Stesk minulosti

Tobě patří už mnohý

z mých netvorů.

Ale proč pořád?

Opustila jsi mé srdce,

ale nechala v něm

střípek, který mne

zraňuje, protože se chová

stále jako živý a musí se hýbat.

Miluji vybledlý stín

přešlých let,

tu kostru vzpomínek

co mi zbyla.

Snad už nebudu šťastným

do konce svých dní.

můj věk hledí kupředu

a já bych se jej už tolikrát

bez boje vzdal.

Nejspíš jsi se stala smyslem,

ale ztratila ses v dáli,

pro můj žal z vlastní vůle

jsi zanechala hromádku rosolu

na cestě vpřed.

A já vidím konec.

konec krásného, v něhož

jsem nevěřil.

Je-li osud, snad mi

předurčil vidět zkázu všeho

co jsem miloval, co miluji.

Odchází lidé, odchází city,

odchází ideje, přestává být

v co jsem věřil.

Ó jaká škoda,

že o to, co mi bylo nejdražší

jsem přišel nejdříve.