíme ztichlými ulicemi jako zdrogovaní. Nic nevnímáme, jen sebe navzájem a hvězdné nebe. Bezmyšlenkovitě se dostáváme až do temné čtvrti, kam se lidi bojí chodit i za bílého dne, na strach nějak nezbylo místo. Vždyť to tady ani není tak hrozné. On mě kdyžtak ochrání. On, on mě drží za ruku. Bože, zachovej tento okamžik navždy!

Stínu za námi jsme si ani nevšimli. Ani odlesku nože, který vytáhl, když jsme byli na dosah..