Vůni levandule

    Rimmel, Rimmel... už při vyslovení tohoto jména moje srdce prostupuje jakýsi nepopsatelný pocit a každé jeho písmeno v něm vyvolává dalších tisíc. Ach, Rimmel, kdybys jen věděla...
    Váš jazyk má přes devět milionů slov a já jsem ještě za čtyři měsíce, co tvou tvář stále nosím před sebou nenašel ani jedno jediné, kterým bych ti vyslovil mou vroucnou lásku. Ani jedno z nich neumí vyjádřit tvou krásu, ani jedno jediné není dost dobré pro tvou spanilou duši. Ach Rimmel, myslím na tebe každý den, každou minutu. Zároveň se ale sám sebe ptám, myslíš na mne také? Vždy když spolu trávíme těch pár krátkých chvilek a stojíme jeden před druhým, mlčíš. A já také. To posvátné ticho má být znamením? Ale čeho. Myslím si, ne já to vím, že nejsi těch myšlenek, abys mě mučila snad jen povrchní a neúplnou láskou, pramenící z nějaké vypočítavosti. Ne Rimmel, taková nejsi. Tak proč to ticho? Vždyť víš, že pouhá tvá přítomnost mě naplňuje nepopsatelným štěstím, stačí jedno slovo a... víc jich nebude třeba. Vždyť nejsi němá, vždyť ke mně promlouváš, ale jen v početnější společnosti a vždy tak chladně. Je i tvoje srdce tak chladné? Pak-li že ano, stačí jediné slovo přání a já jej zahřeji láskou. Teď když tu ale sedím tak sám, přemýšlím, jestli nejsou ta slova a ta vůně levandule, kterou mě vždy okouzlíš, pro někoho jiného, jestli nejsem jen tím nechápavým naivou, pro které obvykle slova nezbývají. Viděl jsem Euckerta. Na plese, když se kolem tebe motal tím jeho neurvalým a těžkopádným, jak on tomu říká tancem, mohl na tobě oči nechat, chtěl by tě pro sebe. Vím to, cítil jsem to. Ta představa mě spaluje. A ty mlčíš. Vždyť i dva kameny jsou kameny, právě protože mlčí. Tak už něco řekni Rimmel, takhle to déle nevydržím, není to pro mě život. Jen čekání, jen snění. Tak zoufale tě miluji...
Nevím jak dlouho jsem takhle přemýšlel a snil, ale přesně si pamatuji, jak se v tuto chvíli ozval tlumený ťukot na dveře pokoje. Vytrhl jsem se z přemýšlení a šel otevřít, za dveřmi stál poslíček.
    ,,Dobrý den pane,“ řekl a podával mi talíř s psaním. Kývnul jsem hlavou. Byl to dopis. Nebylo vidět od koho, protože obálka byla otočena adresou k talíři, vzal jsem psaní, dlouze se na něj zadíval a přemýšlel, od koho může být. V tom poslíček zakašlal na znamení, že očekává spropitné, jak to tak poslíčkové v hotelích kde s otcem býváme ubytováni dělávají. Můj otec je zámožný obchodník a na cesty mě bere vždy s sebou, protože mě doma nechce nechat samotného. Matka mi zemřela, když mi bylo devět. Nyní jsme už pátý měsíc ve Francii.
    Vytrhl jsem se z přemýšlení a sáhl do kapsy, abych mu dal frank. Mladík se uklonil a odešel. Zavřel jsem dveře a podíval se na obálku. V tu chvíli se mi podlomily kolena. Na první pohled jsem poznal písmo mé milované Rimmel. Zůstal jsem stát jako opařený, protože mě to velice překvapilo – Rimmel mi nikdy dopis nenapsala. ,,Tak přece!“ vykřikl jsem a rychle několika kroky přistoupil ke křeslu, abych se posadil, protože se celý svět najednou jaksi chvěl. Byl jsem ten nejšťastnější muž na světě, nemohl jsem se dočkat, až ono psaní přečtu. V tu chvíli mi bylo všechno ostatní jedno. Kdyby v tu chvíli na pokoji hořelo, uhořel bych.         Uhořel bych, ale s nesmírnou láskou v srdci a s dopisem od mé milované s ruce.
Konečně se mi podařilo malým nožem obálku otevřít a já ucítil známou vůni levandule. Dychtivým tónem jsem polohlasně začal číst:


Nejdražší Andre!

Můj jazyk není samotnou láskou schopen Ti vyjádřit, jak moc Tě miluji. Nikdy v životě jsem neměla tak mocný pocit v srdci, ale zároveň jsem nikdy necítila takovou nejistotu. Od prvního okamžiku kdy jsem Tě poprvé spatřila, nemyslím na nikoho jiného než na tebe. Musím se ale ptát sama sebe: ,Myslíš na mne také?“ Někdy, když jsme sami a procházíme se, připadám si v tom tíživém tichu tak zbytečná, jakoby Ti moje přítomnost vadila. Nevím a nebudu přemýšlet o tom, jestli bych snesla jen pomyšlení, že je v Tvém srdci i jiná žena. Ne! To ne! Cosi mě nutí smést tuto odpornou myšlenku rychle a tiše ze stolu. Ano tiše… Jak jinak než tiše. Vždy, když se spolu bavíme, v těch chvílích, kdy je svět tak veselý, jsi rozvážný a nervózní.
    Viděla jsem Tě s Evelinou, mohla na Tobě oči nechat. Vím, mlč … ne, to ne! Raději mluv, i když vím, co chceš říct. Musel jsi k ní jít… Tvůj otec! Tyhle obchody! Ani nevíš jaká to pro mne byla muka. Jako by to trvalo sto let. Ne, za nic na světě nesnesu pomyšlení, že jsi s jinou dívkou!
    Když jsi mi na blízku, tvoje oči říkají: ,,Rimmel, miluji tě, z celého srdce tě miluji.“ Ano, oči dokáží říct mnoho, někdy víc než jazyk. Proč tvůj mlčí, když měl by mluvit. Znamení, které člověku poskytují oči, nestačí k jistotě druhého člověka. Ale ty mlčíš. S každým novým řádkem, s každou slzou o tom musím víc a víc přemýšlet a kdesi hluboko ve mně roste pocit, že Tvoje oči patří jiné dívce. Proto se s Tebou musím rozloučit… Odejdu z tohoto města, kraje i této země. Ano, rozhodla jsem se. Přijď proto prosím dnes v devět večer ke stromu u Blokowitze. Vzpomínáš na to místo? Jako malé děti jsme si tam hrávali. V té vysokém lípě, co má tak husté větve. Vždycky jsem se Ti v nich schovala a Ty jsi mě hledal. Ach, bude mi to místo chybět, jako každé kde jsi byl se mnou. A nejvíc mi budeš chybět Ty sám. Dnes to bude to naše poslední setkání, chci se s Tebou rozloučit a Bůh i Ty mi odpusť – beze slov.

S tichou láskou Tvoje Rimmel


    Dočetl jsem. Ruka s dopisem mi klesla a papír spadl na zem. Zavřel jsem oči. Nevím proč, snad proto, že jsem jim nechtěl věřit, snad proto, že poprvé viděly, že mě Rimmel opravdu miluje. Seděl jsem v křesle a po čele mi stékal pot. Byl letní večer a do pokoje vnikaly teplé paprsky zapadajícího slunce. Venku zpívalo několik ptáků. Ani nevím proč vám to píši, mě stejně v tu chvíli nezajímalo nic jiného než onen dopis, když mi hlava spadla do dlaní. Jak jsem mohl být takový blbec?!!! Neslo se v mé zmatené mysli. Jen tato slova, žádná jiná. Před očima jsem měl její tvář a nevěděl co počít. ,,Rimmel chce odjet, kvůli mně, kvůli mé neschopnosti, myslí si, že ji nemiluji!“ Ó Bože! Měl jsem tolik příležitostí ji říct, že nechci žít bez ní, že bez ní pro mě život nemá smysl a já, já zbabělec to neudělal. Teď s někým jiným odejde... ó já blázen.
    V tu chvíli překryl večerní slunce mrak a já otevřel oči. V pokoji bylo šero, ale ptáci zpívali dál. Z očí my vytryskly slzy, nebránil jsem jim. Zoufale jsem hleděl před sebe, nevím ani jak dlouho, snad dobrou půl hodinu, slova v mé hlavě o provinilosti vystřídalo zoufalství - s jiným – odjíždí – proč – mlčení... V tu chvíli jsem uviděl můj život bez Rimmel. Nechtěl jsem ho. Pomalu jsem vstal a pohlédl k posteli, pod ní měl otec lano, které měl schované pro všechny případy, ve skutečnosti jsme ho ale potřebovali, jen když se nám porouchalo auto. Bylo půl deváté, popadl jsem ho a vydal se k Blockowitzi.




***



Blockowitz se říká krajině kousek za městem. Vede přes ní rovná polní cesta, která dělí malý lesík a obilné pole. Nedaleko lesa, ale už v poli stojí vysoká lípa. Má tak hustou korunu, že když stojíte na jedné větvi, stěží uvidíte dva metry vedle sebe. Její voňavé listy ve větru sladce šumí a na podzim, který brzy přijde se prý zbarví těmi nejkrásnějšími barvami na světě. Nikdo neví proč tam ten strom nechali, když nepatří úplně k lesu. Možná právě pro jeho vzrůst nebo pro tu krásnou hustou korunu.
Netrvalo dlouho a já jsem dorazil k lesu, odkud to bylo už jen asi pět minut cesty k zmiňovanému stromu. Celou cestu jsem z hlav vyháněl myšlenky, že mi Rimmel odjede s jiným chlapcem. Každým krokem jich bylo čím dál tím víc a když jsem se snažil je zaplašit, jen se mi vysmívaly. Za těch pár minut cesty jsem zapomněl na čtyři měsíce tady ve Francii a myslel jsem už jen to, že Rimmel už víckrát nespatřím. Na kraji lesa jsem se zastavil. Až do těch chvil jsem šel se skloněnou hlavou, ustrašeným krokem, jak to ve chvílích kdy člověk přemítá o minulosti i budoucnosti bývá. U lesa jsem se ale zastavil a pohlédl vpřed, již jsem viděl onu lípu a její zelenou korunu. Lehký větřík si pohrával s listy a pohupoval jimi jako čas pohupuje kyvadlem. Do té chvíle jsem si ani neuvědomoval, že v ruce držím lano. Pohlédl jsem do krajiny a s ještě větším odhodláním ho použít jsem se vydal na cestu. Stále mi totiž v uších znělo ono: ,,...S Tebou rozloučit...“
    Po nedlouhé chvíli jsem opravdu dorazil až ke stromu. Bylo před devátou. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale Rimmel jsem nikde nespatřil. Podíval jsem se směrem k městu, na cestu po které jsem i já přišel, ale ani na té jsem ji nespatřil. Srdce se mi rozbušilo, byl jsem takový slaboch. Nevím jestli to byl záchvěv jakéhosi hrdinství nebo zoufalství, ale v tu chvíli jsem se pevně rozhodl - já opustím mou lásku, nebude muset ona mne. Čtyři měsíce jsem čekal, kdy mi řekne, že mne miluje, místo toho, abych to udělal sám. Náhle mi v žilách začala kolovat zloba. Zloba na sebe samotného, na toho, s kým Rimmel chce opustit tento kraj, na celý svět. To mi dodalo odvahu. Vzal jsem lano a začal po větvích šplhat na strom.
    Zvedl se vítr, všude kolem létaly ze strany na stranu listy, měl jsem co dělat, abych na větvích udržel rovnováhu. Byl jsem ale tak vyděšený a zoufalý, že jsem je vůbec nevnímal. Ani krásu stromu, ani vítr fučící mi do tváře. Připevnil jsem lano na jednu větev, když v tom jsem si uvědomil své slabošství, které by mě jistě přinutilo postavit se na stejnou větev ze které skočím s lanem kolem krku. I v těchto chvílích, kdy mi vítr vlál do vlasů a směšně mi je cuchal jsem dokázal zdravě uvažovat. Slezl jsem proto o pár větví níže a přivázal lano několika uzly k jedné z nejpevnějších tak, abych až skočím na žádnou jinou nedosáhl. Udělal jsem oprátku, vložil do ní hlavu, postavil se na nejspodnější větev a vzpomínal. Při pomyšlení na mou Rimmel se mi znovu divoce rozbušilo srdce. Hledíce do krajiny jsem očima hledal na cestě její postavu. Slunce zapadalo, ale já ho neviděl, tvář jsem měl natočenou k východu, kde bylo nebe už tmavé. Jaká symbolika! Najednou ale můj pohled dočista zastínila tvář. Tvář, kterou jsem tolik miloval a bez které bych nedokázal žít, která mě dohnala až sem. Nevím, jak dlouho jsem vzpomínal na osudovou postavu mého života, pamatuji si ale, že se vítr na chvíli uklidnil. To byla ta chvíle...
Posunul jsem pravou nohu z větve a hned na to i levou. Už jsem nebyl zbabělec. Před očima se mi promítl celé ty čtyři nejkrásnější měsíce v mém životě, který teď končí.
    Visel jsem na laně a nemohl dýchat. Dusil jsem se a zmítal ze strany na stranu. Snažil jsem se bránit blížící se smrti, když v tom se moje tělo natočilo směrem ke kmeni. Najednou jsem se naprosto uklidnil. Chvíli jsem nic nechápal, stihl ale pochopit. Zahlédl jsem lano, visící z jedné větve na mé úrovni. Znovu se zvedl vítr a já naposled ucítil tu známou vůni levandule...

---