Moudrost výroku od rabiho Hilela

Jak jsem už napsal, výrok se připisuje rabimu Hilelovi, který žil zhruba okolo roku 50-130 n.l. Často bývá Hilel spojován s rabim Šamajem. Zatímco o rabi Šamajovi se tradovalo, že byl přísný, o Hilelovi se můžeme dočíst, že vynikal velikou skromností a láskou k lidem. Byl uveden do čela Sanhedrinu s titulem nasi (kníže).

V komentářích k tomuto výroku můžeme najít poučení o třech věcech:

– náprava člověka záleží pouze na něm samotném a na úsilí, které vynakládá na své já

– avšak člověk, který se stará pouze o sebe a ne o své bližní, nemá žádnou hodnotu

– člověk žije v určitém čase a prostoru a byla mu dána možnost rozhodování, jak se svým časem naložit

Vím, že je tento moudrý výrok „nasměrován“ především k synagoze. Ale já si jako křesťan myslím, že se stejně tak může týkat i mne. Došel jsem totiž k závěru, že tohle rabínské přísloví je univerzální svým charakterem, svojí výpovědí. A přestože, vážení čtenáři, nejste v žádném smyslu nábožensky založení, podobně se může týkat i vás.

První část tohoto výroku se dá vyložit takto: „Jestliže já nejsem pro sebe“ – jestliže na sobě nepracuji a neusiluji o zdokonalení. Jednoduše, jestli na sobě nepracuji, nikdo jiný to za mě neudělá. Ať už se jedná o morální kvality nebo sebevzdělávání. V kontextu judaismu jde samozřejmě především o naplňování micvot – přikázání.

„…kdo je pro mě?“ – kdo se bude starat o mě samotného a o mou nápravu? Odpověď je jednoduchá. Nikdo! Tato část rabínského výroku je pokračováním první části, je jejím logickým vyústěním. Klade se tady důraz na zodpovědnost samotného člověka. Abych to, co mám uloženo, vykonal sám, protože nikdo jiný to za mě neudělá.

„…když jsem jenom pro sebe, co jsem?“ – starám-li se jenom sobecky o sebe a nedělám nic pro druhé, jaký je smysl všeho toho, co konám a oč se tak snažím, lopotím? Zase je zde jednoduchá odpověď. Nemám žádnou hodnotu, nejsem prospěšný pro společenství, ve kterém žiji, ať je to synagoga, církev, škola nebo obecně společnost.

V prvé řadě jsem jistým způsobem povinován svým rodičům. Především jim mám být vděčný za jejich starost a péči o mě. V této části přísloví jistě Hilel myslel synagogu, jako místa shromáždění židovského lidu. Pokud tento výrok vztáhnu na sebe, tak jsem zodpovědný společnosti, ve které žiji. Například za vzdělání, které do mě společnost investovala. Tady Hilel nejspíš odkazuje k židovskému vzdělávání. S tím vysvětlením, že to, co se sám naučíš, zase předáš svým žákům. A tvé vzdělání tak dostane smysl.

„…jestliže ne nyní, pak kdy?“ – jestliže neudělám hned to, co mám učinit, kdy to udělám? Každý okamžik totiž nenávratně zanikne a kdo ví, zda budu mít ještě dostatek času vykonat vše tak, jak jsem zamýšlel. Jsme omezeni v prostoru a čase, a tak je v této poslední části moudrého přísloví apel na „nepromrhání“ každého okamžiku, který můžeme využít. Samozřejmě v linii předcházejících myšlenek, které Hilel řekl, se tento výrok dá převyprávět takto: „Jestliže já nyní nejsem pro sebe, kdo je pro mě?...“

Docela originální komentář k tomuto výroku Hilela je od rabiho Moshe Klineho ² , kdy jsem se po krátké korespondenci s tímto rabim dozvěděl, že inspiraci k počáteční veršům Pirkej Avot čerpal mimo jiné i od pražského rabiho Löwa z jeho práce Derech Chaim. Pro neznalé, rabi Löw je tvůrcem legendárního Golema.

Jistě tento Hilelův výrok „neleží“ ve vzduchoprázdnu. Stejnou gramatickou vazbu אם ואם־לא [im veim-lo] „jestliže a jestliže ne“ jsem nalezl hned v první knize Mojžíšově, v knize Počátku.³ Hilel jako rabi tento biblický text musel dobře znát. Říká se tam: „Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ Je to vlastně řeč Všemohoucího Boha ke Kainovi. Je to řeč Hospodina Boha ke Kainovi ještě před tím, než zavraždil Kain svého bratra Ábela.

Pokud by se Kain „držel“ božího doporučení, nemusel svého bratra zavraždit. Hilelův výrok díky své obdobné jazykové konstrukci logicky nabízí podobné doporučení jak uniknout hříchu a pocitu marnosti. Je to práce na sobě a to ať už v sebevzdělávání, nebo v morálce. A také s maximálním důrazem na naléhavost času. Hilelův výrok tak zcela „zapadá“ do kontextu židovské představy, že studium Tóry, naplňování micvot tj. přikázání a fyzická práce pomohou zbožnému židovi uniknout před hříchem.

Věřím, že je tento výrok „nadčasový“ a každý jej může vztáhnout sám na sebe. I přes propast mnoha staletí, nám může moudrost Hilelova doporučení pomoci obstát v našem současném světě plném zmatku a chaosu.

PRAMENY A LITERATURA:

1. Pirkej Avot – Výroky otců, Traktát Babylónského talmudu

2. Moshe Kline, The Art of Writing The Oral Tradition, http://www.chaver.com/Articles/TheArt-H.HTM

3. Bible, kniha Gn 4:7