Válka zrcadel

Sedět a dívat se do vlastní tváře,
uhýbat očima nemoct se smát.
Snadná jak říkanka ze slabikáře
zdá se ta hra co už neumím hrát.

Tak jako vrány co létají v šeru,
polykat smích aby nezněl jak skřek.
Veškeré myšlenky utopit v téru,
krátké jak tkaničky z polobotek.

Sedět a dívat se do vlastní tváře,
upřímnost vyměnit za matný lesk
očí co snívaly v odlescích záře,
po které zbyla jen hloupost a vztek.

Svět je jen kabinet, jen hloupá cimra,
a v ní jsou tisíce pitomých skel.
Některé poraní jiné jen šimrá
Je to však válka nás...
... a zrcadel.